Ekologická etika – Vzdělání a vnímavost pro životní prostředí

Jiří Nečas

Ekogramotnost je analyzována z hlediska svých základních složek v oblasti poznání, etiky a také ve svých důsledcích a praktických projevech. Závěrem je konstatování, že jde o nezbytnou součást vzdělání utvářející pozitivní postoj ke všemu stvoření.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Ekologická etika – Vzdělání a vnímavost pro životní prostředí

2007-04-16 20:05:17

Jiří Nečas

Ekogramotnost je analyzována z hlediska svých základních složek v oblasti poznání, etiky a také ve svých důsledcích a praktických projevech. Závěrem je konstatování, že jde o nezbytnou součást vzdělání utvářející pozitivní postoj ke všemu stvoření.

Rád si připomínám slova snad posledního polyhistora lidských dějin M. V.Lomonosova: „Matematiku už jen proto je nutné studovat, poněvadž ona rozum do pořádku dává.“ Plně s nimi souhlasím, nicméně teď je uvádím nikoli kvůli matematice, nýbrž proto, že obsahují dnes silně opomíjenou skutečnost: Vzdělávání by mělo znamenat především formování osobnosti a vytváření názorů a postojů; určité předávání informace či dovedností je až druhořadé. Můžeme si klást otázku, do jaké míry dnešní vzdělávací soustava tuto roli plní, a pokud ano, zda tento proces probíhá žádoucím směrem. Myslím teď především na vytváření postojů a vztahů k životnímu prostředí, jejichž souhrn – aspoň pro tento článek – nazvěme ekogramotností. Patří k ní tedy především

(a) určité vědění o přírodě a jejím fungování a způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů, dále pak

(b) osvojení určitých návyků a přijetí vzorců chování v souladu se zájmem přírody jako celku (včetně člověka), a konečně

(c) hluboké prožití vlastní přináležitosti k celku přírody včetně uvědomění si vlastních možností a závislosti na okolí v širokém smyslu.

Úvahy o ekogramotnosti začněme pohledem do historie. V sedmnáctém století žili (narodili se v posledním desetiletí století šestnáctého) dva moudří muži, kteří výrazně ovlivnili evropské myšlení a vzdělávání. Ač oba byli věřící křesťané, jejich způsob chápání světa a přírody však byl hodně odlišný. Na jedné straně to byl analytik René Descartes, na straně druhé syntetik Jan Amos Komenský. Evropské vědění se ubíralo směrem, který vytyčil první z nich. Lidské poznání rostlo úžasným tempem, avšak jako atomizované, pro detaily se v něm ztrácel celek. Dnes se ukazuje potřeba globálního pohledu na svět, na přírodu, na celé jsoucno. A ten byl vlastní právě poslednímu biskupu původní Jednoty bratrské, učiteli národů Janu Amosi Komenskému.

Globální pohled znamená, že přírodu, svět, vesmír je třeba přijímat jako celek, jako dynamický, v čase se měnící systém; důležitější roli než objekty hrají vztahy (Dürr , 2003; Lovelock, 1993). Žádoucí systémové a procesuální uvažování je stále zanedbáváno. Jde o to pěstovat citlivost pro rozmanité vazby a souvislosti. Od karteziánského analytického vnímání je nutno přecházet k vnímání komeniánskému, syntetickému. Znamená to umět i v rámci celku porovnávat různé vlivy a činitele, a proto je důležitá schopnost orientovat se v kvantitativních údajích. Ukazuje se, že ještě v nedávné minulosti běžná představa oprávněnosti zanedbat procesy a produkty lidské činnosti (spotřeba zdrojů, nejrůznější odpad včetně produkce oxidu uhličitého ze spalovacích procesů) je v planetárním měřítku zcela falešná a scestná, nicméně na ní staví stále všeobecně kladně přijímané růstové paradigma západní ekonomiky (Daly, 1973; Schumacher, 1978).

Je známou skutečností, že člověk svým počínáním škodí, a to nejen „mimolidské“ přírodě, nýbrž „zprostředkovaně“ i sobě, a tak se stává sebedestruktivním druhem. Na absurdnost takového životního stylu, v naší kulturní oblasti převládajícího, přesvědčivě poukázal Konrad Lorenz(1990). Jde do značné míry o důsledek morální krize, avšak také o důsledek neznalosti. Běžně nám lidem chybí odhad, k čemu různé činnosti mohou vést, chybí nám vědomí a prožitek přináležitosti k celku. Tyto nedostatky prostupují rozumovou i citovou složku osobnosti. Projevuje se odcizení, které je do značné míry důsledkem našeho hodnotového systému a našich vzorců myšlení. Toto odcizení se promítá i do výchovy, a tak ovlivňuje i další generace. Změna myšlení a jednání se začíná ukazovat jako nutná podmínka přežití člověka; bez potřebné míry ekogramotnosti jí však chybí efektivnost.

Žijeme ve světě v době, kdy rizika vyčerpání zdrojů a překročení absorpčních schopností prostředí jsou reálná a aktuální. Je to historická situace, která se vyhrotila v poslední třetině 20. století a již nesmíme přehlížet. Výzva Kantova kategorického imperativu počínat si tak, aby se obdobné jednání mohlo stát všeobecnou praxí, nabývá v oblasti hranic možností přírody zvláštní důležitosti. Vliv jednoho člověka lze považovat za zanedbatelný. Avšak celek je tvořen lidmi. Je-li tatáž činnost vykonávána mnoha (popř. všemi) lidmi, vliv již zanedbatelný není. Výzva Kantova kategorického imperativu je v této souvislosti jasná.

Častou „omluvou“ nešetrnosti při individuálním jednání bývá poukazování na skutečnost, že jak spotřeba velkými ekonomickými subjekty, tak i množství odpadu jimi produkovaného výrazně převyšuje obdobné hodnoty vztažené k jednotlivcům. Přímý vliv jedince je malý. Svým chováním ovšem člověk přispívá k vývoji stylu života v dané kulturní oblasti, a ten se promítne do úsilí pro hledání a využívání environmentálně šetrných technologií na jedné straně a do rozsahu a struktury poptávky po zboží na straně druhé, na což ekonomické giganty musejí reagovat. Tedy ohleduplné chování jedince vůči prostředí má širší než morální smysl.

Lidské počínání je ovlivněno mnoha lžemi, polopravdami, demagogií; tento vliv směřuje zpravidla proti přírodě, proti životnímu prostředí. Pravda je bezesporu vysokou etickou hodnotou. Nicméně, jak již bylo zmíněno, do praxe se běžně promítá neoliberální ekonomie, založená na zcela falešném předpokladu neomezeného vnějšího prostředí, a tedy nemůže být pravdivá. Kritické myšlení je zbraní proti nebezpečným polopravdám, jichž jsou plné reklamy, které nás dnes doslova obklopují, často svádějí k nemorálním, lidem i přírodě škodícím počinům a pronikají i do různých projevů, komentářů apod. Jako příklad uveďme tvrzení, že škodit životnímu prostředí (např. rozšiřováním výroby v automobilovém průmyslu) může sociálně pomáhat lidem (růst počtu pracovních příležitostí; neříká se, že je zde chyba v koncepci sociálně ekonomického systému a v jeho „nastavení“).

K ekogramotnosti patří schopnost prožívat přináležitost k přírodě i k celé lidské společnosti (Kohák, 1998; Librová, 1994; Nečas, 2002; Norbert-Hodge, 1996). Je zde třeba budovat vztah kooperace a nahrazovat jím antagonistický vztah konkurence; člověk nemusí vystupovat jako škůdce přírody, nýbrž jako spolutvůrce. Jako příklad může sloužit zalesňování či obecněji citlivé dotváření krajiny, může však jít i o takový tvůrčí akt, jakým by byla žádoucí transformace pravidel fungování sociálně ekonomického systému. Přirozeným důsledkem vědomí sounáležitosti s celým jsoucnem je spontánní přístup ke sdílení přírodního bohatství a z něho vyplývající odmítnutí liberálně ekonomického pojetí vlastnictví.

Součástí ekogramotnosti je pokora a odmítání zbytečného násilí; určité, přirozené násilí je nutné a v přírodě běžně existuje a spoluzajišťuje rovnováhu (vzájemné požírání živočichů, potravní řetězce). Hranici mezi nutným a zbytečným násilím nelze přesně definovat (naprostá úcta k životu A. Schweitzera či počínání vegetariánů jsou inspirující, avšak nelze je vydávat za normu). Obecně vytváření hranic je věcí osobního svědomí, osobní morálky a osobní odpovědnosti, která patří k plnému lidství a měla by být součástí vzdělanosti (Člověk a příroda, 2001; Daly, 1973; Heller, 2000; Heller, 1995; Keller, 1995; Kohák, 1998; Librová, 1994; Lorenz, 1990; Závod s časem, 1996).

Ekogramotnost se musí promítnout do životní praxe (Ekologie na faře, 1997). Projevuje se všeobecným omezením materiální spotřeby, zvláště nerecyklovatelných komodit (preference výrobků s dlouhou životností, omezení obalů a preference vratných, popř. aspoň recyklovatelných) a energie (topení omezeně z hlediska prostoru i teploty, využívání tepelných izolací), tříděním odpadu, podporou recyklace, absolutním upřednostňováním dopravy pěšky a na kole, omezením užívání auta či letadla jen na mimořádné případy apod. Mezi projevy ekogramotnosti patří i preference oprav před pořizováním nových věcí, rezistence vůči diktátu módy při obměňování šatníku či jiných předmětů, popř. při výběru cíle dovolené.

Ekogramotnost jako složka vzdělání se týká celého člověka, nejen jeho intelektu. Jde o pozitivní postoj k lidem, k živé i neživé přírodě, k životu v jeho horizontální i vertikální dimenzi. Jde o to, co vyjadřuje v celé své šíři slovo láska, ta láska, o níž mluví Ježíš Kristus, o níž píše apoštol Pavel křesťanům v Korintě, a v níž fyzik David Bohm vidí základní motivaci pro jakoukoli pozitivní změnu (Bohm; Fiala, 1992).

(Pozn.: Příspěvek publikován jako – více teologicky zaměřený – článek „Ekogramotnost“ na stránkách křesťanského měsíčníku Getsemany).

Literatura

  • BOHM, David, FIALA, Jiří. Rozvíjení významu : víkendový dialog. Praha : Unitaria, 1992. ISBN 80-900305-8-0.
  • Člověk a příroda : bludný kruh?. Heršpice : Eman, 2001. ISBN 80-86211-18-5.
  • DALY, Herman E. Toward a Steady-State Economy. San Francisco : W.H. Freeman and Company, 1973. ISBN neuvedeno
  • DÜRR, H. P. Živá a neživá hmota : Fyzikální kořeny života. Universum. 2003, roč. 13, č. ISSN 0862-8238.
  • Ekologie na faře. Praha : Ekumenická akademie, 1997. ISBN neuvedeno.
  • HELLER, Jan. Životní prostředí v pohledu biblického poselství. Pozdní sklizeň. Praha : Advent-Orion, 2000. ISBN 80-7172-456-4. s. 176.
  • HELLER, Jan. Člověk – pastýř stvoření. Universum. 1995, roč. 5, č. 16, s. 15-67. ISSN 0862-8238.
  • KELLER, Jan. Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha : G plus G, 1995. 175 s. ISBN 80-901896-1-X.
  • KOHÁK, Erazim. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. Praha : SLON, 1998. 203 s. ISBN 80-85850-63-X.
  • LIBROVA, H. Pestří a zelení : Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno : Veronica – Hnutí duha, 1994. 218 s. ISBN 80-85368-18-8.
  • LORENZ, Konrad. Osm smrtelných hříchů. Praha : Panorama, 1990. 99 s. ISBN 80-7038-212-0.
  • LOVELOCK, J. Gaia : nový pohled na život na Zemi. Prešov : Abies, 1993. ISBN 80-88699-03-7.
  • NEČAS, J.. Ekogramotnost. Česká metanoia. 2002, č. 35-36.
  • NEČAS, Jiří. Ekogramotnost. Getsemany [online]. 2004 [cit. 2004-04-05]. Dostupný z WWW: <http://www.getsemany.cz/node/617>.
  • NORBERG-HODGE, H. Dávné budoucnosti. Brno : Hnutí Duha, 1996. 177 s. ISBN 80-902056-1-5.
  • SCHUMACHER, E. F.: Small is Beautiful. London : Sphere Books, 1978. ISBN 0715202618.
  • (SCHUMACHER, E. F. Malé je milé : Ekonomie, která by počítala i s člověkem. Brno : Doplněk, 2000. 284 s. ISBN: 80-7239-035-X)
  • Závod s časem : texty z morální ekologie. Praha : MŽP, 1996. ISBN neuvedeno.