Od změny klimatu ke změně člověka

Jiří Nečas

Klimatické změny jsou aktuálním tématem, jehož silná medializace a jí ovlivněný přístup politiků je poněkud rozmělňují a odvádějí pozornost od jádra problému. Mění se klima či nikoli? A pokud ano, může za to člověk, a v jaké míře? A jak má člověk této skutečnosti přizpůsobit své jednání? - Ať již za to může, či nikoli? Klima je ovšem dlouhodobou záležitostí. A tak - striktně vzato - rozhodnout, zda na přelomu 20. a 21. století dochází na Zemi ke změnám klimatu či nikoli, je úkolem až pro další generace, třeba pro klimatology až z konce 21. století. Klima se totiž netýká okamžitých či krátkodobých výkyvů, nýbrž v něm jde o integrální pohled, zahrnující období dlouhé aspoň 30 let. Nicméně děje-li se něco s klimatem a můžeme-li na to aspoň zčásti přiměřeně reagovat, bylo by sice pohodlné, avšak krajně pošetilé nechat rozhodnutí na příští generace. Neřešení problému by mohlo připomínat nemocného, který by odmítal léčbu s tím, že diagnózu může s jistotou určit až pitva, takže si "počká" na její výsledek.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Od změny klimatu k změně člověka

2009-06-04 08:23:05

Jiří Nečas


1. Úvod

Klimatické změny jsou aktuálním tématem, jehož silná medializace a jí ovlivněný přístup politiků je poněkud rozmělňují a odvádějí pozornost od jádra problému. Mění se klima či nikoli? A pokud ano, může za to člověk, a v jaké míře? A jak má člověk této skutečnosti přizpůsobit své jednání? - Ať již za to může, či nikoli? Klima je ovšem dlouhodobou záležitostí. A tak - striktně vzato - rozhodnout, zda na přelomu 20. a 21. století dochází na Zemi ke změnám klimatu či nikoli, je úkolem až pro další generace, třeba pro klimatology až z konce 21. století. Klima se totiž netýká okamžitých či krátkodobých výkyvů, nýbrž v něm jde o integrální pohled, zahrnující období dlouhé aspoň 30 let. Nicméně děje-li se něco s klimatem a můžeme-li na to aspoň zčásti přiměřeně reagovat, bylo by sice pohodlné, avšak krajně pošetilé nechat rozhodnutí na příští generace. Neřešení problému by mohlo připomínat nemocného, který by odmítal léčbu s tím, že diagnózu může s jistotou určit až pitva, takže si "počká" na její výsledek.

Při hledání odpovědí na nadhozené otázky je třeba brát v úvahu, že přes veliký rozsah a prudký růst je naše poznání skutečnosti omezené a nedostatečné. O přírodě a jejím fungování víme sice hodně, avšak ještě více je toho, co nevíme. A přitom se musíme rozhodovat (i strategie "nedělat nic" je rozhodnutím).

Zda teď skutečně probíhá změna klimatu, budou tedy moci rozhodnout teprve další generace (budou-li ovšem ještě na Zemi žít). Mnohé příznaky však napovídají, že se skutečně klima mění, a to daleko rychleji, než tomu kdy v historii bylo. Klima se může měnit z různých důvodů. Současné procesy lze vysvětlit jako důsledek rostoucího skleníkového jevu[1], který vede ke zvyšování průměrné teploty na zemském povrchu, což má mj. za následek častější záplavy, sucha, vichřice a další extrémní výkyvy počasí. Očekává se, že víc bude pršet na severu Evropy, kdežto na jihu bude sucho, což může ohrozit zemědělství v některých oblastech. Vlny horka budou častější, což znamená hrozbu pro lidi s chatrným zdravím. Ledovce budou tát, dokonce až 3/4 ledovců ve švýcarských Alpách zmizí do roku 2050. Také stoupnou hladiny moří - v posledním půlstoletí stoupala hladina evropských moří o 0,8 až 3 milimetry ročně. Objevují se nové důkazy o tom, že oteplování posledních padesáti let je spojeno s lidskou činností, a stále akceleruje. Rozsah a tempo klimatických změn s největší pravděpodobností přesáhl všechny přirozené odchylky klimatu za posledních víc než tisíc let.

Faktorů svědčících o tom, že probíhá výrazná klimatická změna, je tedy tolik, že je zcela přirozené a rozumné ji brát jako skutečnost. Lze ovšem diskutovat o tom, do jaké míry se na ní podílí člověk, a do jaké míry jsou její příčiny v přirozených procesech, které člověk ovlivnit nemůže. Odborníci sice mají různé názory, avšak v naprosté většině se shodnou v tom, že ani příspěvek člověka, ani přirozené příčiny nejsou zanedbatelné. (Jednotlivé příčiny se mohou navzájem různě podporovat a důležité procesy na Zemi nemají lineární charakter; nemá proto smysl kvantifikovat podíl těch a oněch příčin, srov. kap. 5 a pozn. 5.)

V posledních letech minulého století se častěji než o klimatických změnách hovořilo jen o globálním oteplování. Ze Slunce dopadá na Zemi ve formě záření ohromné množství energie; část se odráží, část Země pohltí. Zachování stacionárního tepelného stavu je zajišťováno tím, že Země přijatou energii zas ve formě tepelného (infračerveného) záření vyzáří do prostoru. Pro člověka příznivá teplota je udržována díky tzv. skleníkovému efektu, který spočívá v tom, že část vyzařovaného infračerveného záření je zachycena atmosférou. Na skleníkovém efektu se podílí řada komponent atmosféry; mezi nimi je i oxid uhličitý. Významnou příčinou změny klimatu je růst jeho podílu v atmosféře, který je zřejmě důsledkem lidmi iniciovaných spalovacích procesů. S tím roste i podíl atmosférou pohlcovaného tepelného záření, a roste tak množství energie v atmosféře. Nejjednodušším projevem tohoto jevu je růst průměrné teploty - proto globální oteplování. Větší množství energie v atmosféře se může projevovat i jinak, např. jako kinetická energie proudícího vzduchu; různých katastrofických jevů souvisejících s nebezpečně rychlým prouděním vzduchu skutečně přibývá. Zvyšování průměrné teploty zemského povrchu vyvolává spoustu dalších procesů, některé jsou spojeny s táním ledovců či celkovou změnou vodního režimu na povrchu planety.

Země se otepluje - tedy roste průměrná teplota. To je alarmující skutečnost, přestože hodnoty jejích přírůstků za rok či i desetiletí jsou mnohem menší než je denní či roční amplituda teplot. Při úvahách o klimatické změně v důsledku větší absorpce infračerveného záření v atmosféře je třeba uvažovat i místní variabilitu teploty; i ta výrazně převyšuje (roční či dekádní) přírůstek průměrné hodnoty. Většina modelů naznačuje, že při růstu průměrné roční teploty Země se bude zvětšovat místní i časová variabilita teploty, změní se rozložení i intenzita větrů, vlhkosti, srážek apod. Místy může dojít i ke zlepšení úrodnosti, avšak v globálním měřítku probíhající klimatická změna vede k jejímu zhoršení. Podobné tvrzení platí obecně o životních podmínkách.

Není jednoduché probíhající změnu, týkající se nesmírného množství parametrů a indikátorů, jednoduše a výstižně vyjádřit. Jedním z nepochybných ukazatelů je právě rostoucí podíl oxidu uhličitého v atmosféře. Stojí za to tuto skutečnost konfrontovat s modely ukazujícími, že Země bez života by měla mnohem větší podíl CO2 v atmosféře, než tomu je při existenci života. Růst podílu tohoto plynu v atmosféře je zřejmě antropogenní, může za něj člověk. (Člověk ho spalováním fosilních paliv uvolňuje dokonce více, než je jeho přírůstek v atmosféře; mechanismy regulující jeho obsah do určité míry fungují (viz kap. 2), avšak na rozsah lidské produkce nestačí.) Nelze se vyhnout otázce, zda zde nedostáváme kvantitativně vyjádřitelné varování o tom, že svou činností (spalováním fosilních paliv, zejména v energetice a dopravě) působíme proti (lidskému, živočišnému) životu.

2. Regulační mechanismy

V přírodě i v technice se setkáváme se systémy, které jsou s to udržovat určité parametry v okolí žádoucích hodnot tak, aby je "chránily" před vnějšími vlivy. Mezi nejjednodušší takové systémy patří obyčejná chladnička, která má v chlazeném prostoru udržovat zhruba stálou teplotu. K tomu snímá teplotu ve vybraném místě; stoupne-li teplota nad horní povolenou mez, zapne chladicí mechanismus, a nechá jej běžet tak dlouho, dokud teplota neklesne pod dolní povolenou mez. Pokud by vnější teplota byla nižší než tato dolní mez, může po dostatečně dlouhé době dojít k tomu, že teplota uvnitř bude nižší než ona nejnižší přípustná - vnější podmínky by byly natolik nestandardní, že regulační mechanismus selže. Podobně, bude-li teplota okolí dlouhodobě příliš vysoká, chladicí mechanismus chlazení "neutáhne", a teplota ve vnitřním prostoru vzroste nad horní přípustnou mez. Chladnička však i v tomto případě může chladit, nikoli sice na požadovanou hodnotu, nicméně teplota v chladničce se může být udržovat na nižší hodnotě než je vysoká okolní teplota. Regulační mechanismy tedy udržují regulované parametry v okolí požadovaných hodnot, avšak při příliš velkém vychýlení vlivem vnějších faktorů mohou zčásti nebo úplně pozbýt své funkčnosti.

Jiným známým regulačním mechanismem je systém v lidském těle, udržující tělesnou teplotu člověka v okolí 36 či 37 oC. Je známo, že existuje možnost podchlazení a přehřátí - obě ve vyhrocených situacích mohou znamenat smrt. Podobné regulační mechanismy jsou pro živé organismy charakteristické.

Příklady dynamické rovnováhy nám poskytují různé ekosystémy. Leonard Rastrigin v knížce "Etot slučajnyj, slučajnyj, slučajnyj mir!" uvádí ilustrační příklad lesa, v němž žijí vlci a králíci. Dostatek králíků zajišťuje vlkům dobrou obživu, jejich populace roste, potřeba potravy je tak větší, což se negativně projeví na počtu králíků. Úbytek potravy vede ke snížení stavu vlků, což zas umožní růst králičí populace, díky čemuž vlků začne opět přibývat. Negativní zpětná vazba tak v tomto systému zajišťuje zachování dynamické rovnováhy ve vlčí i králičí populaci, velikosti obou oscilují (s určitým fázovým posunem) kolem rovnovážného stavu. Nicméně, pokud by z nějakého důvodu došlo k přílišnému přemnožení vlků, mohlo by to mít za následek tak silné oslabení králičí populace, že by se rovnováha narušila. I složitější regulační systémy fungují jen v určitých mezích.

I planeta Země má v sobě spoustu regulačních mechanismů, které udržují různé parametry v okolí určitých hodnot, přičemž tento stav je příznivý životu v nám známé a žádoucí formě. James Lovelock poukazuje na to, že tento fungující systém se chová jako živý, a na doporučení spisovatele Williama Goldinga jej nazývá Gaia (nejde o zbožšťování Země, nýbrž o poetický termín pro něco úžasného). V knize "Gaia vrací úder" však upozorňuje, že tento živý organismus je zřejmě vážně nemocný. Nechce rozhodovat, do jaké míry k tomu dochází v důsledku necitlivé lidské činnosti, avšak volá ke změně jednání tak, aby bylo adekvátní reakcí na současný stav Země. Necitlivé je už to, že jsme Zemi nenaplnili (v duchu Gn.1.28), nýbrž přeplnili. A necitlivost se projevuje i naší náročností a chamtivostí.

3. Energie

Když lidé přišli na to, že nelze sestrojit perpetuum mobile, či přesněji perpetuum mobile prvního druhu, řekli si, že zas tak velká škoda to není: "Nemůžeme sice vyrobit stroj, který by vykonával práci, aniž by byl 'krmen', ale důležité je, že energie se neztrácí, nýbrž jen přeměňuje." A tak usoudili, že když se neztrácí, bude jí vždy dost. Zákon zachování energie vešel do lidského povědomí a stal se součástí všeobecného vzdělání. Jenže záhy se ukázalo, že to tak jednoduché není. Celková energie se sice neztrácí, avšak volná, využitelná energie ubývá. Když mluvíme o přeměně (či o "výrobě") energie, jde vždy o ubývání volné energie. Tato jednosměrnost procesů v přírodě znemožňuje vyrobit tzv. perpetuum mobile druhého druhu, což by měl být stroj, který by plně respektoval zákon zachování energie a potřebou energii by získával neustálým odebíráním energie mořím a oceánům, případně tuhému zemskému tělesu, tedy jejich ochlazováním. Teď, když stojíme před hrozbou globálního oteplování, by se nám něco takového velice moc hodilo, jenže ono to nejde.

Skutečné procesy probíhají jedním směrem, nelze je obrátit. Uschlý strom neožije, z oslazené kávy cukr již bez použití speciálních, příjem energie vyžadujících, metod neoddělíme atd. Ubývání volné energie je charakteristické pro jednosměrnost procesů. Častěji ji však vyjadřujeme pomocí růstu jiné, hodně abstraktní veličiny, nazývané entropie. Entropii si můžeme představit jako míru neuspořádanosti (molekul). Přirozený proces znamená růst entropie, růst neuspořádanosti, ubývání volné energie.[2] Lidské počínání, spojené s přeměnou forem energie, je procesem, kterým je přirozený růst entropie ještě urychlován, a tedy cenná volná energie se nenávratně ztrácí.

Pojem entropie těsně souvisí s jednosměrným plynutím času. Měl by se stát jedním ze základních kamenů našeho vědění a vzdělání. Žel, jednosměrnost procesů, tak samozřejmá, když je pozorujeme, se svými důsledky do našeho povědomí nevešla a naše představy o všeobecném vzdělání ji nevstřebaly. Z termodynamiky se pojem entropie dostal do teorie informace, kde dostal záhy "domovské právo", a klepe na dveře i dalším vědním oborům, jako teologii, filozofii a ekonomii. Ty zatím odpovídají opatrně a nesměle. Americký ekonom Jeremy Rifkin poukázal na to, že co honosně nazýváme získáváním energie ze surovin, je vlastně ztrátou cenné volné energie. Mnohé z toho, co vnímáme jako budování, je vlastně kažením. Tato skutečnost by měla zcela změnit náš pohled na celou ekonomiku a na hrubý domácí produkt jako vyjádření její výkonnosti, a tedy na vnímání hodnot jako takové. Výroba energie znamená vlastně ztrátu: ztrácíme při ní cennou volnou energii. Tak už se dostáváme na pomezí ekonomie a filozofie. Z této pozice Dr. Mario Sproviero, vedoucí katedry orientálních studií na Univerzitě v São Paulo, poukázal na to, že problém s růstem entropie přestaneme vnímat jako překážku, když přijmeme jiný pohled na svět; naše současné vidění světa spojené s konzumismem znamená slepou uličku. Jako příklad jiného, nadějného přístupu ke světu, myšlení, vnímání a jednání, uvádí Svatého Františka z Assisi. Tento úžasný muž z přelomu 12. a 13. století skutečně žil v souladu s moderním pojetím světa, v němž entropie hraje důležitou roli. On neměl vědecké poznání o konečnosti světa. On však svět prožíval jako dar a předmět vzájemného sdílení. Dnes se vedou složité úvahy o vnitřní, neutilitární hodnotě přírody. On o tom neuvažoval, pro něho to byla naprostá samozřejmost.

4. Rozhodování. Hodnotové systémy

V životě se s rozhodovacími situacemi setkáváme prakticky na každém kroku. Člověk se rozhoduje mezi různými variantami; jde o to vybrat tu, která vede k nejlepšímu výsledku. Záleží přirozeně na tom, co má pro rozhodovatele jakou hodnotu, tedy na jeho hodnotové stupnici. Dnes v praxi běžné přepočítávání všeho na peněžní hodnotu neodpovídá nelinearitě světa ani skutečnému lidskému vnímání hodnot. Vztahu skutečných hodnot a hodnot v rozhodovací praxi běžně přijímaných se podrobně věnoval J. Vavroušek.

Při rozhodování zpravidla výsledek rozhodnutí neznáme s určitostí, neboť je ovlivněn jak náhodnými, tak i nám neznámými faktory, přičemž je nutno počítat s naším nedostatečným poznáním světa[3]. Často bývá obtížné odhadnout i pravděpodobnosti jednotlivých možných výsledků. Princip předběžné opatrnosti[4] vede k tomu počítat spíš s nepříznivými výsledky, klonit se k tzv. pesimistické strategii, která počítá s nejhorším možným výsledkem (přijmout tuto strategii do důsledku však nebývá možné či vhodné).

V souvislosti s rozhodováním se hovořívá o konfliktu osobních a skupinových či obecných zájmů. Souvisí to se skutečností, že se dnes z lidského povědomí ztrácí vědomí přináležitosti k celku. Svým způsobem je paradoxní, že v době, kdy se rozvinula systémová věda, kdy se v nejrůznějších vědních disciplínách přesunuje důraz z jednotlivých objektů na vazby, člověk vědomí pro život nutných vazeb mezi ním a lidským i mimolidským okolím ztrácí.

Vyhodnocovat možné výsledky v každé rozhodovací situaci by mohlo být obtížné a zdlouhavé, a proto pro standardní rozhodovací situace bývá užitečné vytvářet určitá rozhodovací pravidla, která pomohou v operativním rozhodování.

Konflikt mezi "zájmy" individua a celku vyjadřuje známý čítankový Hardinův příklad nazývaný "Tragédie obecného" ("The Tragedy of the Commons"):

V obci žije 10 rodin, z nichž každá má jednu ovci. Ovce se pasou na obecní louce, která jim bohatě stačí. Je zřejmé, že jedna či dvě ovce navíc by se tam ještě také uživily. Tuto skutečnost si uvědomí všichni majitelé ovcí a každý z nich si řekne: "Pro mou další ovci by ještě bylo pastvy dost", a všichni si onu další ovci pořídí. Pastva však pro dvacet ovcí nestačí, ovce strádají, až nakonec všechny uhynou.

Tento modelový, nereálný příklad stojí za promyšlení. Ilustruje závažnou společensko-ekonomickou problematiku. Ekonomika bez etiky selhává. Individualismus nefunguje. Lidé se musejí domluvit (biblický příběh o věži v Bábel ukazuje, že hřích je překážkou v domluvě). Poznamenejme, že růst automobilizace, zejm. ve městech, v mnohém připomíná zdvojnásobení počtu ovcí na obecní louce.

Nerespektování na první pohled čistě etického Kantova kategorického imperativu (jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecně používanou normou) v Hardinově příkladu znamenalo nakonec ekonomickou ztrátu. Rozhodnutí občanů pořídit si další ovci, ač na první pohled bylo pro každého z nich racionální, se nakonec ukázalo jako chybné. Skromnost, znamenající zde nechtít to, co nemohou mít všichni, by vedla k lepšímu výsledku, a to i z hlediska tradičně ekonomických hodnot.

Příklad s loukou a ovcemi vypadá asi jako dost uměle vykonstruovaný. Avšak existuje zmíněný problém růstu automobilismu; ten by se snad při existenci "politické vůle" dal omezit. Nicméně všech se týká užívání čistého vzduchu. Vážnou situaci v této oblasti nelze řešit nějakým včasným "spravedlivým" dělením pomocí "plotů". Ploty můžeme - a to za cenu dalších nákladů a rušivého zásahu do krajiny - rozdělit louku s trávou na ní, avšak nikoli vzduch obsahující ve vhodné koncentraci kyslík k dýchání (a také ke "krmení" automobilů a letadel) a využívající absorpční schopnosti prostředí pro oxid uhličitý. Řešení na celostátní a mezistátní úrovni prostřednictvím závazných a doporučených norem jsou zatím zcela nedostačující. Až příliš jasným dokladem toho je prodej leteckého benzinu bez daně. Změna lidského myšlení je nezbytná. Takové změně se v Bibli říká pokání. To je nutnou podmínkou plnohodnotného života. Je třeba prohlubovat vědomí přináležitosti ke společnosti (obci, regionu, státu, kontinentu, světu). Lidé si zpravidla neuvědomují, že korelace mezi obecným blahem a blahem osobním není záporná, nýbrž kladná. Společnost má stavět na kooperaci (spolupráci), nikoli na konkurenci.

5. Projekce klimatických změn do lidského chování

Na základě faktů shrnutých v 1. kapitole můžeme formulovat tyto teze:

a) klimatická změna probíhá;

b) člověk se na ní v nezanedbatelné míře podílí;

c) klimatická změna znamená zhoršení životních podmínek pro člověka (a nejen pro něho).

Jak na tyto skutečnosti má člověk reagovat? Nabízejí se v podstatě čtyři možnosti:

1. nedělat nic;

2. změnu kompenzovat uměle nastartovanými kompenzačními procesy;

3. omezit činnosti, které změnu vyvolávají, popřípadě k ní přispívají;

4. naučit se ve změněných klimatických podmínkách žít.

První možnost, nedělat nic, je snad ve všech etických systémech nepřijatelná; pro křesťana či žida je v ostrém rozporu s posláním člověka uvnitř stvoření. Lze říci, že by to byla zrada lidství.

Druhá možnost je jak z vědecko-technického, tak i z etického hlediska neuskutečnitelná. A i kdybychom vyvinuli příslušné prostředky a dokázali se jako lidstvo na jejich užití sjednotit, při tak mohutném zásahu by zde bylo značné riziko nežádoucích nepředvídaných či dokonce nepředvídatelných efektů. Šlo by tak o porušení všeobecně přijímaného PPO.

Naproti tomu třetí možnost je s PPO v souladu. Vzhledem k němu má smysl se jí věnovat, jakmile lidský podíl na klimatické změně připustíme, a to i v případě, že bychom jej považovali za malý či málo pravděpodobný[5]. Uskutečňovat takováto omezení je nutné, avšak nikoli dostačující. Problémem je lidská neochota něco změnit ve svých nárocích a návycích.

S klimatickou změnou se musíme naučit žít. Vzhledem k rostoucí vzácnosti pitné vody i úrodné půdy (ano, té půdy, jíž se dnes tak bezostyšně plýtvá) je nezbytné začít si vzácných zdrojů opravdu vážit, hospodařit s nimi a šetrně s nimi nakládat. Časté zábory orné půdy a její přeměna ve stavební pozemky jsou trestuhodnou nemravností. Totéž platí o "zpevňování" povrchu země - asfaltování, betonování.

Nutnost změnit vzorce chování musejí jednotlivci i lidská společenství vzít za své - je to nutné k tomu, aby život na zemi v té formě, v níž zahrnuje i život lidský, nesměřoval k zániku. Je nutná koordinace akcí na všech úrovních. Ta však nestačí. Klíčovou roli hraje etika. Má-li lidstvo jít cestou trvale udržitelného rozvoje, je potřebné změnit standardní vzorce jednání, myšlení, vnímání skutečnosti. (Námět pro diskusi: Trvale udržitelný rozvoj a naše jednání) K tomu patří i změna ekonomického systému či aspoň jeho výrazná korekce. Skutečnost probíhající klimatické změny bourá scestný hodnotový systém naší civilizace materiálního přebytku a vede k zamyšlení nad celým naším ekonomickým systémem, který je pro nás zdrojem pohodlí a poměrně jednoduchého života. Je bezpodmínečně nutné omezit produkci oxidu uhličitého, a to dokonce výrazněji, než požadují dnešní mezistátní dohody (např. Kjótský protokol).

Je pravda, že výrazně lepší ekonomický systém zatím neznáme, což však neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. V naší části Evropy máme špatné zkušenosti z komunismu. To ovšem neznamená, že bychom se měli uzavřít vůči možnosti (a nutnosti) změny. Současný stav světa je výzvou k aktivitě. Nový ekonomický systém musí někdo vytvořit. Pro jeho tvorbu musí vznikat "podhoubí". Je zde úkol pro všechny, kdo si tuto skutečnost uvědomují. Buďme tedy zdravě kritičtí k současným ekonomickým paradigmatům, která jsou skutečně lživá. Sama skutečnost života, tedy nastavení fyzikálních parametrů tak, že jsou životu příznivé, je zázrakem (byť ze striktně vědeckého hlediska náhodným, a priori nesmírně nepravděpodobným jevem). Neměli bychom proto vylučovat jiný zázrak (velice nepravděpodobný jev) - změnu lidského chování, nábožensky řečeno pokání. Klimatická změna k tomu může dát impuls. Je na všech lidech dobré vůle ve prospěch této změny pracovat. K tomu patří i definovat a nastavit vhodné sociálně ekonomické parametry, umožňující udržitelný život či rozvoj respektující vývoj klimatu. Úkol je to velký. Abychom jej mohli plnit, jsme voláni k pokání, pokoře, úctě k druhým a spolupráci s nimi.

Literatura:

  • HARDIN, G. The Tragedy of the Commons. Science. 1968, Vol. 162, No. 3859, pp. 1243-1248.
  • LAUAND, J. Entropía ¡"Progreso" para la destrucción! (Entrevista con el Dr. Mario Sproviero, catedrático del Departamento de Estudios Orientales de la Universidade de São Paulo. 10-7-01; Traducción: Miguel Ángel García Olmo) [cit. 2008-06-18]. Dostupný z WWW: http://www.hottopos.com/vdletras3/mario.htm
  • LOVELOCK, J. E. Gaia. Nový pohled na život na Zemi. Prešov: Abies, 1993.
  • LOVELOCK, J. E. Gaia vrací úder. Praha: Academia, 2008.
  • NEČAS, J. Entropie. Český bratr. 2007, 83, č. 7. ISSN 1211-6793.
  • NEČAS, J. Opravdu chceme trvale udržitelný rozvoj? Envigogika.3, 2008, 1. ISSN: 1802-3061.http://www.czp.cuni.cz/envigogika/view.php?cisloclanku=2008060004
  • RASTRIGIN, L. A. Etot slučajnyj, slučajnyj, slučajnyj mir! Moskva: Molodaja gvardija, 1969.
  • RIFKIN, J.; HOWARD, T.: Entropy. A New World View. New York: The Viking Press, 1980.
  • VAVROUŠEK, J. Hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Teologické texty. 1994, 5, č.1.


[1] O podstatě skleníkového jevu bude zmínka dále v této kapitole.

[2] Teologie stvoření dnes interpretuje stvoření jako děj od chaosu směrem k uspořádanosti, tedy jako "protientropický děj". V reálném - námi poznatelném - světě ovšem entropie roste (neklesá), a my lidé našimi procesy, které transformují energii, růst entropie ještě zrychlujeme. Jde tak vlastně o směřování ke zkáze, k zániku.

[3] Zajímavá je zkušenost s freony. Začaly se vyrábět a užívat v přesvědčení, že jde o netečné, přírodě neškodné látky. Se značným časovým odstupem však udělaly nedozírné škody v ozónové vrstvě. Jiným příkladem jsou automobily, dnes známé jako postrach životního prostředí - i když v praktickém rozhodování k tomuto jejich atributu jen málokdo přihlíží. Když se začaly objevovat, byly přijímány jako naděje pro životní prostředí, jako účinná cesta k ulicím bez koňských exkrementů. Avšak auta se poněkud přemnožila.

[4] Podle principu předběžné opatrnosti (PPO) je třeba přijmout vhodná opatření k ochraně životního prostředí s ohledem na budoucnost i tehdy, není-li dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem. Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí, nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit hazardu. Smysl principu předběžné opatrnosti naznačují příklady uvedené v předchozí poznámce: Neznamená vyhýbat se jakékoli akci, jakékoli změně, ale vede k rozvážnosti, zdůrazňuje nedostatečnost našeho poznání, varuje před násilím.

[5] Osobně jsem přesvědčen, že je významný, řekněme mezi 30 a 95 %, ovšem s tou výhradou, že percentuální kvantifikace v nelineárním jevu, kdy se projevují různá vzájemná zesilování, příp. i zeslabování vlivů, je velmi problematická.