Udržitelný rozvoj, konzistentní rozhodování a eschatologie

Jiří Nečas

Autor se zamýšlí nad transcendentním rozměrem života, směřováním k životní plnosti a smyslu, a současnou praxí, která je často spojena s falešnými hodnotami. Eschatologické obrazy mají schopnost pojmenovat síly zla, které se dnes dostávají ke slovu.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Udržitelný rozvoj, konzistentní rozhodování a eschatologie

2010-09-30 12:24:31

Jiří Nečas

Autor se zamýšlí nad transcendentním rozměrem života, směřováním k životní plnosti a smyslu, a současnou praxí, která je často spojena s falešnými hodnotami. Eschatologické obrazy mají schopnost pojmenovat síly zla, které se dnes dostávají ke slovu.

1. Udržitelný rozvoj

Pojem „trvale udržitelný rozvoj“ přešel do obecného povědomí po světovém summitu v Riu de Janeiro (1992). Dnes se o něm (popř. stručněji o „udržitelném rozvoji“) poměrně často hovořívá, mnohdy aniž by se uvažovalo o jeho skutečném obsahu. Nejznámější definice trvale udržitelného rozvoje pochází přímo ze Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (WCED - World Commission on Environment and Development 1987): „Trvale udržitelný rozvoj je takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím.“ (Brundtland, 1991) Mezi hlavní cíle udržitelného rozvoje patří zachování životního prostředí dalším generacím v co nejméně pozměněné podobě. Udržitelný rozvoj je tak vyjádřením přirozeného požadavku lidského druhu nezničit sebe sama. Běžné lidské počínání tomu zpravidla neodpovídá. Zdroje čerpáme bezohledně rychle, produkujeme nesmyslně mnoho odpadů a životu nepříznivě ovlivňujeme složení atmosféry. Místo přirozené snahy prostředí ubližovat co nejméně uvažujeme na intelektuální úrovni předškoláků: „Když on ničí, proč bych já neměl také ničit“.

Rozhodujeme se tedy nezodpovědně. Pro odpovědné rozhodování je žádoucí co nejlepší znalost možných výsledků rozhodování, přičemž vždy musíme počítat s tím, že naše lidské poznání je neúplné. Porovnávat možné výsledky rozhodnutí je velice obtížné. Posuzovat dopady našich rozhodnutí na udržitelný rozvoj může pomoci hluboký a užitečný, byť stále opomíjený koncept entropie.

2. Entropie

Pojem entropie zavedl r. 1865 německý fyzik Rudolf Clausius (1822-1888) v souvislosti s poznáním nevratnosti reálných termodynamických procesů, kterou vyjádřil v druhé větě termodynamické tak, že stavová veličina entropie S v uzavřených systémech neklesá a při běžných nevratných procesech roste. Entropii lze interpretovat jako míru neuspořádanosti systému. Fenomén nevratnosti, pro realitu podstatný, zůstává stále čímsi, co běžné fyzikálně technické myšlení formované v ideálním světě Newtonovy vratné dynamiky s jejími zákony zachování není s to plně vstřebat.

Termodynamika kromě vnitřní energie U, pro niž platí zákon zachování (tzv. první věta termodynamická, formulovaná r. 1849 rovněž Rudolfem Clausiem), pracuje i s volnou energií F = UTS (T je termodynamická teplota), která se rozměrově shoduje s energií (speciálně tedy s vnitřní energií), avšak při reálných nevratných procesech klesá (jde o triviální důsledek růstu entropie, neboť T > 0).

Ekonomické procesy probíhají ve fyzikálním světě, a tedy podléhají fyzikálním zákonům. Zprávy Římskému klubu důrazně připomínají, že reálný svět se svými zdroji a absorpčními možnostmi je omezený (Meadows, et al, 1972; Meadows, et al, 1992; Mesarovic, 1974)

Možným mezím pro ekonomickou činnost, způsobeným neustálým růstem entropie a s ním spojeného ubývání volné energie, se zatím věnuje pozornost jen okrajově. Výjimkou v tomto smyslu je především dílo Nicholase Georgescu–Roegena (1906-1994) (Georgescu-Roegen, 1971; Daly, 1973), na něž pak navázali Jeremy Rifkin (*1943) a Ted Howard (*1950) ve své knize „Entropy“ (Rifkin, 1980), kde původně jen fyzikální a posléze i informačně teoretický pojem entropie rozšiřují i do sociální a ekonomické oblasti, a Herman Daly (*1938), který se na růst entropie v ekonomických procesech dívá současně z fyzikálního, ekonomického i etického hlediska (Daly, 1973, 1999).

Zákon růstu entropie je pro společensko-ekonomické procesy důležitý, nicméně se o jeho důsledcích v této oblasti ví stále velmi málo. Jednosměrný vývoj entropie je známou (byť opomíjenou) skutečností, avšak stále otevřenou otázkou je rychlost tohoto procesu. Je zřejmé, že druhá věta termodynamická svědčí o existenci určitých mezí – tou nejzazší je „tepelná smrt vesmíru“, avšak jak daleko tyto meze jsou, to nevíme. Každopádně to, že reálné jevy jsou nevratné, že naše lidské tvoření je velmi často spojeno s degradací energie, by se mělo stát součástí pohledu na realitu a našeho přístupu k ní, součástí strategie udržitelného rozvoje, a tedy důležitým faktorem v politickém a ekonomickém rozhodování. „Bílá místa“ v lidském poznání důsledků druhé věty termodynamické pro společensko-ekonomické procesy jsou pádným důvodem pro využití principu předběžné opatrnosti.

Míra organizace živých systémů roste, a tedy entropie v nich klesá. Jenže živé systémy nikdy nejsou izolované, probíhá látková a energetická s okolím. Vztah druhé věty termodynamické a života je otevřenou otázkou a souvisí i s chápáním vztahu entropie v materiálních a v informačních systémech; zajímavý pohled na tuto otázku přináší Hynek Lauschmann (1996).

3. Etická reflexe 2. věty termodynamické

Procesy přeměny energie znamenají urychlení růstu entropie. Neznáme nějakou mez pro růst entropie, každopádně však růst entropie znamená nevratný proces, je v podstatě směřováním ke konci, k zániku, k tepelné smrti vesmíru, a proto je lidskou morální a přirozenou povinností jej neurychlovat. Obavy z klimatické změny motivují k omezování získávání energie z fosilních zdrojů. Jaderná energetika bývá uváděna v tomto kontextu jako přijatelná alternativa. Nepřispívá k tvorbě skleníku nad Zemí, avšak vede k vlastnímu zahřívání Země, a tedy také ke zvyšování průměrné teploty na jejím povrchu. Znamená produkci entropie, tedy směřování k onomu entropickému zamoření či zničení. A podobné nežádoucí účinky, byť zřejmě v menší míře, má i energetika založená na obnovitelných zdrojích.

Požadavek udržitelnosti vede k hledání a užívání nových, úsporných, šetrných technologií. Avšak to samo nestačí. Podmínka snížit spotřebu, snížit osobní náročnost se prostě nedá obejít. To, že skutečnost je úplně jiná, svědčí o ohromné inkonzistenci v praxi společnosti - nejednáme v souladu s poznáním, vědomě se ženeme do zkázy.

4. Od karteziánské analýzy k systémové syntéze

Kde hledat příčiny této inkonzistence? Konzervativní teolog označí jako základní příčinu lidský hřích. Má svým způsobem pravdu, avšak hledejme odpověď, která může konkrétně motivovat ke změně chování. Vraťme se proto o 4 staletí zpět, k René Descartovi (1596-1650) a jeho současníku J. A. Komenskému (1592-1670). Descartův analytický přístup ke skutečnosti sice nastartoval úžasný pokrok v poznání světa, avšak jím ovlivněné poznání je nesmírně atomizované. Chybí syntetický pohled, naznačený Komenským. Karteziánský způsob myšlení vede v praxi k separování individuálních zájmů od zájmu celku, ke ztrátě vědomí sounáležitosti s celkem, k důrazu na konkurenci namísto žádoucí kooperace. V euroamerické civilizaci umožnil dosažení materiálního bohatství, avšak za cenu nerespektování přirozených fyzikálních omezení, daných konečností světa, konečností zdrojů, a v neposlední řadě i druhou větou termodynamickou. Přivedl nás tak do současné environmentální krize, a je velice pravděpodobné, že se podílí na příčinách i dalších dnešních krizových jevů.

Dnešní přírodovědě se již stává syntetický pohled blízkým. O tento pozitivní posun se výrazně zasloužil a jeho dosahu se věnuje systémový teoretik, fyzik a filozof Fritjof Capra (*1939). Hlavní proud ekonomického myšlení jím však, žel, zůstává prakticky nedotčen.

5. Paradigma kapitalismu

Na představě neomezeného světa vyrostlo fungování dnešního kapitalismu. Ten ve své současné formě je s požadavkem udržitelnosti sotva slučitelný. Jeho kořeny leží v prostředí anglo-amerického protestantismu, které mělo hluboký etický náboj, promítající se i do všeobecně přijímaného hodnotového systému. Dnes se ekonomické uvažování zredukovalo na hodnoty vyjadřované penězi a zcela se z něho vytratily pojmy jako sdílení, ohleduplnost, přináležitost k celku. Konkurence převálcovala vědomí vzájemnosti. Etický náboj anglo-amerického protestantismu spolu se skutečností, že pro ekonomické procesy, které mohly probíhat před dvěma sty lety a dříve, fyzikální meze byly příliš vzdáleny, ospravedlňovaly tehdejší kapitalistický systém. Dnes však nemožnost neomezeného materiálního růstu v důsledku konečnosti světa je zcela zřejmá, a přesto s ním dnes běžně ekonomika počítá. Vžitá karteziánská fragmentace způsobuje, že si nepřipouštíme inkonzistenci dnes běžně přijímaného ekonomického systému s přírodovědným poznáním světa.

6. Hodnotové systémy

Každé rozhodování probíhá v rámci určitého hodnotového systému. Jde o to, aby výsledek rozhodování přinesl co nejvyšší hodnotu. S výjimkou některých zpravidla vyloženě individuálních rozhodování se dnes běžně používá již dříve naznačený „tradičně ekonomický hodnotový systém“, kdy kritériem pro rozhodování je peněžní vyjádření výsledků rozhodnutí, přičemž časově vzdálenějším efektům je přisuzována menší váha. Z matematického hlediska je peněžní stupnice lineární archimédovsky uspořádanou strukturou, která nepřipouští existenci nesouměřitelných hodnot. Kromě toho lineární peněžní ohodnocování často neodpovídá jejich celkovému dopadu na společnost a na přírodu, neboť reálný svět se neřídí jen lineárními zákonitostmi. Josef Vavroušek (1944-1995) při různých příležitostech předložil alternativní hodnotový systém (Keller, 1995, 1996; Vavroušek, 1995, 1994), jehož přijetí a rozšíření by znamenalo přínos nejen pro přírodu, pro životní prostředí, nýbrž i pro lidi, pro jednotlivce a skupiny. Zatímco tradičně ekonomické hodnoty vytrhují člověka z kontextu společnosti a přírody a redukují ho na konzumenta, Vavrouškovy alternativní hodnoty odpovídají člověku i s imateriální (vertikální) složkou osobnosti a s vazbami na jeho systémové okolí. Na rozdíl od tradičně ekonomického systému je Vavrouškův alternativní hodnotový systém konzistentní s naším přírodovědným poznáním.

V naší civilizaci známým, byť ve své plnosti jen málo uplatňovaným hodnotovým systémem, je hodnotový systém, obsažený v Bibli, především v Novém Zákoně, zvláště pak v evangeliích, v Ježíšově učení (Kázání na hoře - Mt.5-7; přikázání lásky - Mt.22:37-40). Ten je s Vavrouškovým alternativním hodnotovým systémem zcela kompatibilní. Ježíšův hodnotový systém přijímá člověka komplexně, akcentuje hodnoty, jakými jsou láska, služba, vzájemná úcta, pokora. Ony znamenají obohacení nejen pro objekt, nýbrž i pro subjekt, jak to krásně vyjadřuje poněkud archaické biblické adjektivum „blahoslavený“. To se rozhodně nevztahuje jen k očekávanému mimozemskému cíli, nýbrž týká se i současnosti (jak připomíná alternativní adverbium „blaze“ používané některými současnými překladateli), i různých časových horizontů pozemské budoucnosti, a - na rozdíl od Vavrouškova hodnotového systému - i věčnosti, tedy cíle přesahujícího tuto zemi, jinými slovy eschatologického horizontu.

Připomeňme si Ježíšova blahoslavenství:

„Blahoslavení chudí (duchem), nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské.“

 7. Eschatologie

Co to však je eschatologie? Bývá charakterizována jako utopická představa o radikální přeměně světa, o jeho zániku a vzniku světa nového, lepšího; v křesťanství pak speciálně jako část systematické teologie zabývající se posledními věcmi člověka; podobně se ovšem orientuje i eschatologie židovská a muslimská. K tomuto vymezení eschatologie poznamenejme:

a) Slovo utopie jsme si zvykli chápat negativně. Utopie však není nic špatného, znamená něco, co je „mimo místo“ – tedy mimo náš materiální svět; je to něco, s čím nemáme sdělitelné historické zkušenosti, tedy nikoli něco nereálného. To však o Božím království, které je cílem křesťanského směřování, platí.

Podle Leonarda Boffa (*1938) (Boff, 1998) má utopie v historii lidstva nenahraditelnou úlohu. Jejím prostřednictvím se promítají do budoucnosti lidské dynamismy a přání. Utopie a fantasie nejsou synonyma. Utopie vyjadřuje permanentní obnovování, regeneraci a zdokonalování, hledané lidmi. Nebe, oznamované křesťanskou vírou, je situováno na horizontu utopického porozumění: V Bohu se absolutně a radikálně uskutečňuje všechno to, co je skutečně lidské.

Utopie reprezentuje zdravý pohyb myšlení, vyvádí ze stojatých vod přijímaných a často nesprávných paradigmat. Je obohacením života, přináší novou dimenzi, bez ní je život plochý. Onou novou, obohacující dimenzí je dimenze eschatologická.

b) Řecké slovo „eschatos“ znamená vnější či poslední. Při vztažení na ony poslední věci je křesťanská eschatologie nadějná, pozitivně orientovaná - tím se liší od apokalyptiky, zdůrazňující hrůzné následky lidského hříchu.

c) Čas, v němž se uskutečňuje naše bytí, jinými slovy, biblický čas, není časem newtonské fyziky. Nemůžeme jej chápat jako orientovanou přímku. Pojem času ve fyzice je stále otevřený. Pozoruhodný možný pohled na uspořádání „časové přímky“ přináší druhá věta termodynamická, k dalšímu promýšlení vede Prigoginova (1917-2003) nerovnovážná termodynamika či Hawkingova (*1942) „Stručná historie času“. Budoucnost, věčnost prostupuje časností. Tedy i eschatologie není jen záležitostí nějaké limitní (nekonečné) budoucnosti či něčeho, co je zcela mimo smysly vnímaný svět. Jde v ní o Boží království, k němuž se orientuje život křesťanů, a tak se týká i současnosti a v ní těch věcí, které fyzický, smysly vnímaný svět převyšují, což však neznamená, že by byly cele mimo něj; mohou do něho zasahovat.

d) V křesťanské eschatologii jde především o život s Kristem, v Božím království. Vystupuje za hranice pozemského života, avšak týká se i jeho - tato skutečnost se projevuje i v prosazování Ježíšova hodnotového systému, který je kompatibilní s trvale udržitelným způsobem života.

8. Přes eschatologii k udržitelnosti

Ono pronikání věčnosti a časnosti, pro nenáboženského člověka asi dost těžko pochopitelné, je pro rozhodování a hodnotové systémy slučitelné s požadavkem udržitelnosti velice přínosné. Rád bych připomněl dva biblické obrazy věčnosti. První je z Izajášova proroctví (11.6-10) a měl by opravdu být chápán jako obraz a nikoli jako popis nefungující přírody, druhý pak je z Apokalypsy (21.1-4): 

„Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.“

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: 'Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“

Posláním těchto eschatologických obrazů je ukázat, co má skutečně smysl. Týká se to aktuálního života, směru i cíle. Naplnění života, mající transcendentní přesah, záleží v usilování o dorozumění, o mír, o harmonii, a nikoli ve snaze mít, vlastnit, trumfovat druhé. Cílevědomé směřování k této plnosti života s sebou přináší i přijetí hodnotové stupnice slučitelné s trvale udržitelným způsobem života. Není současná praxe jen jakýmsi nedorozuměním či omylem? Či - použiji-li slovo, které dnes vymizelo nejen z obecného, ale i z náboženského a teologického slovníku - není dílem ďábla, tedy personifikovaného zla? Víme-li o konečnosti světa a jednáme-li, jako by byl nekonečný, žijeme ve lži. Kéž nadějný eschatologický výhled v nás posiluje vědomí, že angažovat se pro dobro, pro smíření a harmonii mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a přírodou, pro udržitelný způsob života je smysluplné a přináší skutečnou radost do života činí život skutečně lidským (ve smyslu Gn.1.27: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“).

Literatura

Boff, L. Hablemos de la otra vida. Santander, Sal Terrae 1998. ISBN 84-293-0496-7. (Originál: Vida para além da morte. Petrópolis, vozes.)

Brundtland, G.H. aj. Naše společná budoucnost. (Zpráva světové komise pro životní prostředí.) Praha, Academia 1991. ISBN 80-85368-07-2.

Capra, F. Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura. Praha, DharmaGaia - Maťa 2002. ISBN 80-85905-42-6 (DharmaGaia), 80-7287-024-6 (Maťa)

Daly, H. Toward a Steady-State Economy. San Francisco, Freeman 1973.

Daly, H. Ecological economics and the ecology of economics: essays in criticism. Cheltenham, U.K. – Northampton, Ma., E.Elgar 1999. ISBN 1-85898-968-X.

Georgescu-Roegen, N. The Entropy Law and the Economic Process. Cambridge, Mass., Harvard University Press 1971.

. EDO Olomouc, Sluňákov, 2007 [online] [Cit 20-09-2010] Dostupné na http://www.sustainable.cz/definiceapraxe.htm

Hawking, S.W. Stručná historie času. Praha, MF 1991. ISBN 80-204-0169-5

Keller, J. Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995. ISBN 80-901896-1-X.

Keller, J., Gál, F., Frič, P. Hodnoty pro budoucnost. Praha, G+G 1996. ISBN 80-901896-4-4.

Lauschmann, H. Metainformatika čili Úvod do fyzikální teologie. Litomyšl, Paseka 1996.

Meadows,D.L., Meadows,D.H., Randers,J. The Limits to Growth. New York, Universe Books 1972.

Meadows,D.L., Meadows,D.H., Randers,J. Překročení mezí. Praha, Argo 1995.(Orig.: Beyond the Limits. Chelsea Green Publ. Co. 1992.)

Mesarovic,M., Pestel,E. Menschheit am Wendepunkt. Stuttgart, Deutsche Verlag-Anstalt 1974. [Orig.: Mankind at the Turning Point.]

Nečas, J. Malé zamyšlení nad sdílením Božích darů. Česká metanoia, 1998, č. 18. ISSN 1210-6992.

[online], 2008/III/1. 8 s. ISSN 1802-3061. [online] [Cit 20-09-2010] Dostupné na http://envigogika.cuni.cz/envigogika-2008-iii-1/chceme-trvale-udrzitelny-rozvoj_cs

Rifkin, J. – Howard, T. Entropy. A New World View. New York, The Viking Press 1980

. [online] [Cit 20-09-2010] Dostupné na http://www.fp.vslib.cz/kch/sedlbauer/tema9.htm

Vavroušek, J. Hledání možnosti trvale udržitelného rozvoje. Křesťanská revue, 62 (1995), č.2.

Vavroušek, J. Hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Teologické texty 5 (1994), č.1.

 

Článek je rozšířením referátu předneseného na konferenci „Udržitelný rozvoj – stav a perspektivy v roce 2010“, konané v Olomouci 7. a 8. 9. 2010