Trojští koně filosofických textů

Jana Dlouhá

Podle čeho se pozná kvalita filosofického textu? Filosofie je nejen údivem a odkrýváním nových pohledů, které nejsou v běžném provozu jakéhokoli prakticky orientovaného myšlení na první pohled patrné. Filosofie je také odpovědností za tyto nové pohledy, a ta se zračí v jasnosti a čistotě zacházení s pojmy, v důslednosti při vyvozování jakýchkoli závěrů. V této souvislosti pak lze o poctivosti filosofických úvah usuzovat ze způsobu, jak jsou v textu užívána slova, a to především ta, která jsou nějakým způsobem zásadní, o která autor své úvahy opírá, na jejichž základě vyvozuje závěry. Jsou-li tyto základní termíny v textu nedbale rozhozeny, trčí-li z něj jako majáky nesrozumitelnosti, jež mají vysílat světlo určité vlnové délky a jím ozařovat temnoty našeho bloudění, aniž by svou barvu přiznaly, pak je třeba se mít na pozoru. Mohlo by se stát, že bychom po čase přestali vnímat, že (a jakým způsobem) je daná vlnová frekvence omezená - a viděli bychom pak vše jen skrze tyto brýle mámení.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Trojští koně filosofických textů

2009-06-04 06:37:50


Podle čeho se pozná kvalita filosofického textu? Filosofie je nejen údivem a odkrýváním nových pohledů, které nejsou v běžném provozu jakéhokoli prakticky orientovaného myšlení na první pohled patrné.[1] Filosofie je také odpovědností za tyto nové pohledy, a ta se zračí v jasnosti a čistotě zacházení s pojmy, v důslednosti při vyvozování jakýchkoli závěrů. V této souvislosti pak lze o poctivosti filosofických úvah usuzovat ze způsobu, jak jsou v textu užívána slova, a to především ta, která jsou nějakým způsobem zásadní, o která autor své úvahy opírá, na jejichž základě vyvozuje závěry. Jsou-li tyto základní termíny v textu nedbale rozhozeny, trčí-li z něj jako majáky nesrozumitelnosti, jež mají vysílat světlo určité vlnové délky a jím ozařovat temnoty našeho bloudění, aniž by svou barvu přiznaly, pak je třeba se mít na pozoru. Mohlo by se stát, že bychom po čase přestali vnímat, že (a jakým způsobem) je daná vlnová frekvence omezená - a viděli bychom pak vše jen skrze tyto brýle mámení.

 

Při posuzování a kritickém hodnocení textu je tedy vždy nutné pečlivě zkoumat autorovu práci s pojmy. Mají-li přinést základní náhled či podporovat důležité argumenty, a přitom přicházejí jako trojští koně s neznámým obsahem, který na čtenáře vyskočí ve chvíli jeho největších nejistot (na nichž může mimochodem mít autor významný podíl), pak je třeba zpozornět. Nechce autor pouze přesvědčovat (což je v rozporu s filosofickým určením jeho textu), aniž by svůj problém podrobil analýze? Pak by se mohlo stát, že volí prostředky adekvátní tomuto cíli a v podstatě zneužívá žánry, ke kterým se hlásí.

Podíváme se podrobněji na jeden z takových termínů v textu Souznění v pospolném společenství Tomáše Foltýna - a zeptáme se: co je symbiogeneze? Autor deklaruje už v abstraktu svého článku, že jej považuje za jedno z východisek, dále ho však nerozebírá.

Podrobně se o pojmu symbiogeneze a jeho potenciálu pro další odborné rozvíjení nebo případně tvorbu názoru, hledání základu nové environmentální etiky či ideologie, můžeme dočíst v diplomové práci Kateřiny Kotáskové Teorie symbiogeneze a teorie Gaia: alternativní biologické teorie v environmentálním myšlení, která vznikla pod vedením Karla Stibrala na brněnské Masarykově Univerzitě (Kotásková, 2008). Symbiogeneze byla původně odborným termínem označujícím „dlouhodobou stabilní symbiózu organismů, která vede kurčité evoluční změně" (Margulis in Kotásková, 2008: 23). Starým známým příkladem symbiogeneze jsou lišejníky, které se vyvinuly ze symbiotického (vzájemně výhodného) spojení nějakého druhu houby a zelené řasy, jež vedlo ke vzniku nové životní formy. Pojem symbiogeneze doplňuje příbuzné biologické pojmy jako mutualismus, symbióza, parasitismus atd., přičemž možnostem spolupráce mezi organismy dává evoluční rozměr a význam.

Teorie symbiogeneze jde ovšem za tento původně biologický kontext. Základní kameny byly položeny v rámci ruské školy, která zejména v prvních stadiích hrála vedoucí úlohu v rozvoji teorie. Vůbec poprvé pojmu symbiogeneze použil Konstantin Sergejevič Merežkovskij v roce 1905 v díle O povaze a původu chromatoforů v rostlinné říši. Jeho druhé dílo z roku 1909 se už jmenovalo Teorie dvou protoplazmat jako základu symbiogeneze: nová studie o původu organismů. Ve svých pracích tento zoolog a antropolog popsal a rozebral způsoby vzniku nových organismů spojením odlišných druhů, jež byly původně ve vztahu vzájemné spolupráce (pojem symbiózy Merežkovskij nepoužíval). Takovým (například) včleněním mikroorganismů do organismů vyšších[2] vysvětlil evoluční novinky a na tomto základě pak vyvozoval převratné závěry: například odmítl přírodní výběr podle Darwina. Došel tak také mj. k poněkud absurdnímu názoru, že rostliny jsou odvozeny od živočichů - jsou v podstatě živočichy, v nichž žijí paraziti (Kotásková, 2008: 29-30).

Myšlenku vzájemné spolupráce organismů a biologický koncept symbiogeneze pak využil pro sociomorfní úvahy také Pjotr Alexejevič Kropotkin (například práce Pospolitost: vzájemná pomoc, anglicky Mutual aid: a factor of evolution, 1902). Tento ruský anarchista hledal obecné principy a souvislosti ve vztazích mezi organismy, a pracoval s pojmy původně vycházejícími z etiky (vzájemná pomoc a spolupráce, pud pospolitosti, zlo v přírodním výběru atd.). Přírodní výběr odmítl podobně jako Merežkovskij - podle něj tento mechanismus nemůže plodit dobro, které ale v přírodě je možno nalézt jakožto prospěch celku nebo evoluční pokrok. Boj o život může vést jen k vymírání. Kropotkin usiloval ve svém přístupu, za pomoci svých teoretických závěrů, především modifikovat evoluční teorie jako takové, ale také utvářet obecný názor na život (...živočichům je vlastní družnost, ...jen díky pospolitosti lze dosáhnout pokroku...). Kritici Kropotského ovšem dávali do souvislosti povahu jeho soudů s povahou ruského prostředí, z níž měly vycházet nereflektované základní předpoklady jeho uvažování (drsná a pustá, rozlehlá země, kde organismy přežívají jen díky společnému boji vůči nepříznivým podmínkám přírody, ne v konkurenčním boji mezi sebou navzájem) - tedy nikoli jeho osobnímu šílenství (Kotásková, 2008: 30-33).

Teorie symbiogeneze byla ovšem souběžně rozvíjena v jiných částech světa a dočkala se i svého znovuvzkříšení. V nedávné minulosti se jí chopila Lynn Margulisová, která se spolu s Jamesem Lovelockem podílela na tvorbě hypotézy Gaia. I ona pracuje se symbiogenetickou představou organismu jako součásti živého celku; před konkurenčním úhlem pohledu založeném na teorii sobeckého genu dává přednost spíše hledisku spolupráce organismů. (Neustupa, 2002) Margulisová tak poskytuje svým úvahám o zemském superorganismu holistický kontext, zdůrazňuje symbiózu a její význam pro utváření vztahů mezi organismy. Teorie symbiogeneze a teorie Gaia se pak liší jen měřítkem pohledu na prostředí, ve kterém se vztahy a soužití organismů uskutečňují. (Kotásková, 2008: 42)

Dnes jsou veškerá zobecnění vycházející z teorie symbiogeneze pokládána za poměrně propagandistickou součást vědeckého diskurzu, skutečná hodnota se přisuzuje jen té oblasti biologického výzkumu, která se týká původu buněčných organel (Boháček, 1994).

Pojmy, kterým je rozuměno pouze přibližně, jež jsou bez přesného vymezení přenášeny z jednoho oborového kontextu do jiného, mohou v sobě skrývat četná nebezpečí. Především je třeba se vyvarovat takového užívání, které počítá s „vědeckým zvukem" termínu založeném na jeho původu z oblasti tzv. „hard sciences". Arzenál přírodních věd sám o sobě totiž nemůže být ani zárukou vědeckosti, ani kvalitního poučení pro život člověka.

Literatura

Kotásková, K. Teorie symbiogeneze a teorie Gaia: alternativní biologické teorie v environmentálním myšlení. DP Katedry environmentálních studií, FSS, MU v Brně, vedoucí práce Karel Stibral, 2008 [online] [cit 2009-02-21] Dostupné na <http://is.muni.cz/th/60261/fss_m/>

Neustupa, Jiří. Námitky proti symbiogenetické teorii: Co evoluce člověka? Přednáška konaná v rámci Biologických čtvrtků ve Viničné. 2002 [online] [cit 2009-02-21] Dostupné na <http://scw.dev.jetmedia.cz/biologie/namitky-proti-symbiogeneticke-teorii-co-evoluce-cloveka-3382>

Boháček, I. Symbiogeneze a propaganda. Vesmír. 1994, 73, č. 3, s. 174. [online] [cit 2009-02-21] Dostupné na <http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=3182>



[1] To platí jak pro myšlení vědecké, opírající se o osvědčenou metodologii, tak pro myšlení technické, které se hájí svými úspěchy na poli vynálezů, nebo i prosté účetnictví života ve smyslu má dáti-dal a volby nejvýhodnější strategie na tomto principu založené.

[2] Merežkovskij popisuje chloroplasty jako organely, které se postupně vyvinuly z cyanobakterií, jež původně vnikly do cytoplasmy živočišné buňky a po mnoho generací s ní žily v symbiotickém vztahu. Toto soužití pak vedlo k rozvoji rostlinné říše se všemi jejími specifiky.

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>