Výuka psaní vychází z filozofie, že odborná způsobilost v daném oboru je pouze jedním z předpokladů úspěšného psaní. Člověk, který píše jakýkoli text, totiž vystupuje současně ve více rolích – není jen fundovaným znalcem teoretického podhoubí a někým, kdo je schopen shromažďovat informace o posledních výzkumech v dané oblasti.

Role, ve kterých vystupuje ten, kdo píše:

Co dělá píšící člověk? Jaké má v rámci psaní úkoly? Jak se tyto úkoly projevují v rolích, které „spisovatel“ přijímá?

• Ten, kdo píše, je pozorovatel.
• Ten, kdo píše, je výzkumník.
• Ten, kdo píše, je objevitel.
• Ten, kdo píše, je tvůrce.
• Ten, kdo píše, je analytik.
• Ten, kdo píše, provádí syntézu.
• Ten, kdo píše, napodobuje.
• Ten, kdo píše, diskutuje.
• Ten, kdo píše, zpochybňuje.
• Ten, kdo píše, je organizátor.
• Ten, kdo píše, je kritik.
• Ten, kdo píše, je editor.
• Ten, kdo píše, je stylista.
• Ten, kdo píše, je naivní.
• Ten, kdo píše, je sofistikovaný.

Atd.

Tedy – ti, kdo píší, musí přijmout mnoho rolí, které nelze naplnit najednou. To by vedlo jedině k selhání, případně schizofrenii. Je lepší přemýšlet o malých, ale dosažitelných cílech – to platí i pro psaní. „Spisovatel“ musí umět oddělit jednotlivé úlohy od sebe. Nelze tedy přemýšlet např. takto: „Do příštího měsíce musím dokončit tuto kapitolu.“ To byste po sobě chtěli, abyste vystupovali ve všech rolích najednou. Pokud si zadáváte úkoly, měly by být co nejvíce konkrétní a týkat se blízké budoucnosti (dnes, zítra). Zněly by asi takto: napsat návrh, prozkoumat nový zdroj, přepsat úvod, rozvinout argument v části X, podívat se na svůj styl psaní atd.

Seminář psaní

Ať se vám to líbí nebo ne, jste uchazečem o akademickou hodnost, a tudíž jste potenciálním „spisovatelem“ – to je dáno povahou věci. Ale nestrachujte se, neočekává se, že odborné psaní bude psaním inspirovaným nebo kreativním či procítěným; jen má ilustrovat vaši kompetenci (závěrečná diplomová práce a disertace se zřídkakdy posuzují pro tvůrčí brilantnost).

Po měsících psaní návrhu projektu a po důkladném výzkumu jste se už stal expertem ve vaší vybrané oblasti – a psaní je jen příležitostí demonstrovat tuto odbornost. Ať už píšete seminární práci, diplomovou práci nebo disertaci, samotné psaní má být pomocným prostředkem, nikoli překážkou. Není třeba absolvovat kurzy rétoriky a kompozice, abyste sepsali odbornou esej. Pokud znáte své téma a umíte dát dohromady úplnou větu, jste připraveni sepsat odborné pojednání.

Na druhé straně psaní není nikdy „snadné“ (dokonce ani pro ty z nás, kdo se tím živí) a každý přistupuje k procesu psaní odlišně. Důležité ale je, aby psaní bylo uvědomělou činností a abyste našli způsob, který právě vám nejlépe vyhovuje.

V dalším textu jsou uvedeny některé techniky, pomocí kterých objevíte, jak právě vy můžete nejlépe psát. Jsou nejspíš tak různorodé, jak rozdílné jsou lidské geny.

Pokud by se popsané zkušenosti daly shrnout do několika vět, zněly by asi takto:

Dřív než začnete psát, začněte psát – protože z psaní se rodí psaní.

Pište něco, abyste se připravili na psaní návrhu, kapitoly, čehokoli. Použijte psaní k tomu, abyste zjistili, co vlastně chcete říct, a připravili se k tomu, abyste to řekli.

Sám k sobě a ke svému psaní přistupujte trpělivě.

Stejně jako bájná pouť začíná jedním krokem, tak i vaše práce začíná slovem, za kterým následuje další, a další…

„Talent“ a „inspirace“ jsou převážně mýtické představy.

V psaní znamená inspirace to, že pokračujete psát od špatného přes průměrné až k dobrému. Toho se držte – tak to dělají „talentovaní“ spisovatelé.

Obecné rady:

• Podívejte se na práci podobnou vaší, kterou předložili absolventi před vámi – především na ty, které jsou vysoce ceněny.
• Měli byste se nechat vést a povzbuzovat četbou o technikách psaní.
• Účastněte se práce skupiny zaměřené na psaní. Pokud žádná neexistuje, založte ji.
• Jedna z technik, předcházejících psaní:

Vedení zápisníku o procesu psaní

Pokud bych vám měl dát pouze jednu radu co se týče psaní odborné práce většího rozsahu, zněla by – zařiďte si zápisník o procesu psaní. Je prostředkem, jak přemýšlet o přemýšlení a psát o psaní.

Celá záležitost vychází z poznatku, že psaní dává vzniknout novému psaní. Nečekejte, že Kapitola I k vám magicky přijde v úterý odpoledne, když jste si odpovědně naplánovali, že ji napíšete. Nelze sedět před bílým listem papíru či prázdnou obrazovkou a prostě si říkat: „Tak. Přišel ten správný čas. Teď budu psát!“ Taková věc vyžaduje přípravu a předběžné psaní, a to je přesně to, k čemu zápisník o procesu psaní slouží. Čím více píšete před vlastním psaním, tím lépe napíšete konečný produkt – psaní plodí psaní.

Zápisník je soukromým záznamem o vašich drobných vítězstvích, oněch krocích, které vedou k cíli. Nezabývejte se formou – pište volně své záznamy, aniž byste se obávali, že někdo bude číst či kritizovat vaši práci.

Je vhodné použít sešitku malého formátu, který můžete otevřít kdekoli – v autobuse, v čekárně… Důležité myšlenky je možno zvýraznit či na konci každého zápisníku si vytvořit jejich seznam. Ale tento návod si samozřejmě můžete přizpůsobit své potřebě.

Strategie pro psaní do zápisníku:

1.        Popište, co jste za den udělali, jakkoli málo jste toho stihli.

2.        Než ukončíte svou denní práci, vyznačte jeden určitý zvládnutelný úkol, kterým můžete příště začít – čím konkrétnější je, tím lépe (takový pokyn pro vlastní práci vám zabezpečí kontinuitu a bezprostřední „produktivitu“, a tedy okamžitý „úspěch“, jakmile se vrátíte k práci).

3.        Vypište více dlouhodobých úkolů. (Například je možné vést stránku, na které budou vyjmenovány úkoly pro týden, semestr a třeba zbytek disertace.)

4.        Naplánujte si dlouhodobé a krátkodobé pracovní rozvrhy.

5.        Zaznamenejte, kolik hodin jste strávili nad svou diplomovou prací či disertací.

6.        Zapište si i ta nejmenší vítězství: přečetli jste článek v hektickém týdnu, napsali jste použitelný odstavec, našli jste zdroj, který vyhovuje atd.

7.        Zapisujte si obecné rady vedoucího vaší práce a dalších osob, které vám dali během osobních setkání a při dalších příležitostech; buďte tak konkrétní, jak to jen půjde (dokonce i když zpočátku s radami nesouhlasíte, možná, že časem ke stejnému názoru dojdete).

8.        Pokud potřebujete prodiskutovat něco důležitého se svým vedoucím a cítíte se z toho nejistý (možná potřebujete modifikovat své teze dosti podstatně anebo zásadně nesouhlasíte s opravami), vypište si své argumenty. Připravte se tím, že najdete zásadní body svých námitek.

9.        Udělejte si výčet svých předsevzetí.

10.     Sám si prodiskutujte a analyzujte těžkosti, se kterými se potkáváte v určitých úsecích práce, nebo obecnější problémy jako je odkládání práce a „pisatelské zablokování“.

11.     Analyzujte proces svého psaní – řádně si ho uvědomte. Tažte se sám sebe, kdy a jak jste byli nejproduktivnější. Mohou to být otázky týkající se rozvržení práce, procesu psaní kapitoly, rozčlenění sekce X… Jinými slovy, přemýšlejte o tom, co fungovalo, abyste to mohli zopakovat.

12.     Užívejte psaní do svého zápisníku jako každodenní zahřívací aktivitu, která vás připraví na výzkum nebo psaní. Využijte svého času věnovaného zápisníku jako přechodu od každodenní práce k psaní.

13.     Pište si volný záznam myšlenek, když třeba nevíte v úvodu pracovního dne, čím začít – tedy pokud jste si nepřipravili cíle v předchozí pracovní sekci.

14.     Zaznamenejte zdroje, o kterých bylo referováno v jiném výzkumu a vy nechcete zapomenout se na ně podívat. (Zápisníku lze použít též jako přehledu referencí – máte jistotu, že důležité informace jsou na jednom místě a vy je nepoztrácíte.)

15.     Zaznamenejte zdroje, které vám navrhli jiní. (Též je možné připojit poznámku, kdo a proč onen zdroj navrhoval.)

16.     Poznamenejte si zdroje, se kterými se potkáváte a můžete je použít v jiných kapitolách. (Je vhodné zvýraznit, k jakému účelu je hodláte použít, abyste je v příhodný okamžik měli po ruce.)

17.     Použijte svého zápisníku, abyste si promysleli sekci nebo kapitolu, u které si nedokážete jinak stanovit cíle (co chcete touto částí práce dokázat).

18.     Znovu si promyslete zaměření dané sekce; položte si otázku, zda vaše téma má být zúženo, rozvinuto, hozeno přes palubu.

19.     Znovu si promyslete rozsah projektu jako takový; pravděpodobně zjistíte, že v úvodu práce máte mnohem ctižádostivější plány než je potřeba. Zápisník je jedním z prostředků, jak si to uvědomit a trochu své ambice omezit.

20.     Použijte zápisníku všude tam, kde se ve svém psaní octnete na rozcestí – např.: mám dále zkoumat X nebo přejít rovnou k Y?

21.     Pozorně vyhodnoťte svůj text. Mluvte o něm, jako byste posuzoval cizí rukopis. Co nejobjektivněji si ho přečtěte a napište konkrétní kritiku (nepište obecné postřehy jako: „ten text je hrozný“ – to je příliš povšechné a taky sebelítostivé, a zcela bez užitku. Místo toho si poznamenejte takové věci jako: „Poznámka o X potřebuje více rozvinout a ujasnit dodáním Y.“) Naplánujte si obecné revize.

22.     Použijte zápisník, abyste hledali a zkoumali možné teze pro určitou část nebo kapitolu. (Někdy se zdá, že metoda volného psaní, která je v zásadě triviální, nemůže vést k precizním a v odborné práci užitečným myšlenkám. Je to však způsob, jak nové poznání vzniká – od vágních nápadů přes jejich postupné ujasňování a hledání odborných podkladů, které je potvrzují nebo vyvracejí.)

23.     Použijte zápisník k vedení čtenářských poznámek při studiu literatury. (To lze dělat v různé míře – zaznamenávat nejvýznamnější citáty nebo jen psát obecné shrnutí obsahu knihy, aby bylo zřejmé, může-li sloužit jako zdroj. Je také možné si na jednu stranu psát všechny poznámky o četbě a na protilehlou své reakce či otázky, které při četbě vznikají, poznamenávat shody s jinými zdroji, argumenty týkající se různých tvrzení atd.

24.     Na začátku kteréhokoli projektu napište A) co o tématu víte; B) co o něm nevíte; C) co byste chtěli vyzkoumat; D) co by vám mohl poradit někdo jiný.

25.     Když uprostřed psaní nevíte, jak dál, použijte zápisník, abyste odstranili překážku. Vaše poznámky budou pravděpodobně začínat takto: „Teď nevím, jak dál, protože…“; „Tato pasáž je zmatená z toho a toho důvodu…“; „Nemohu pokračovat, protože…“.

26.     Když sekce nepokračuje dobře, stručně shrňte, co touto pasáží chcete říci; myšlenka, která problém ujasní, může tak vykrystalizovat.

27.     Přemýšlejte o svém psaní jinak. Zkuste si vizuálně představit svou kapitolu („Ta kapitola vypadá jako bludiště, jako přesýpací hodiny, jako hora, protože…“). Nebo vymyslete metaforu, která by vaši kapitolu popsala („Je jako líný nafoukanec, který se hrabe ze zasmolené díry, protože…“). Nebojte se, že to, s čím přijdete, je absurdní – někdy je v absurditě mnoho moudrosti.

28.     Pište o svých obavách z psaní. V čem jste při psaní dobrý a v čem špatný?

29.     Poznamenejte si povzbuzující citáty, které si chcete zapamatovat (například o tom, že i malý krůček je pokrokem).

30.     Popřejte sluchu otravným editorům, kteří říkají, že vaše psaní nestojí za zlámanou grešli. (Je zajímavé, že pokud jim popřejete sluchu, jejich stížnosti se rychle stávají nudné – takže se můžete pohnout dál k mnohem důležitějším věcem ve vašem psaní.)

31.     Dovolte si přemýšlet o tom, jakou emocionální zkušeností je psaní rozsáhlejší práce. (Například vám může poskytnout pocit profesionální důvěryhodnosti, nebo je pro vás stresující odpovědností za vaši budoucnost, která závisí na úspěchu práce, cokoli. Oslovení takových emocionálních záležitostí má za následek, že se rozplynou.)

32.     Příležitostně (zvlášť, když potřebujete povzbuzení) si projděte své minulé zápisníky a uvědomte si, jaký jste udělali pokrok za semestr, měsíc atd. Bez zápisníku byste neměli pro takové sebe-ujištění podklad.

33.     Užijte zápisník, abyste se rychle uvedli do příslušného myšlenkového modu poté, co jste nuceni z nějakého důvodu na určitou dobu psaní přerušit. Zvlášť si pročtěte poslední záznamy zahrnující nejbližší plány, úvahy o změnách atd.

34.     Občas si přísně vynadejte za nepozornost – ne však příliš často, aby váš zápisník nezněl jako stížnosti otravné macechy z pohádky bratří Grimmů. Čas od času vám ale prospěje, když si řeknete: „Probuď se a začni pracovat.“

35.     Na druhé straně se nestyďte občas sám sebe pochválit. Jistě i vaše práce je něčím výjimečná, obsahuje něco, co nikdo jiný nezná atd.

36.     Znovu a znovu zdůrazňujte oddanost své práci (zní to, jako by psaní disertace bylo religiózní zkušeností – a často tomu tak je – ale je důležité se občas ujistit správností svého počínání. Poznámku „Až do hořkého konce“ si odpusťte.)

37.     Ventilujte si své frustrace ohledně psaní a svých obecných schopností – pochyby, které byste nikdy před nikým nepřipustil, ačkoliv jsou třeba o vás obecně známy.

38.     Ventilujte také své pochybnosti týkající se vedoucího vaší práce a členů poroty; nikdo kromě vás je nebude číst. (Někdy se přesvědčíte, jak moc jsou vaše myšlenky iracionální.)

39.     Taky si postěžujte na rodinu, která vás vůbec nepodporuje. (Pokud ke stížnostem použijete zápisník, ušetříte uši těch, kteří jsou vám blízcí.)

40.     Na závěr výstraha: Zápisník musí být vždy nástrojem, jak se přivést k psaní, nikoli prostředek, jak se mu vyhnout!

Literatura

• FUNDA, E., JACOBS, D. Graduate Writing Workshop. University of Nebrasca Lincoln: Writing Assistance Center 1996.