Editorial 2013/VIII/1

Abstract

Tentokrát s názvem:

Cesta tam a zase zpátky

Tato krátká úvodní úvaha je věnována Zdeňku Kratochvílovi, jehož zamyšlení na Ekologických dnech Olomouc ji též inspirovalo.

Kam taková cesta vede? K poznání (které je vždy dílčí), ale též zpět, k celkovosti...

K redukci přirozeného, jde ale o to, neztratit ale přitom zpět k této přirozenosti přístup. Ve způsobu redukce se ukazuje, jak k problému přistupujeme, tedy se odkrývá úhel pohledu nebo metodologické principy oboru a kontext jejich uplatnění (ve všech experimentálních vědách dokládaný spolu s výsledky jakožto protokol nebo popis situace). Tam, kde redukující principy nelze rozpoznat (tedy odlišit je od skutečnosti), nastává problém – popis skutečnosti se promění v různé druhy ideologií, z kterých cesta zpět nevede. Abychom dospěli do tohoto bodu (záměna pravé skutečnosti za její redukovaný obraz, a vice versa), stačí málo – jistá nepořádnost a nedůslednost vědeckého bádání, oslněnost výsledky a produkty na úkor jejich řádné diskuse a popisu podmínek, za kterých vznikaly (ze kterých je pak lze definovaným způsobem přenést do podmínek jiných); nezodpovědná snaha o úspěch, na které lze založit stejně málo odpovědný postup "vpřed". Soustavný dialog mezi (abstraktním, redukovaným) poznatkem a kontextem, v němž "platí", nepotřebuje pouze matematika, věda ve své podstatě abstraktní – a zde tedy mají původ nářky nad matematizací světa. Tyto stížnosti se tak netýkají (či by se neměly týkat) postupu uplatnění matematických principů v živém, přirozeném světě, ale dekontextualizace tohoto postupu – ztotožnění, absolutizace platnosti výsledků získaných s pomocí matematiky s různými podobami skutečnosti, nezávisle na historické situaci či místních podmínkách a souvislostech.

Toto poučení si bereme za své při snaze o vedení odborného dialogu i zde, v tomto čísle Envigogiky. Kam se v něm vydáme? Jako vždy nejdříve k živému dění - tentokrát přímo k veřejné debatě o vzdělávání v souvislosti se Strategií vzdělávání 2020 probíhající právě v těchto dnech. Dokument vznikající na půdě Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy poněkud opomíjí pojem environmentální vzdělávání nebo vzdělávání pro udržitelný rozvoj, což je důvod do diskuse vstoupit; skupina protagonistů EVVO a VUR tak činí: navrhuje změny v textu Strategie vzdělávání 2020 a přichází s obecnými připomínkami V této souvislosti si dovolujeme též stručně zrekapitulovat hlavní myšlenky, které se v této (spíše soukromé) diskusi vynořily; možná jsou totiž ukazatelem obecnějších pohledů na to, co je (akademická) komunita v oblasti EV a VUR, a jakou roli hrají nevládní neziskové organizace (nejen) v této oblasti. Že situace může být podobná dokonce i mezinárodně, ukazuje interpelace slovenského ministra školství ve věci environmentální výchovy a vzdělávání - Mikuláš Huba v ní poukazuje mj. na chybějící koncepci, infrastrukturu pro tuto (již tradiční) vzdělávací oblast, a dále nedostatečnou podporu právě nevládním organizacím. Své argumenty přitom odvozuje přímo z odkazu Jana Amose Komenského a jeho - jak bychom dnes řekli - "celostní" filosofie.

Následuje série článků našich stálých autorů - Martina Říhy a znovu ještě též Mikuláše Huby. Týkají se role vědy v politice (Věda jako kooperující systém nebo jako bojiště oborů? - včetně reakce na tento text; Politika, intelektuálové a odborníci; Rozhovor České pozice...); našeho kulturního nebo přírodního dědictví a způsobu nakládání s ním; nebo krajiny a její paměti - v různých podobách, jež poukazují ke vztahu s lidmi, jejím osídlením... Texty, které přibližují souvislosti racionálního poznání s uměleckým prožitkem, nebo se zamýšlejí nad děním na pomezí kultury a ekologie, které se odehrává v rámci Ekologických dnů Olomouc 2013 - toto pravidelné setkávání s vyjímečnými lidmi je, jako vše pod-statné v této době, kriticky ohroženo...

A toto ohrožení se - z poněkud jiného úhlu pohledu - stává i námětem úvah odborných: Svatava Janoušková se svými kolegy diskutuje téma environmentální bezpečnosti ve všeobecném vzdělávání. Poněkud optimističejší přístup zaujal Jan Labohý s Bohuslavem Binkou, kteří docházejí k zajímavým závěrům ohledně vlivu vnímání budoucnosti na skutečnou její podobu. Evaluaci programů environmentální výchovy se věnuje Jan Činčera: zkoumá, jak může být atraktivita Jizerských hor ve vnímání 10–12letých žáků ovlivněna pobytovým programem. Soubor indikátorů udržitelného rozvoje škol a jejich uplatnění ve výchovně-vzdělávacím procesu diskutuje ve svém textu Viera Chrenščová a Jana Škvarková.

K odborným textům patří nebo se k nim vyjadřují též recenze - tentokrát se Jiří Olšovský zamýšlí nad různými způsoby zkoumání přírody, kdežto Zdeňka Petáková je fascinována dílem jednoho současného filosofa. Věnujte prosím pozornost i dalším textům tohoto (na texty bohatého) čísla, ať již jde o úvahu na téma dostupnosti energie v současné době z pera stejné autorky, stručnou rekapitulaci výsledků osmého zasedání Steering Committee (Dohlížecího výboru) Strategie EHK OSN ke vzdělávání pro udržitelný rozvoj, zprávu o letošní konferenci Naše společná přítomnost: Současné výzvy Střední Evropy..., nebo informace o letošních laureátech ceny Josefa Vavrouška. A některé další, viz přehled tohoto čísla.

A tak již můžeme pouze navázat na úvahu úvodní: zdá se, že publikovat cosi, například vydat nové číslo Envigogiky, je cestou pouze tam, a tedy změnou víceméně trvalou – co bylo napsáno, zůstane kdesi uchováno. Nicméně ani zde neusilujeme (pouze) o jakousi tuto trvalost – naše texty by měly jít k vám, našim čtenářům. Pokud se nám naše úsilí vrátí zpět v podobě jakékoli odezvy, bude cíl naší práce naplněn.

V tuto chvíli tedy přejeme, abyste se vy, naši čtenáři, vždy znovu vraceli zpátky domů nejen ze svých (tentokrát již prázdninových) cest, ale též, aby se samotné vaše myšlenky vracely zpět, k vám samým - s tímto přáním se za redakci Envigogiky loučí

Jana a Jirka Dlouzí

PS: Tento úvodník píši v době letošních ničivých povodní - myslím na vše, co plyne, aby se již nevrátilo; odnáší přitom mnohé z toho, na čem jsme lpěli až doposud. Myslím také na samotnou myšlenku pokroku ‑ na to, proč cesta k lepším zítřkům vede jenom tam, často ovšem jinam, než jsme chtěli…