Heideggerovo a Kiekegaardovo pojetí svobody a odpovědnosti

Abstrakt

Německý filosof Martin Heidegger poprvé rozvrhl ve svém filosofickém myšlení radikální kritiku tradiční (starověké i novověké) metafyziky. Tato metafyzika, jež se dnes v podstatě projevuje především technickým a technologickým myšlením, zprostředkovaně způsobila současnou ekologickou krizi, a je u kořene necitlivého a stále ještě manipulativního přístupu k přírodě. Novověká metafyzika, vzešlá vposledku z kartezianismu, je nesena antropocentrismem, tj. situací, kdy za základ všech hodnot se uznává jen člověk a jeho potřeby; ve všech oblastech praktického života se prosazuje jeho často zbytnělé já. A právě Heidegger je jedním z prvních myslitelů, kteří dali podnět k radikální revizi západního myšlení, jež je stále tvrdě metafyzické a antropocentrické. Takové myšlení je třeba překonat, jen tak se pole lidské svobody bude ve světě rozšiřovat méně egoisticky, člověk bude moci dál zdárně pobývat na světě v souladu se světem i svým vnitřním ustrojením.
Každou epochu vždy svým zprostředkujícím způsobem tvaruje filosofie, která připravuje půdu pro skutečné myšlení v dalších oblastech teorie a praxe. Ač filosofické myšlení nikdy neovlivňuje přímo politiky a celkové společenské klima, určitým nepřímým způsobem vždy působí a nakonec se pozitivně (či negativně) projevuje v celé skutečnosti. Jde vždy nakonec o celkovou změnu paradigmatu, právního prostředí, radikální změnu hodnotového systému apod. To je šance filosoficky působit, přivrátit myšlení, abychom tak řekli, na správnou cestu, kdy se na cestu nemanipulativního přístupu k přírodě dostane celá skutečnost.
Jak jsme již řekli, byl to Heidegger, který zde svým myšlenkovým rozvrhem sehrál v tomto smyslu významnou iniciační roli. Právě on poukázal na to, že dnes je vskutku zapotřebí přivést nevýslovné slovo bytí k řeči, jen tak se dostaneme za zapomenutost na toto bytí a znovu tak začneme chápat posvátnost přírody. Jde o komplexní pohyb, na který nějaký „selský rozum“ nestačí, kdy bude třeba podnítit celkovou proměnu člověka, transformovat jeho způsob vztahování se k sobě i k celku světa a přírody, a tedy proměnit jeho podstatnou duchovní existenci, aby v brzké době nedošlo k zániku jeho existence fyzické – aby člověk na planetě Zemi ještě nějaký ten čas pobyl. Heidegger právě svým ekofenomenologickým a protimetafyzickým zamyšlením podstatným dílem přispěl k tomu, abychom spěli k dosažení nového vědomí, jež povede k dobrému pobytu na zemi (s výhledem na nebe). Proto je třeba psát o tomto typu myšlení, vzbouzet v člověku naději, že se vyprostí z dosavadního stále ještě dobyvačného přístupu k přírodě; tehdy se lidská svoboda naladí na svobodu samého bytí a člověku se otevřou příznivější podmínky pro jeho nenásilné pobývání na zemi v souzvuku s přírodou.