V příspěvku se soustředíme na nejdůležitější aspekty vývoje k udržitelnosti, samozřejmě na několika stránkách není možné postihnout všechny aspekty tak komplikovaného procesu.

Pokud sledujeme vývoj, lze vidět jasný trend od izolovaných řešení stále ke komplexnějším. První stupeň můžeme nazvat integrací v rámci jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje – každý pilíř měl za sebou dlouhý vývoj od partikulárních řešení k stále komplexnějším, avšak v rámci pilíře. To můžeme vidět i v oblasti životního prostředí – nejprve se hledala řešení vždy z hlediska té které složky, teprve později došlo k integrovanému přístupu z hlediska celého životního prostředí (pro situaci u nás je příznačné, že stále ještě nemáme dokončen ani tento přechod).

Celkově byly problémy řešeny naprosto izolovaně – zvlášť životního prostředí, zvlášť ekonomické a zvlášť sociální problémy, navíce s podceňováním právě environmentálního a někdy i sociálního pilíře. Další vývoj proto vedl k vyvážení jednotlivých pilířů. To sebou přineslo i nové nástroje, např. hodnocení vlivů záměrů na životní prostředí (EIA), hodnocení vlivu koncepcí na životní prostředí (SEA), hodnocení vlivů na zdraví (HIA) apod. Protože však došlo k poznání, že jednostranná řešení, spočívající v odstranění problémů jednoho pilíře nejsou těmi nejlepšími z hlediska pilířů ostatních, následoval další stupeň vzájemné integrace pilířů a hledání vazeb mezi pilíři (viz obr. č. 1 – upravené schéma dle GEO 4 (1)).

Domnívám se však, že v původním schématu GEO 4 (nikoliv v textu) chybí ještě jeden stupeň – celková integrace, tj. řešení problémů s pomocí nově vzniklých nástrojů udržitelného rozvoje, které budou vést k celkové integraci a postihnutí všech vazeb už na počátku řešení problémů (takovým nástrojem se může stát např. hodnocení udržitelnosti – Sustainability impact assessment SIA).

Obr. 1: Vývoj integrace

Z hlediska budoucího nezbytného přechodu k udržitelnému rozvoji budou nutná následující opatření:

• zásadním bude: překonání mezer mezi politickými rozhodnutími a dosahováním jasných cílů, ne tedy obecné mlžení politiků, ale stanovení jasných cílů a strategií, jak jich dosáhnout a následně je i provádět,
• odpovědi na dopady dlouhodobých změn: prevence, zmirňování dopadů a adaptace do centra rozhodovacího procesu,
• koordinace mezi jednotlivými strategiemi – zvláště mezi globálními, regionálními, národními,
• lepší vzdělávání, školení a informace,
• participace veřejnosti, zájmových skupin,
• zajištění finančních zdrojů.

Z dlouhodobého hlediska se úplně zásadním jeví otázka vzdělávání – vzdělávání v co nejširším smyslu. Měli bychom se co nejintenzivněji zapojit do dekády OSN k vzdělávání a výchově pro udržitelný rozvoj, která probíhá od r. 2005 do r. 2014, využívat co nejvíce zkušeností z celého světa. Velkou výzvou a příležitostí je pro nás Strategie vzdělávání k udržitelnému rozvoji EHK OSN (VUR), vzniklá v rámci procesu Životní prostředí pro Evropu (iniciovaného v r. 1991 J. Vavrouškem ministerskou konferencí na Dobříši), kterou by měl každý stát evropského regionu implementovat. Ta obsahuje 6 zásadních cílů:

• zajistit, aby rámce politiky a regulatorní a operativní rámce podporovaly VUR,
• prosazovat VUR prostřednictvím formálního, neformálního a informálního učení,
• vybavit vzdělavatele schopnostmi/kompetencemi k tomu, aby udržitelný rozvoj zahrnovali do své výuky,
• zajistit, že budou přístupné odpovídající materiály a nástroje pro VUR,
• podporovat výzkum a rozvoj VUR,
• posilovat spolupráci v oblasti VUR na všech úrovních v rámci regionu UNECE.

Cíle jsou blíže specifikovány, pro bližší zájemce viz /2/.

Nyní jde o to připravit důkladnou národní strategii – projednání návrhu Národní strategie vzdělávání k udržitelnému rozvoji, bylo vládou 22. srpna 2007 přerušeno a nový materiál by měl být zpracovaný ministerstvem školství (MŠMT) ve spolupráci s místopředsedou vlády a ministrem životního prostředí /3/. Nyní jde o to, aby pracovní skupina k tomu ustavená zapojila dostatečný počet odborníků a navíce ji pojala participativním způsobem, tj. např. i s účastí učitelů a nevládních organizací (tak jak to ostatně evropská strategie požaduje). Národní strategie by se měla zabývat vzděláváním z nejširšího úhlu pohledu, tj. aby to bylo vzdělávání nejen k oblasti životního prostředí, ale také k sociálnímu a ekonomickému pilíři udržitelnosti (proto si nevystačíme s tím, že jenom přeformulujeme naše strategie environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty). Šíře vzdělávání by se měla týkat nejen formální výchovy ve školách (která by měla probíhat interaktivně), ale i neformální výchovy a zvyšování uvědomění všech částí společnosti. To znamená, že se bude jednat i o strategii výchovy, vzdělávání a přeškolování dospělých. Velmi důležitý pro měření pokroku bude vývoj sady klíčových indikátorů VUR.

Další již tradiční oblastí, kde však stále nedosahujeme dostatečných výsledků, je zvyšování uvědomění a participace veřejnosti. Po stránce formální máme zajisté výsledky v naplňování Aarhusské úmluvy (i když i zde máme ještě hodně co zlepšovat, jak se ukázalo při posledním infringementu (varování Evropské komise) ohledně provádění našeho hodnocení vlivu na životní prostředí – EIA ve vztahu k právu veřejnosti na soudní ochranu).

Jako jeden ze slabých článků směřování k udržitelnému rozvoji je zapojení veřejnosti do rozhodování, zatím nedošlo k podstatnějšímu zavádění tohoto moderního pojetí participativního řízení. Bude velmi potřebné široce organizovat školení v participačních technikách a působit na veřejnou správu, aby těchto technik používala daleko více v zájmu zkvalitnění řízení. Jedna z cest aktivizace veřejnosti je použití nových komunikačních nástrojů – zvláště elektronických. Další moderní cestou je vytváření sítí k určitým problematikám apod. Velmi důležitou novinkou je též zavádění tzv. e-governmentu, tedy elektronického úřadování, které by mělo velmi zjednodušit styk občanů s úřady a do budoucna vést i k daleko jednodušší možnosti účasti občanů na rozhodování. Zásadní k tomu bude zvýšení zodpovědnosti jak jednotlivců, tak společností i na místní úrovni.

Jako nezbytný předpoklad postupu k udržitelnému rozvoji je zlepšení informací. V prvé řadě se jedná o zvýšení kvality a dostupnosti dat či informací. Je třeba sjednotit roztříštěný sběr a poskytování informací, vytvořit jednotný integrovaný systém (tak, jak je to nyní v plánu pro Czech point anebo Enviklik pro environmentální pilíř). K tomu je nezbytný holistický, interdisciplinární přístup. Nesmí se zanedbat ani vytypovávání nových oblastí s potřebou získávání informací. Do budoucna bude nutné propojit různé systémy – např. INSPIRE, GMES, GEOSS či SEIS. Z hlediska zabezpečení informací pro zpětnou vazbu, o trendech postupu k (a nebo od) udržitelného rozvoje a taktéž i srozumitelného sdělování informací veřejnosti i decisní sféře bude důležité sledovat ve světě vývoj sad indikátorů (např. OSN, OECD, EEA) a na tomto vývoji se podílet, taktéž vytvářet tyto indikátory pro naše domácí potřeby.

Bude třeba též urychlovat a prohlubovat inovace. Vedle klasických inovací bude potřebné provádět i inovace na úrovni veřejné správy, např. nástrojů. Jedním z klíčových nástrojů by se měly stát platby za ekosystémové/environmentální služby, dále využívání a vytváření trhu (např. trhu povolenek emisí CO2). Podstatnou změnu by měla přivodit změna daňového systému tak, aby došlo k přesunu vysokého zdanění práce na zdanění přírodních zdrojů (zatím se připravuje jen jedna část – ekologická daňová reforma, druhá sociální část pokulhává. Pokud nebude tato reforma daňově neutrální, postrádá smysl). Dalším zatím nedostatečně využívaným nástrojem je environmentální účetnictví, jak na úrovni podniků, tak i místní ale i centrální veřejné správy. Od environmentálního účetnictví by k účetnictví pro udržitelný rozvoj měl být už jen menší krok.

Vedle lepšího využívání direktivních nástrojů regulace (těch, které se osvědčily) bude nutné daleko více přecházet na dobrovolné/ měkké nástroje jako je např. environmentální značení, udržitelné nakupování, systémy kvality řízení – např. environmentálního managementu (EMS), tj. řady ISO 14 000 a EMAS, integrovaného či totálního managementu, dobrovolné dohody apod. Po osmnácti letech vývoje veřejné správy, kdy se začalo zrušením dvojkolejnosti řízení (zrušením paralelního stranického řízení, zasahujícího do všech sfér) a postupným kvantitativním nárůstem se do popředí dostaly otázky efektivní správy, to je kvality. V období velkých změn je navíce výzvou vytváření adaptivní veřejné správy, schopné reagovat na rychle se měnící podmínky – k tomu bude třeba daleko více, jako je tomu v nejrozvinutějších státech, využívat strukturálních inovací – např. vytvářením tzv. přemosťujících organizací, které dokážou přemostit rozdíly mezi vědou a politikou, nebo místní zkušeností a výzkumem a politikou.(1).

Pokud se soustředíme na vývoj ve světě, objevuje se zde několik zásadních, většinou dlouhodobých problémů, které se však většinou zatím nepodařilo vyřešit (1): Protože se jedná o světové problémy, měla by je řešit světová organizace, na níž se státy dohodly. Takovou dohodnutou organizací je OSN, která však vyžaduje zásadní reformu, jak rolí, tak struktury, aby byla akceschopná – např. tak, jak to již navrhoval J. Vavroušek – včetně přidání environmentálního pilíře (UNEP jako program není rovnocenným partnerem Bezpečnostní či Ekonomické a sociální rady OSN). Na úrovni Evropské unie je sice situace strukturálně lepší, avšak taktéž nejsou vyváženy všechny pilíře – a pak tedy máme vlastně dvě strategie – jednu Lisabonskou s dominancí hospodářského a sociálního pilíře (s prioritou globální konkurenceschopnosti), pak to rychle zachraňující Göteborgskou strategií, týkající se environmentálního pilíře, revidovanou Lisabonskou strategií, s doplněným environmentálním pilířem, ale vedle toho ještě strategií udržitelného rozvoje. Přitom ani na úrovni Unie, ani v členských státech nejsou většinou samostatné struktury státní správy, které by měly jako hlavní náplň činnosti udržitelný rozvoj.

Podstatně bude nutné zlepšit implementaci mezinárodních smluv – bylo by potřebné vybudovat sankční systém pro případ jejich nedodržování. Zároveň je neodkladně nutné připravovat nové smlouvy na nově vzniklé či nově vnímané problémy (např. klima).

Protože už patříme ke středně bohatým státům, je potřebné účastnit se aktivit k plnění rozvojových cílů tisíciletí OSN, aktivity v jednotlivých pilířích začlenit do širších rozvojových rámců.

Zásadní změnu by mělo přinést prosazení udržitelnějších vzorců výroby a spotřeby. V programové rovině je problematika udržitelné spotřeby a výroby rozpracovávána v rámci tzv. Marrákešského procesu (podle marocké Marrákeše, kde se uskutečnilo první zasedání expertů k vytvoření desetiletého rámcového programu udržitelné spotřeby a výroby pod hlavičkou Hospodářské a sociální rady OSN – UN DESA a programu OSN pro životní prostředí – UNEPu). I u nás rozpracováváme rámce udržitelné spotřeby a výroby, bylo by však třeba daleko většího nasazení lidských i finančních zdrojů v tomto směru (základní nástroj v této oblasti-analýza životního cyklu výrobků je náročná na obojí).

Stále zůstávají nevyplněny tak důležité závěry, jakými jsou závěry konference o financování rozvoje v Monterrey – to je připravit a použít lepší a spravedlivější finanční mechanismy.

Obdobně důležitá bude podpora dosahování lepších znalostí o všech pilířích udržitelného rozvoje a jejich vzájemných vazbách. Neobyčejně závažné je získat poznatky o bodech zvratu, při jejichž překročení by došlo k neudržitelnému, irreverzibilnímu vývoji – a dosáhnutí mezinárodních dohod, které by dosažení takových bodů zvratu vyloučily.

K udržitelnosti může přispět i technologický pokrok, technologické inovace, o kterých bylo psáno již výše. Důležité bude vyřešit otázky předávání těchto technologií a nových postupů.

V regionálním rámci vedle spolupráce v rámci EU je třeba dosáhnout širší a kvalitnější spolupráce i s dalšími státy. Zde bude potřeba nově zaměřit proces Životní prostředí pro Evropu, vzniklý u nás konferencí EHK OSN na Dobříši, který se postupně stal velmi formálním. Je dobré, že Česká republika se přihlásila k účasti na práci revizní skupiny.

U nás můžeme ve vztahu k vnímání a hlavně činnosti ve směru k udržitelnému rozvoji rozlišit několik období (jedná se zčásti o obdobné členění jako v publikaci Životní prostředí v České republice 1989–2004, /4/, jen zásadní diference je v hodnocení období 1992–1998, které publikace hodnotí jako období implementace. Lepším pojmenováním tohoto období je období nedostatečné implementace, neboť tehdy došlo k velkému zbrzdění našeho vývoje směrem k udržitelnému rozvoji- jako perličku v této souvislosti je možné uvést známý fakt, že tehdejší předseda vlády zakazoval byť jen termín udržitelný rozvoj… Můžeme rozlišit (bližší vysvětlení viz /5/) následující období:

• Počátky (do r. 1990): období izolovaných řešení, kdy environmentální pilíř např. neměl ani založeny struktury na celostátní úrovni.
• Zakladatelské období (1990–1992): období urychleného vzniku základů ve všech třech pilířích udržitelného rozvoje.
• Období nedostatečné implementace (1992–1998): období útlumu aktivit státu v oblasti udržitelného rozvoje.
• Předvstupní období (1998–2003): období zvýšené aktivity, vyvolané doháněním pokročilejšího systému v EU, vznik prvních, ale neschválených, strategií udržitelného rozvoje ČR.
• Období první oficiální strategie udržitelného rozvoje (SUR) ČR (2004–2006): období implementace první vládou schválené strategie udržitelného rozvoje ČR.
• Adaptační období na obnovenou SUR EU (2006–…): Období po schválení obnovené strategie udržitelného rozvoje EU a naší adaptace na ni-tj. přípravy aktualizované strategie udržitelného rozvoje ČR.

V současné době je připravována aktualizovaná strategie udržitelného rozvoje České republiky, která vychází z obnovené strategie udržitelného rozvoje EU. Vláda na svém zasedání 19. 12. 2007 vzala na vědomí Principy, nástroje a návrh priorit pro dopracování aktualizované SUR ČR (2007) a uložila, že do 30. listopadu r. 2009 má být místopředsedou vlády a ministrem životního prostředí předložen návrh aktualizace SUR ČR (6). Na přípravě této strategie bylo odevzdáno velké množství práce, protože však nesla pečeť izolované přípravy v rámci jednotlivých ministerstev a čelila i kritice ze strany ministerstva průmyslu a nevládních organizací, Rada vlády ji nakonec předložila do vlády jen jako principy, nástroje a návrh priorit. Nyní půjde o dopracování integrovaným přístupem, s umožněním co nejširší participace všech zainteresovaných skupin na výsledném znění strategie. Velmi důležité bude dopracování jednotlivých cílů, aby splňovaly tzv. SMART podmínku (7, 8), tj. aby byly specifické, stimulující, měřitelné, akceptovatelné a dosažitelné, reálné (orientované na výsledky) a časově určené.

Z předchozího plyne, jak velmi důležitou oblastí bude zásadní zlepšení našeho systému plánování- zvláště zavádění metod a procesů strategického plánování podle světových zkušeností (např. principu MBO management by objectives, řízení pomocí cílů, jehož součástí je výše zmiňovaná SMART podmínka pro cíle) a následná implementace – akční plánování.

Bude nutné rozvíjet nové nástroje udržitelného rozvoje. Zde je třeba vyzdvihnout hodnocení dopadů výdajů rozpočtů na životní prostředí a taktéž i na udržitelnost, hodnocení dopadů regulací (tzv. RIA) a hlavně zavedení hodnocení udržitelného rozvoje včetně sociálního a ekonomického pilíře jako další stupeň integrace po hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), strategického hodnocení vlivu záměrů (SEA) a hodnocení vlivů na zdraví (HIA).

Tak rozsáhlé přesměrování vývoje celé společnosti bude vyžadovat i velké organizační změny. Jako úplný začátek bychom měli vytýčit vznik profesionální organizace, zodpovědné za nasměrování k udržitelnému rozvoji. Před několika lety prosazovala STUŽ vznik Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Rada vznikla, těžko však může mít větší vliv, když byla přiřazena pouze k ministerstvu životního prostředí a navíce jen s jednou profesionální pracovnicí. Dalším stupněm by proto měl být vznik samostatné organizace v soustavě státních orgánů, která bude rozpracovávat postup státních orgánů v této oblasti (možná, podle politické průchodnosti nejprve jako součást některého ústředního orgánu). Že to není nerealistický požadavek, můžeme vidět v některých evropských zemích, kde už takové organizace existují, buď samostatně, anebo jako důležitá součást (např. Francie má ministerstvo pro ekologii, udržitelné plánování a rozvoj).

Zásadním předpokladem dalšího pokroku bude, zda se podaří rozšířit udržitelnost na místní úroveň. Zde sice již máme několik desítek obcí, které se přihlásily k aktivitám Místní agendy 21 (tj. místní agendy pro 21. století, případně dokonce Místní akce 21), ale proti některým jiným státům, kde mají Místní agendy jako povinnou součást aktivit místních zastupitelstev a úřadů (např. ve Švédsku), je to velmi málo. Navíce chybí větší kontakt s evropským děním v této oblasti, např. kampaní evropských udržitelných velkoměst a měst – je příznačné, že pod Aalborgskou chartou z r. 1994 nebyl žádný signatář z České republiky (dnes po letech jsou dva – Hlučín a Vsetín, byť u toho druhého si dovolím pochybovat, že způsob vystěhování Romů z města byl slučitelný s udržitelným rozvojem). Situace se nezlepšila, pod závažnějšími Aalborgskými závazky z r. 2004 opět není žádný podpis české municipality (9). Zde proto máme co dohánět, bylo by potřeba daleko více působit na této místní úrovni. Pozitivní je však, že se přes 20 českých měst a mikroregionů zprostředkovaně (dík expertům) zapojilo do vývoje evropských indikátorů udržitelného rozvoje na místní úrovni v rámci Týmové iniciativy pro místní udržitelný rozvoj (TIMUR) (10). Záslužná je metodická a koordinační činnost pracovní skupiny pro MA 21 Rady vlády pro udržitelný rozvoj, zvláště vývoj kritérií k hodnocení stupně dosažení cílů MA 21. Velmi by měla napomoci grantová podpora místních úřadů při zavádění Místních agend 21, koncem roku 2007 připravená MŽP v rámci tzv. revolving fondu.

Nový stavební zákon zakotvil možnost vytváření rad udržitelného rozvoje území. Tuto možnost by bylo potřeba naplno využít, aby nedošlo jen k formálnímu založení takových rad, kde navíce hrozí nebezpečí zneužití nebo zprofanování termínu udržitelný rozvoj, Je třeba, aby se o tyto rady (spolupráci s nimi) zajímali ti, kdo v problematice udržitelného rozvoje působí, včetně nevládních organizací.

Závěrem je nutné zdůraznit, že toto byl jen výsek širokého okruhu problematik, které bude náš další postup ve směru k udržitelnému rozvoji řešit či překonávat, i tak je zřejmé, že jsme teprve malý krůček od začátku.

Literatura:

• 1. GEO 4: The fourth Global Environment Outlook GEO 4 /Environment for development, UNEP, Nairobi 2007 : www.unep.org/geo/geo4/media/
• 2. EHK OSN Strategie pro vzdělávání k udržitelnému rozvoji, přijatá na Zasedání na vysoké úrovni ministerstev školství a životního prostředí, Vilnius, březen 2005, Překlad: Pracovní materiál Meziresortní pracovní skupiny pro EVVO při MŽP: www.env.cz/AIS/web/nsf/pages/vzdelavani_k_udrzitelnemu_rozvoji
• 3. Záznam ze schůze vlády ČR č.j. 1209/07 z 22. srpna 2007, bod 2.9: Národní strategie vzdělávání k udržitelnému rozvoji (NSVUR)
• 4. Životní prostředí v České republice 1989-2004, CENIA, Česká informační agentura životního prostředí, Praha 2005
• 5. Šremer P.: Patnáct let (ne)udržitelného rozvoje České republiky, sborník z konference STUŽ, Sluňákov u Olomouce 2007, v tisku
• 6. Usnesení vlády ČR č. 1434 ze dne 19. 12. 2007 k Principům, nástrojům a návrhu priorit pro dopracování aktualizované strategie udržitelného rozvoje ČR (2007)
• 7. Peter F. Drucker: The Practice of Management, Harper and Brothers, New York 1954
• 8. Keřkovský M. A Vykypěl O.: Strategické řízení – teorie pro praxi, C. H. Beck, Praha 2003
• 9. Aalborgské závazky, Konference Aalborg + 10, 2004 : www.aalborgplus10.dk/
• 10. Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj (TIMUR): www.timur.cz/index.php