Jednota a dualizmus
2007-04-16 20:34:59
Roel Stemmer
Série článku se pokouší vyjádřit podstatu udržitelnosti. Autor nejprve podal přehled způsobů chování a úkolů vzdělávání, poté vytýčil směr, kterým se musí ubírat náš osobností rozvoj. V tomto stručném překladu původního textu je představena myšlenka, že kvůli jednotě musíme opustit vyšlapané cesty.
Vaše reakce jsou samozřejmě stále srdečně vítány na emailové adrese:
Jednota
Péče a sdílení možná otřásají základem naší existence a my se jim intuitivně vyhýbáme. Je důležité si uvědomit přirozené pečovatelské vztahy, v nichž jsme obsaženi.
Celkově, abychom překonali dualistický pohled, musíme pochopit, co znamená jednota. Jednota je touhou po harmonii a celistvosti vztahů. Tato touha má tři vrstvy:
- První vrstvou je mystický prožitek.
- Druhý prožitek jednoty zcela souvisí s konkrétní volbou našeho životního partnera.
- Třetí vrstvou je rozmanitost.
Jednota versus dualizmus
Obě tyto složky bojují v rámci naší osobnosti o prvenství, existují pak tři možnosti:
- Někteří lidé jsou celistvé osobnosti. Jsou si vědomi dualistického kontextu, v němž jednají. To není vždy jednoduché, protože naše okolí nám často dělá problémy. To je logické a je to převládající realita. Je to realita tvořená systémy, v jejichž rámci jednáme. A celistvé osobnosti si samozřejmě uvědomují svůj dualizmus, takže vědí, jak přistupovat k různým lidem, aby dosáhli co možná nejlepší jednoty.
- Většina lidí se obecně chová tak, jak předepisují systémy. I to je obtížné, protože „přirozeně“ cítíme touhu po jednotě a často zažíváme pravý opak. Takže musíme smlouvat. To je nutnost pro přežití a často k ní užíváme takzvaný mechanizmus potlačení. Typickými výrazy dualistického uvažování jsou například „zloděj ve vlastní kapse“, „zbytečné násilí“ a „hloupé otázky“. Pokud vycházíme z jednoty, uvědomíme si, že první výraz „zloděj ve vlastní kapse“ se vztahuje pouze k chápání sebe sama, druhý výraz opomíjí skutečnost, že veškeré násilí je apriorně zbytečné, a třetí nebere v potaz rovnocennost.
- A konečně existuje třetí způsob, tedy volba. Na jedné straně je obecně přijímaný „zdravý rozum“ a na druhé straně je všechno velmi matoucí. Když zároveň máme zárodek vnitřního bloku, který je podporován společností a chráněn falešnou pýchou, jež jednostranně zdůrazňuje jedince, vítězí zmatek. To znamená, že ubývá důstojnosti, což vede k sebevraždám. V Nizozemsku mezi lidmi ve věku 20–40 let dochází k 14 000 případům ročně s 1 500 oběťmi. V této věkové skupině je to nejčastější příčina předčasného úmrtí. Jistou roli často hraje narkomanie, ale ta není skutečnou příčinou. Narkomani jsou v mnoha případech velmi duchovní lidé, ale nedokážou sami zvládat matoucí situace.
Dialektický přístup
Konec předcházejícího článku v podstatě říká, že prostředí by mělo studenta vyzývat k otevřenosti a k poznávání vlastního vědomí. Pokud se toto nenaučíme, nedokážeme pocítit, co znamená jednota. Poznání jednoty je duchovním činem. V Nizozemsku jsme vymysleli zvláštní slovo pro nepořádek v krajině (verrommeling). Protože je nás mnoho v malé zemi, hranice toho, co prožíváme, když se rozhlédneme, vidíme mnohem rychleji. Zjišťujeme nesoulad. Tento nepořádek odhalujeme rovněž ve společnosti a ve velkých organizacích a ve školách. Je možné, že pokud si nepřejeme nalézt vlastní hranice v rámci vzájemného dialektického vztahu, nepořádek v naší osobnosti vytváří nepořádek v přírodě a společnosti. Ohrožena je svoboda, a to způsobem, jenž není v souladu se vším ostatním životem. Někdo říká, že nemáme chtít přemýšlet a jednat dialekticky, ale koexistovat. Ale jak můžeme koexistovat nedialekticky? Potřebujeme mechanizmus potlačení, ten však nemá nic společného s vědomým jednáním.
Závěr tedy lze vyjádřit těmito slovy:
Duchovnost přináší
prostor pro každý život
a směřování pro každého.
Duchovnost a s ní spojená tvořivost
jsou potravou pro sociálně emočně vyvážené jedince.
Jedince s velkou existenční jistotou,
kteří mají otevřenou mysl a díky tomu
dokáží činit veškerá rozhodnutí ve prospěch druhých.
Příště hodlám objasnit, proč i ti druzí mají velké počáteční písmeno.
Překlad Jana Dlouhá