Pod pojmem udržitelný způsob života většinou rozumíme udržitelný způsob života jakožto celé lidské populace a společnosti, ale každý jsme jedinečná bytost sama za sebe. A dnes pozoruji mnoho lidí, kteří se chovají tak, že jim nejde o udržitelný způsob života s pomyšlením na generace budoucí, ale hlavně o udržitelný způsob života svého vlastního – což znamená mít se co nejlépe sám (popřípadě se svojí rodinou), co nejvíce si „nahrabat“ a zajistit si své dožití v komfortu s pomyšlením na nadcházející generace maximálně ve věci hmotného a finančního zajištění svých ratolestí. I když o toto jde ve výsledku velké části lidstva, většina lidí chce založit rodinu (i když dnes se především v západním světě „nosí“ žití „na hromádce“ ve dvou, popřípadě i s dětmi, takže chápeme-li výraz rodina v klasickém smyslu, tak by bylo možná přesněji říct: většina lidí chce žít s partnerem/dětmi), ale jsou dost odlišné způsoby, jak toho dosáhnout. Nám se to zdá již normální a běžné – máme kde bydlet, co si obléct na sebe a hlavně co jíst a pít, máme práci a nemáme-li ji, jsme-li nemocní či staří, tak nám pomocnou ruku podává stát. Udržitelný způsob života jednotlivce je tu tedy fakticky zaručen. Takovýmto sociálním zajištěním se vyznačuje „welfare state“, do češtiny často překládán jako „sociální stát“ či „stát blahobytu“. Ovšem myslím si, že kdyby byl proveden průzkum mezi českými občany za účelem zjištění, co tyto dva výrazy znamenají, jistě by je neztotožňovali. „Sociální stát“ by byl pro ně jakýmsi státem, který se o ně postará, ale jinak se zde žije v průměrnosti – co se týče způsobu života, bydlení, výdělku atd. (soudě dle různých úsloví, jako že někdo je „sociál, sociální případ“ nebo že si někoho přijde zkontrolovat „sociálka“). Naopak, „stát blahobytu“ si Čech představí jako nějaké Bahamy či jiný podobný stát, kam se stahují lidé s nabytými (často nelegálně) prostředky, kteří si tam žijí ve svých luxusních vilách a mají se tedy „jako ve vatičce“. Dva vcelku rozdílné pohledy, není-li pravda?

Tradičně se hovoří o udržitelném způsobu života v rámci celé společnosti – aby se všichni měli (alespoň relativně) dobře a hlavně tak, aby se v takovémto stavu mohlo na naší planetě žít až do apokalypsy. To je možné při zachování stávajících tří pilířů regionálního rozvoje – pilíře ekonomického, pilíře sociálního a pilíře environmentálního. Tyto tři roviny jsou samozřejmě propojeny, ale tyto tři oblasti jsou opravdu Pilíře. V každé části světa jsou tyto jednotlivé pilíře na jiné úrovni. Nějaké domorodé kmeny někde v Amazonii jistě mají na velice nízké úrovni pilíř ekonomický a sociální, ale na vysoké úrovni pilíř environmentální (pokud zrovna nevymycují tropický deštný les, což ale zase již trápí pravděpodobně spíše nás než je). Naopak např. státy s komunistickou vládou ve svém čele (konkrétně Čína) mají nyní jistě na vysoké úrovni pilíř ekonomický, ale ten environmentální je tu poněkud zanedbáván. Ale jak dosáhnout toho zdánlivě ideálního „bodu E“ – bodu rovnováhy? Myslím si, že např. v naší zemi se to vcelku daří. Samozřejmě, že to je dáno především zákony – tedy tím, které strany zrovna danému státu „vládnou“. V tomto směru je dobré mít na politické scéně spektrum politických stran, přestože každá má ve svých osnovách svým způsobem stejné cíle a ideje (ovšem s rozdílnými prostředky dosažení), je v podstatě každá vyhraněná určitým způsobem a snaží se posilovat svůj pilíř udržitelného způsobu života. Levicové strany (jako např. ČSSD) se snaží o sociální stát – zajištění péče o občana, především toho chudšího – často na úkor bohatšího. Naopak, pravicové strany jsou orientovány především na udržení ekonomické stránky státu – udržovat státní rozpočet bez výrazného nárůstu státního dluhu (za tímto účelem byla vytvořena např. strana TOP09). A již z názvu vyplývá, že Strana zelených se bude snažit udržovat a „zkrášlovat“ naše životní prostředí. Nebezpečí hrozí, pokud si tito „pánové nahoře“ (ovšem dam nevyjímaje) neuvědomují svoji roli na udržitelném způsobu života státu a prolíná-li se jim tento pojem s udržitelným způsobem života svého vlastního. A že politika je nástrojem, který může zajistit minimálně udržitelný způsob života.

Důležitými pojmy v tomto tématu jsou nedostatek a v kontrastu k tomu přebytek – až plýtvání. Na jedné straně světa tzv. „chudý jih“, na straně druhé „bohatý sever“. Vyvstává otázka, který z těchto „světů“ (a svým způsobem „stylů života“) je lépe uchopitelný pro dosažení ideje a ideálního stavu trvale udržitelného způsobu života. Kdyby se v chudém jihu neobjevovaly zásahy bohatého severu (negativní, ale i pozitivní), tak z hlediska globální udržitelnosti stavu naší planety je tento způsob žití přijatelnější. Ale na druhé straně to není jen způsob žití, nýbrž i nežití. S problémy, které se v tomto prostředí vyskytují (nedostatek pitné vody, hlad, chudoba atd.) se dá jen stěží mluvit, že takto přežívat je udržitelným způsobem života. Zatímco bohatý sever je v zásadě vnitřně se od sebe nelišící (vyspělé státy, důstojný způsob života apod.), chudý jih zahrnuje nejen obyvatelstvo „nového světa“, nýbrž i původní domorodé „divoké“ kmeny. I když jich již není mnoho a dnes i tyto kmeny začínají být ovlivňovány novými technologiemi a vymoženostmi, najdeme stále ty původní, které žijí prakticky výrazněji nezměněným a nepoznamenaným způsobem života. Že by to byl recept na trvale udržitelný způsob života? Možná ano, ale pro člověka, který se odjakživa snaží zlehčovat svoji práci a zvlášť pro našeho dnešního homo konzumus (často už i velmi zlenivělého) by nebyl takovýto život životem spokojeným. V počátku této části jsem se zmínil o plýtvání. My žijeme v té části společnosti, kde je plýtvání, bohužel, na denním pořádku. A tím nemyslím jen v rámci výroby a následující produkce odpadů, energetické náročnosti dnešního světe či v jízdě automobilem – často zbytečné – jen proto, že je to tak pohodlnější a „údajně“ rychlejší. Plýtvání je svým způsobem i výroba luxusního zboží. Vyrábí se prostředky dražší (jak pro výrobu, tak pro koncového zákazníka), které ovšem plní funkci stejně či podobně jako levnější věci. Vezměme si za příklad třeba takový běžný předmět užívání, jakým je auto. Co je primárním účelem auta? Tranzitní funkce – dostat se z bodu A do bodu B. K tomu však úplně dobře poslouží (budeme-li se pohybovat na hranici nových aut) auto jak za 300 000 Kč, tak za několik miliónů Kč. Samozřejmě, že to levnější nemá třeba tolik výbavy, jako je klimatizace atd., zrychlení z 0 na 100 je o několik sekund větší apod. (všimněme si, že jsme opět u pohodlnosti dnešního života, co by dali ještě před 50 lety (o dřívější době ani nemluvě) za takovou možnost vlastnit auto, jakou máme dnes, ale základní funkce zůstává stále naplněna jak u levnějšího, tak u dražšího vozu. I když auto je ještě dnes předmět, u kterého se dá pochopit, že někdo vyžaduje vyšší komfort. Naprosto scestné se mi pak ale zdá, když si některý boháč dosahuje své ego a bohatství například tím, že si na záchod nechá namontovat prkýnko ze zlata apod. V čem je takové prkénko lepší než to obyčejné plastové za pár korun? Samozřejmě, že daný člověk chce ukázat, že na to má, ale co to stojí „obětí“ (a tím nemyslím peníze). Oblíbeným měřítkem, používaným v environmentalistice, je dnes ekologický baťoh – množství vynaložených surovin potřebných k výrobě daného předmětu. Když pak člověk zjistí, že jeho mobilní telefon, vážící několik gramů, je ve výsledku vyroben z mnoha desítek kilo surovin, to je přímo úděsné. A u věcí luxusnějších (a často zbytečných) nabírá tento ekologický baťoh často i mnohonásobně „na rozměru“.

Jaká je tedy idea udržitelného způsobu života – potažmo státu. Státu? Proč zrovna státu? Je stát tím, kdo by se měl o to starat? Dnes přeci existuje mnoho nadnárodních organizací v různých oblastech, proč by se o to neměly starat například ony? Ale ano, ať se starají, ale starost ať je způsobem doporučení a tedy to opět spočine na státu – jeho vedení, reformy, činy a nečiny apod. jsou lidem alespoň dobře známy a můžou se k tomu vyjadřovat (svým hlasem ve volbách, či i jinak – otázkou pro mnoho lidí je, zda to je k něčemu  a jaký to má pro ně význam). Myslím si, že právě stát je ideální institucí v tomto směru. Pro trvale udržitelný způsob života by byl ideální koncept státu s kvalitním a rozumným vedením, který by fungoval v podstatě přirovnatelně k modelu města Tábor v husitských dobách. Lidé by všechny své prostředky odváděli státu. Ten by je rozděloval lidem zpět – každému stejně a v takové míře, která je potřebná k důstojnému způsobu života, staral by se o udržitelnost neobnovitelných, ale i obnovitelných zdrojů a mnoho dalších věcí, které přispějí k celkové trvalé udržitelnosti státu. Ovšem takovýto stát již připomíná diktaturu, navíc je to představa nereálná a utopická. Nelze každému vzít jeho peníze a přerozdělovat je. Samozřejmě tu máme daně, jichž část má také funkci redistribuční, ale nikdy to nejsou daně ve výši 100 % příjmu. Výsledkem tedy je, že jak budeme nakládat se svými penězi, jakým způsobem budeme žít a tím pádem jak ohleduplní budeme k pilíři environmentálnímu, sociálnímu, ale i ekonomickému, je na každém z nás jako jedinci.

Byla-li řeč o plýtvání, tak cestu udržitelného způsobu života spatřuji v úsporách a šetrnosti – životního prostředí, spotřeby energií, nevynakládání financí na „nesmyslné“ a zbytečné věci, sekundárního využívání odpad... Bohužel je mnoho lidí, kteří „v oku druhého třísku vidí, ale trám v oku svém nepozorují“, neboli mnoho lidí, kteří o takovéto šetrnosti velmi mnoho hovoří, poučují druhé apod., ale sami se tak nechovají. Je to velký nešvar v politice, ve které také spatřuji cestu k udržitelnému způsobu života. Ta by měla cílevědomě zaštiťovat a překlenovat uvědomělý vztah všech jedinců jako celku. Myslím si, že konkrétně vztah každého jedince k životnímu prostředí by se měl změnit. Je velice pozitivní, že dnešní situace je již omnoho lepší než např. před dvaceti lety, ale dnes nám chybí „hloubkový“ pohled na každou námi pořizovanou a používanou věc. Především vztah k odpadům námi vyprodukovaných by se měl změnit. Lidem dnes všeobecně chybí environmentální uvědomění a hlavně environmentální zodpovědnost. Je zajímavé (ale také naprosto pochopitelné), kolik my dnes spotřebujeme obalů oproti našim předkům. Ti měli většinu stravy „po ruce“ - vyprodukovali si ji sami – pečivo, mléko, máslo, maso, vejce, zeleninu atd. Zatímco my si vše kupujeme – potřebujeme dát pečivo do sáčku, mléko dostaneme každý litr zvláště v tetrapaku, máslo také zabalené po kostičkách, maso na polystyrénové destičce zabalené ve fólii, vejce v papírovém či plastovém kartonu, zeleninu v dalším sáčku či fólii a takto bychom mohli pokračovat v podstatě do nekonečna. Navíc z obchodu typu TESCO si celý nákup ještě odneseme v několika igelitových taškách, neboť nač si nosit stále jednu svoji tašku, když tyhle jsou zadarmo. A toto se opakuje dennodenně stále dokola. A to je v podstatě ještě ta menší část odpadu, ovšem kterou každý sám u sebe vidí. Dalším významným plýtváním je plýtvání energiemi. Doma dost lidí energií šetří (i když spíše než z nějakého environmentálního uvědomění z důvodů finančních), ale stačí se podívat na velké fabriky či jiné i státní instituce a úřady – počítače a tiskárny stále zapnuté, v kancelářích se svítí, i když místnost prozařuje slunce atd. Bylo by zajímavé udělat na toto téma studii. V podstatě ať kolem sebe pohlédneme kamkoliv, najde se mnoho věcí, kde se dá i bez velké námahy více šetřit suroviny a tím v důsledku i životní prostředí. Dnes již existuje i mnoho firem, které se věnují environmentální problematice na velmi vysoké úrovni. Cílem je vytvářet výrobky s co nejmenším odpadem, popřípadě hledat sekundární využití tohoto odpadu. V tom vidím cestu a spatřuji stále určité rezervy.

Ovšem to konečné environmentální uvědomění a zodpovědnost je na konec na každém z nás. K něčemu nás jako spotřebitele či výrobce můžou donutit zákony, ale velká většina je na našem uvědomění a tedy dobrovolná. Jsou to jen a jen lidi, kde se postarali, že příroda je urbanizovaná, místy až zdrancovaná. Žádná továrna ani těžba, žádné město ani dopravní prostředek nevznikl jen tak sám od sebe. A musí to být opět lidé, kdo si uvědomí, že potenciál bohatství ukrytý v přírodě je důležité zachovat, ať z tohoto bohatství mohou čerpat i naši následovníci. Nemusíme volat do světa, jak se chováme šetrně k přírodě apod., hlavní jsou činy – ať naše skutky mluví za vše!