Rozhovory s osobnostmi (nejen) environmentálního vzdělávání III

Jana Dlouhá

Rozhovor s ing. arch. Martinem Říhou, v současné době místopředsedou Společnosti pro trvale udržitelný život. Martin Říha pracoval po celý život ve státní správě a v urbanistické projekci na různých pozicích v oblasti územního a krajinného plánování a posuzování vlivů na životní prostředí. V rámci své profesní činnosti se vždy snažil o prosazování zájmů ochrany životního prostředí a přírody. Více o jeho životě si můžete přečíst zde.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Rozhovory s osobnostmi (nejen) environmentálního vzdělávání III

2011-05-31 10:06:38

Martin Říha na besedě v Horním JiřetíněRozhovor s ing. arch. Martinem Říhou, v současné době místopředsedou Společnosti pro trvale udržitelný život. Martin Říha pracoval po celý život ve státní správě a v urbanistické projekci na různých pozicích v oblasti územního a krajinného plánování a posuzování vlivů na životní prostředí. V rámci své profesní činnosti se vždy snažil o prosazování zájmů ochrany životního prostředí a přírody. Více o jeho životě si můžete přečíst zde.

Martin Říha se záhy po vydání tohoto rozhovoru stal letošním lauerátem Ceny Josefa Vavrouška – nominován byl jménem skupiny členů předsednictva STUŽ a předávací ceremonie se odehrála v pondělí 6. června 2001 ve foyeru Národního technického muzea za účasti mnoha významných hostů včetně místopředsedy vlády Karla Schwarzenberga. Více viz stránky STUŽ.

Martine, pracoval jsi celý život ve státní správě v oblasti územního a krajinného plánování a v rámci své profesní činnosti se vždy snažil o prosazování zájmů ochrany životního prostředí a krajiny. Co Tě přivedlo k tomuto zájmu o přírodu, když jsi profesí vlastně architekt? Byla to rodina, Tví učitelé, nebo třeba nějaká „revolta“ v době dospívání?

Martin Říha s Petrem PakostouJistě to byl od útlého věku vliv vlastní matky - učitelky matematiky, fyziky a výtvarné výchovy. V době studií na to měli vliv další hlavně dva učitelé. Na SVVŠ v Děčíně to byla prof. Ludmila Adámková, která nás učila biologii a shodou okolností přišla z tehdy právě likvidované vesnice Radovesice pod severními svahy Českého středohoří. Musela uvolnit prostor pro vnější Radovesickou výsypku Velkolomu Maxim Gorkij (dnes Bílina). Vykládala nám, jaké nádherné údolí při Štrbickém potoku je tím likvidováno, jaké přírodní a krajinné cennosti budou zničeny a poprvé nám ukázala onen tehdy oslavovaný „pokrok“ a „rozvoj“ z jiné strany, než oficiální propaganda. A druhým takovým učitelem už na vysoké škole byl Doc. Ing. Jaroslav Horký, CSc., který nás architekty učil o přírodě, krajině a zeleni ve městech, o parcích, krajinářských kompozicích ap. a ukazoval nám zachované hodnoty při četných výletech a exkurzích. Po škole v praxi pak se o to zasloužilo zhoršování životního prostředí v Severočeském kraji v 70. a 80. letech a snahy v rámci možností v mé pracovní náplni tento trend zastavit. Přivedlo mne to do Komisí ochrany přírody a památkové péče, životního prostředí, ochrany zemědělského půdního fondu jak na ONV Děčín, tak Svč KNV v Ústí n. L. a seznámilo mne to mj. s lidmi, jako byl Ing. Igor Míchal,CSc. a Ing. arch. Zdeněk Stáhlík z Terplanu Praha, Ing. Marie Lafarová z VÚVA Praha, přivedlo mne to na čtyřsemestrové mezioborové postgraduální studium Ochrana a tvorba životního prostředí organizované Prof. Ing. Josefem Říhou, DrSc. na Stavební fakultě ČVUT Praha už v letech 1975 - 1977 a tím k setkání s dalšími odborníky - lesníky, zemědělci, vodohospodáři, geology, hygieniky… A koncem 80. let to bylo i setkání s ekologickými aktivisty Spolku pro záchranu Jezeří a budoucími členy Ekofóra pánevní oblasti severních Čech Petrem Pakostou, Milanem Šťovíčkem, Luborem Voleníkem a dalšími.

V oblasti územního plánování, které jsi měl ve své práci vždy na starosti, se dalo ledacos udělat právě pro naši krajinu, zachování jejích přírodních hodnot i kulturních tradic. Za socialismu to ale rozhodně nebylo jednoduché. Máš z té doby nějakou zkušenost typu: když člověk chce, všechno jde? Pokud ano, jak to „zafungovalo“?

Mám takovou životní zkušenost, že i za socialismu se dalo leccos dokázat, jen musel člověk té době přizpůsobit formu prosazování. Tak se nám územním plánovačům podařilo už za socialismu prosadit na základě prací Ing. Igora Míchala, CSc. z Terplanu Praha do metodik územně-plánovací dokumentace tzv. „územní systém ekologické stability“ (ÚSES) krajiny; nejdříve jako dobrovolný, později stavebním zákonem uložený nástroj ochrany přírody a krajiny, již dlouho před tím, než byl přijat zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který jej zakotvil rovněž. Nebo se nám již v roce 1988 podařilo s RNDr. Mirkou Blažkovou, tehdy mou kolegyní na Svč KNV ve funkci krajské geoložky, prosadit odpis zásob uhlí pod městem Duchcov a tím z něj sejmout Damoklův meč těžby. Zachránilo to nejen historické jádro města a barokní Valdštejnský zámek se zbytkem zámecké zahrady, ale i kus krajiny na západ od města a položilo základ pro obnovu vodní plochy zhruba v místech, kde bývala ve středověku, ve zbytkové jámě dolu Pokrok. Podíleli se na tom již výše jmenovaní pánové Doc. Horký a Ing. arch. Zdeněk Stáhlík. Takových „malých vítězství“ nad lidskou necitlivostí bylo víc, ani se zde nedají všechna vyjmenovat.

Tvoje práce měla většinou silný regionální rozměr – zkrátka byla spjata s určitým územím, na kterém Ti třeba osobně záleželo. Odkud se vzal tento „srdeční“ moment?

Každý máme ve své mentální mapě území, která známe lépe a máme raději, než jiná. Je to obvykle místo narození s okolím, pro mne tedy Varnsdorf a celý Šluknovský výběžek, Lužické hory, České Švýcarsko a Labské pískovce, později díky práci celý Severočeský kraj, zahrnující tehdy i Liberecko - Jablonecko. Díky příbuzenstvu z rodiny otce a prázdninovým pobytům jsem si zamiloval i Písek s okolím v jižních Čechách, po matce zase Benátky nad Jizerou s okolím. Po koupi chalupy v Krkonoších v roce 1973 se tato moje náklonnost rozšířila i na tyto hory a na Český ráj, díky přátelům - sportovcům i na Jeseníky. Již koncem 80. let a zejména po nástupu na Terplan Praha v roce 1989 se díky mému podílu na pracích v rámci úkolu Koncepce urbanizace a dlouhodobého osídlení ČSR stalo mým „správním územím“ celé území České republiky, a tak se mi i rozšířily znalosti a náklonnosti k některým dalším částem země, jako je Šumava, Podyjí, Poodří.

Co považuješ za svůj největší úspěch v záchraně prvků „paměti krajiny“?

Martin Říha se zámkem Jezeří v pozadíBezpochyby zpracování a přijetí tzv. „územních ekologických limitů těžby“ v Severočeské a Sokolovské hnědouhelné pánvi a na Ostravsku - Karvinsku v roce 1991, které jsme připravili na MŽP v době, kdy jsem byl náměstkem ministra v mé sekci, ve spolupráci odborů územního plánování a ochrany přírody a krajiny a které vzala za své vláda ČR několika svými usneseními, platnými dodnes. Také usnesení vlády, kterým byla zastavena těžba ve velkolomu Chabařovice, což vysvobodilo tuto obec z desítky let trvající stavební uzávěry a zachránilo ji před likvidací. Není to ovšem jen můj úspěch - na tom se podílelo mnoho dalších lidí. Jen doufám, že to Horní Jiřetín s Černicemi, zámek Jezeří a Litvínov „ustojí“ i při současných tlacích na jejich prolomení a zůstanou zachovány už trvale, jak jsme to zamýšleli při vyhlášení.

Pak jsi ale odešel na Ministerstvo životního prostředí, a tam už ses musel zabývat přece jenom víc abstraktními problémy. Co se podařilo udělat tady – a co se naopak nepovedlo?

Na Ministerstvu životního prostředí jsme se kromě konkrétních věcných problémů v území ČR museli zaměřit na vznik nové právní úpravy pro oblast ochrany životního prostředí, která tu do roku 1990 skoro neexistovala, tedy zákonů o ochraně přírody a krajiny, o České inspekci životního prostředí, o Státním fondu životního prostředí, o ochraně ovzduší, o odpadech, sejmuli jsme státní kuretelu nad činností architektů, stavebních inženýrů a techniků činných ve výstavbě ustavením stavovských samospráv - České komory architektů a České komory stavebních inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Musely se vybudovat orgány státní správy v ochraně životního prostředí, po přechodném zrušení krajů nejdříve na úrovni okresů, pak nových krajů, MŽP si vytvořilo i své regionální orgány, nekryjící se vždy správními obvody s kraji.

A co se nepovedlo a co považuji i za svůj neúspěch? Nepovedlo se mi přesvědčit vedení MŽP, že disciplína územního plánování není žádný bolševický přežitek, že má naopak potenciál vnímat území a problémy životního prostředí celostně, ne podle složek prostředí a kompetencí, že na ní se dá budovat celá péče o životní prostředí jako na zastřešující disciplíně, vč. využití informačních systémů a GIS a podle toho by měl být začleněn a doceněn úsek územního plánování i v organizační struktuře ministerstva. Přezíravý postoj k těmto ambicím vedl záhy k odvrácení náklonnosti většiny architektů a stavebních inženýrů od MŽP a přispěl ke ztrátě této kompetence a jejímu převedení na Ministerstvo hospodářství, později místního rozvoje (po nástupu ministra Františka Bendy). MŽP pak přišlo zčásti i o kompetence ve vodním a lesním hospodářství, v geologii a v surovinové politice, v informatice, což ho dále oslabilo a vedlo k tomu, že ze vztahů kooperativních se v mnoha oblastech mezi správními orgány nastolily vztahy konkurenční. MŽP se pak „zakopalo“ na pozicích, neumožňujících vyjednávat a hledat kompromisy a pro mnoho účastníků veřejné správy se stalo někdy spíše „nepřítelem“, než přispěvatelem k hledání nejlepších dostupných řešení různých záměrů. To nepovažuji za dobré ani pro ně, ani pro společnost.

Byl jsi vlastně celý život v tom nejlepším slova smyslu úředník – vždy dbalý „podstaty věci“ tedy nejpřísnějších kritérií „společenského dobra“, k jehož službě je úřednictvo vlastně povoláno. Máš pocit, že toto dobro nebo též „veřejný zájem“ je cosi, co má platnost jaksi nadčasovou a lze to bránit ve všech režimech, tedy i např. proti totalitě? Že konkrétní předpisy a jejich uvádění v život mají být jen technologiemi, jimiž se toto cosi, co má člověk v „genetické výbavě“ své duše, prosazuje?

Jsem hluboce přesvědčen po celý svůj pracovně aktivní život i teď v důchodu, bez ohledu na vládnoucí režimy, že existuje jakýsi nadčasový a apolitický „veřejný zájem“, k němuž se mají úředníci vztahovat svým přesvědčením a snažením. Že jsou povoláni a placeni k tomu, aby hájili nikoliv krátkodobé soukromé či skupinové zájmy nějakého zájmového sdružení, včetně politických stran, ale ty zájmy, které jsou všem obyvatelům příslušné občanské komunity společné a dlouhodobé. Nemají sloužit svému šéfovi ani jen právě vládnoucí garnituře a nemají měnit názory s každým funkčním obdobím volených orgánů, jak se bohužel po nich dnes často vyžaduje.

Pokud toto bylo smyslem Tvého snažení, měl bys asi nosit svatozář ‑ kdybychom měli nejen všeobecně lidské, ale též profesní svaté, byl bys nejspíš jedním z nich. Souvisí to s pochopením širokého kontextu a uvědoměním si přesahu veškeré činnosti včetně odborné. Jak Ti v tomto směru pomáhal vztah k nevládnímu sektoru?

Martin Říha na besedě v Horním JiřetíněSvatozář určitě ne, protože i já jsem byl občas při práci donucen k ústupkům ze svého přesvědčení a rozhodně nejsem mučedník typu Sv. Šebestiána nebo Sv. Františka z Assisi. Nebyl jsem takový hrdina, abych riskoval existenci, postavení manželky v práci a budoucnost svých dětí, možnost vzdělání apod. Také nejsem zcela nekritický vyznavač úsloví „Hlas lidu - hlas Boží“, byť jsem vždy bral ohled na veřejné mínění a poctivě jsem se zabýval námitkami, připomínkami nebo podněty při veřejných projednáních územních plánů nebo jiných rozvojových dokumentů i záměrů. Ale vždy tak, že je třeba oddělit ty, které jsou vedeny snahou pomoci dojít k optimálnímu řešení od těch, které skrývaly krátkodobé zájmy soukromé či skupinové a za veřejný zájem se jen schovávaly, nebo vedených jen záští k úřadům, k právě vládnoucí garnituře apod. Toto „oddělení zrna od plev“ je jedním z nejdůležitějších úkolů úředníků veřejné správy a to by si neměli nechat vzít. Proto považuji za skandální, že dodnes nemáme účinný zákon o výkonu povolání úředníka, chránící jej před zvůlí, pokud nepochybí. A musím přiznat, že ne všechny názory a aktivity se mi líbí i u nevládních ekologických organizací, byť jsem jedné z nich členem a nemám problém s jinými seriózními spolupracovat. Na mnohých názorech se ale s nimi neshodnu a nebojím se to dát najevo, když jsem si jist svým názorem, že je ve veřejném zájmu silnější, i když chrání třeba „jen“ zájem „mlčící většiny“ a je v rozporu s těmi, kdo se hlasitě ozývají.

(Martin Říha spolupracoval s nevládním sektorem – především se Společností pro trvale udržitelný život, patří k jejím spoluzakladatelům a dlouholetým členům předsednictva ‑ ale i s mnoha dalšími nevládními organizacemi).

Děkuji za rozhovor a přeji hodně radosti z výsledků Tvé práce, na kterou nyní (vzhledem k odchodu do důchodu) máš více času i osobní svobody, která ale bude (jak doufáme) stále stejně plodná.

(Martin Říha je spoluautorem několika knih – „Občané, územní plánování, územní řízení a povolování staveb“ a „Proměny sudetské krajiny jako poselství dalším generacím“, reprezentační publikace „Krkonoše“, kapitoly o regionálním a územním plánování jako nástrojích péče o prostředí v publikaci „Ochrana přírody a krajiny“ připravované Univerzitou Palackého v Olomouci a mnoha desítek článků, úvah, fejetonů a zamyšlení, z nichž mnohé lze nalézt na webových stránkách STUŽ.)

Ptala se Jana Dlouhá 

Květen 2011