Tuto větu bezděčně vykřikla při hodině studentka střední školy na konci improvizované hry „Tragédie obecní pastviny“. Očividně ji to samotnou překvapilo, byl to pro ni „AHA“ zážitek. Pro mě to byla výhra, znamení, že týdny strávené s touto třídou nad globálními ekologickými problémy měly smysl. A tak bych se se čtenáři rád podělil o svou zkušenost. Na konci mého snažení bylo zjištění, že správně načasovaná improvizace učitele, kterou reaguje na bariéru ve výuce, může být účinnější, než pečlivě propracovaný projekt, na kterém studenti pracují téměř celé pololetí. A také ponaučení, které mi připomnělo, že cesta k cíli může být sice prostá, ale je zapotřebí jí nejdříve složitě a pracně vynalézt. Stojí to ale za to.

Než se dostanu k samotné Tragédii obecní pastviny, stručně si popíšeme, co výše zmíněné situaci předcházelo - okolnosti výuky považuji většinou za dost důležité. Tradičně zadávám svým žákům a studentům pololetní samostatné práce, které mají většinou rysy výukového projektu. V tomto případě studenti postupně rozkrývali souvislosti mezi globálními ekologickými problémy a jejich vlastním životním stylem.

V první etapě jsme pracovali s filmem Yana Arthuse Bertranda „Home“, odkud zjišťovali některé údaje o působení člověka na stav Země (např. rozsah odlesňování, dostupnost pitné vody aj.). Z velkého množství informací a pasáží z filmu pak měli za úkol formulovat hlavní tematické okruhy problémů: např. klimatická změna, doprava, pitná voda, neudržitelná spotřeba zdrojů apod.^[1] Po této „přípravě materiálu“ měli studenti za úkol pátrat, jak souvisí to, co každodenně dělají, s uvedenými globálními problémy. Tyto souvislosti museli konkrétně formulovat. Ve třetí fázi pak k jednotlivým zjištěním navrhovali proveditelná opatření - tzn. co může jednotlivec udělat pro zlepšení - a komentovali je. Celá práce probíhala souběžně s výukou předmětu „Člověk a prostředí“ zaměřeného na environmentální tématiku, a také je dlužno dodat, že po jednotlivých etapách studenti svoji práci konzultovali s učitelem. Po řadě konzultací a vlastní práci studenti celý projekt představovali před třídou a všichni jsme jej veřejně hodnotili podle společně vybraných kritérií. Přestože výchozí informace byli stejné (převážně film Home), výstupy projektů se nakonec lišily podle individuálního přístupu studentů, informačních zdrojů, postojů a osobních zvyklostí. Při veřejných prezentacích jsme pak diskutovali o jednotlivých globálních problémech i o lokálních dopadech. Ukázalo se, že studenti jsou k většině témat značně vnímaví a jsou schopni o nich reálně uvažovat, diskutovat, i navrhovat proveditelná řešení.

Pak jsme narazili na problém. Při diskuzi nad problematikou růstu lidské populace se projevilo, že jde o citlivé téma. Zazněly argumenty: „Čechů je málo, měl by se zvýšit náš počet“ anebo „Číňanů je hrozně moc, ale je to jejich věc, nemá cenu se zabývat jejich problémy“. Pokoušel jsem se marně poukázat na to, že problém je v celkové velikosti populace všech lidí dohromady a z globálního pohledu je lhostejno, o jaké národy se jedná, když všichni dohromady v uspokojování svých nároků překračují únosnou kapacitu planety. Přestože si všichni uvědomujeme složitost řešení, je jisté, že případné snahy o „dohnání“ lidnatějších států v počtu občanů by jistě problém pouze zhoršily^[2]. Zmíněná diskuze zamrzla a zdálo se, že bude nemožné změnit postoj řady studentů, kteří v tomto případě (i když naprosto pochopitelně) pozbyli schopnost uvažovat „udržitelně“ v dlouhodobé perspektivě. Hodina skončila, já měl pocit, že všechna dosavadní práce s touto třídou byla marná, a stejně tak i celý slavný projekt.

Po cestě domů jsem si na něco vzpomněl. Tragédie obecní pastviny (Tragedy of the Commons), kterou popsal Garret Hardin roku 1968. V principu jde o situaci, kdy omezený zdroj (pastvina), pokud je stále více čerpaný jeho uživateli (pastevci, kteří jsou na něm ekonomicky závislí), musí být jednoho dne logicky vyčerpán. Jinými slovy: snaha o neustálé zvyšování zisku (a konkurenci) pastevců bez ohledu na nutnost regenerace pastviny vede ke zhroucení systému a zkáze všech.

Naše příští hodina ve škole byla improvizací na toto téma. Není snadné popsat věrně vše, co se při hře událo. Do třídy jsem si s sebou vzal pouze barevné fixy a lískový prut. Udiveným studentům jsem samozřejmě neprozradil svůj záměr, ale bez průtahů jsem stručně oznámil „zkusíme si takovou hru, potřebuji pět dobrovolníků...“

„Stali jste se pastevci. Máme tu obecní pastvinu s hojnou pastvou  (ohraničené na tabuli a naznačené trsy trávy), která se však nedá rozšiřovat, a stádečka ovcí, které jsou vaším jediným zdrojem příjmu. Záleží tedy na vašem úsudku, jakou strategii jako chovatelé, použijete. Každý máte svůj zvláštní chov  (studenti si rádi nakreslí několik oveček ve zvolené barvě) a začínáte v malém. Co je vaší snahou v prvním roce pastvy?“  (studenti logicky navrhují rozmnožit svůj chov, aby měli větší zisky). V prvním roce jsme tedy počet ovcí na tabuli zdvojnásobili a nikoho nepřekvapilo, když se o něco zmenšilo množství namalované trávy na pastvině.

„Předchozí rok byl pro vás výnosný, ve druhém roce můžete opět zvětšit svá stáda. Ale pozor: ty vaše červené ovce jsou více plodné, mohou se zmnožit na dvojnásobek, ty modré pouze o polovinu, těch zelených několik pomřelo...“ Na naší pastvině jsme simulovali různé vlivy, vč. rozdílnosti plemen, a výsledkem byl po druhém roce pastvy různé zastoupení chovaných ovcí, celkově však ovcí přibylo a trávy opět ubylo. A studenti malovali a malovali...

„Třetí rok už vašim ovcím pastvina přestává stačit. Hladoví. Kdo za to může a co s tím uděláte?“  (Má to řešit majitel největšího stáda...? Ostatní se přece nemůžou jen „přiživovat“... Pošleme více ovcí na jatka... Mají to řešit všichni... Nemůžeme trestat za úspěšné chovatelství... Kdo opraví ohradník... Měly by se rozpočítat příděly... Měly by se rozpočítat náklady na údržbu... Musíme udržet tolik ovcí, na kolik stačí naše pastvina... Musíme rozpočítat náklady na údržbu podle velikosti jednotlivých stád...)

„Zatímco jste se dohadovali, čas nemilosrdně běží a další rok nebylo dost pastvy. Mnoho ovcí pomřelo. Co navrhujete podniknout, abyste zachránili svoje stádo?“

Návrhy řešení (bod 3) jsem zapisoval na samostatnou tabuli. Hra končí, pastevci se dohadují o řešení situace. „Máme jen jednu Zemi - jednu pastvinu. Nedá se rozšiřovat a pase se (nás) na ní hodně. Pojďme se znovu podívat na řešení, která jste navrhovali a zkuste sami odhadnout, která by se dala aplikovat ve skutečnosti a na lidi.“ Následuje rekapitulace průběhu hry, otázky... Studenti znovu postupně přečtu návrhy, které zazněly. Některé rovnou zavrhujeme - např. „redukce stáda“. Paralelou se skutečností je, že i lidé mají předem dané některé vlastnosti (podobně jako plemena ovcí) - třeba kulturní zvyklosti, to, co souhrnně označujeme „mentalitou“. Jedno je jisté: pastvina, ze které žijeme, je omezený obnovitelný zdroj, a záleží na uživatelích, zda jim vydrží sloužit k jejich vlastnímu prospěchu.

Jsme na konci hodiny. Někteří studenti spolu diskutují, jiní zamyšleně hledí na pomalovanou tabuli. Slyším zvolání, které jsem si vypůjčil do nadpisu tohoto článku^[3].

PhDr. Roman Andres

učitel bi-ch, lektor EVP