Rozhovory s osobnostmi (nejen) environmentálního vzdělávání II

Jana Dlouhá
Ptali jsme: se Jana Čeřovského, vědce, botanika, lektora, redaktora, cestovatele, světově uznávaného odborníka na ochranu přírody a dlouholetého člena Komise IUCN pro výchovu a komunikaci

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Rozhovory s osobnostmi (nejen) environmentálního vzdělávání II

2010-09-30 11:04:41

Ptali jsme: se Jana Čeřovského, vědce, botanika, lektora, redaktora, cestovatele, světově uznávaného odborníka na ochranu přírody a dlouholetého člena Komise IUCN pro výchovu a komunikaci

 

Cerov1a

Dobrý den,

V našem tázání pro Envigogiku nás předešla redaktorka webu BOTANY.cz Alexandra Klaudisová (zajímavý rozhovor najdete na http://botany.cz/cs/kmotr-jan-cerovsky/). To však bylo v r. 2008, dříve, než jste dostal Cenu ministra životního prostředí, kterou jste byl v r. 2009 oceněn jakožto jeden ze zakladatelů moderní ochrany přírody v České republice, mezinárodně uznávaná osobnost (působil jste dlouhá léta i ve Světovém svazu ochrany přírody (IUCN), mj. i jako její viceprezident) a jeden ze zakladatelů ekologické výchovy. V Československu jste inicioval a koordinoval systém naučných stezek, teoreticky i prakticky se zabýval kulturně-výchovným využíváním chráněných území. To je dlouhá cesta, mnoho zkušeností.

Takže naše první otázka zní: jste spokojen? Se svou dráhou patrně ano, ale s vývojem ochrany přírody obecně. Jde správným směrem, udělalo se hodně práce, získává náležitou podporu institucí i veřejnosti?

Samozřejmě děkuji – tomu, komu se děkovat sluší – za vše zajímavé a krásné, co mi bylo dopřáno v životě prožít. Děkuji i za to, že jsem snad i mohl něčím potěšit bližní i vzdálenější. Čím jsem starší, tím víc je mi líto toho, co jsem vlastní nedbalostí a leností promeškal, komu jsem snad ublížil: teď už to odčinit, bohužel, nelze.

Vývoj ochrany přírody? Za dobu mého života učinil mílové kroky – přímo skoky. Ze statické ochrany izolovaných „přírodních památek“ se obor vyvinul v dynamickou péči o životodárnou přírodní složku životního prostředí člověka a celé jeho společnosti. Stačí se jen podívat na rozvinutou síť zvlášť chráněných území s jejich nenahraditelnými mnohostrannými veřejně prospěšnými funkcemi – jak celosvětově, tak i v našem státě, kde rozhodně nezůstáváme pozadu.

Bohužel, reálný vývoj světa přináší našemu přírodnímu prostředí nové, často těžko předvídatelné problémy a hrozby, za nimiž s řešením ochrana přírody stále pokulhává. Přitom cíle, které si určuje, se někdy ukazují být nereálné: mezinárodně například „Countdown 2010“ – nevydařená snaha zastavit do roku 2010 ubývání biodiverzity; v Česku záměr vrátit na Šumavu přírodní „divočinu“.

Podpora ochraně přírody ze strany institucí i nejširší veřejnosti je nezbytnou podmínkou jejího úspěchu. V první polovině minulého století Američané razili heslo „Education – key to conservation“; dnes se za klíčovou považuje dobrá komunikace. Současná krátkozrace konzumní společnost ochraně přírody nijak nakloněna není: po slibných začátcích při změnách 1989/1990 jsme se teď i u nás potopili do honby za krátkodobými zisky a požitky.

Na druhé straně ochrana přírody – tedy někteří její nositelé – škodí sama sobě: příliš rigidními požadavky, často pro širší veřejnost nepochopitelnými a i z vědeckého hlediska občas spornými (například některé snahy druhové ochrany přírody). Dále ji poškozují „ekologičtí“ extremisté: někdy zabíhají až k fundamentalismu, což je – jak známo – směr prosazovaný zejména jednostrannými či dokonce málo vzdělanými fanatiky. Ovšem uznávám, že je i zapotřebí prezentace krajních optimálních názorů a stanovisek, aby se dospělo k co nejrozumnějším kompromisům: konkrétní opatření na ochranu přírody nakonec dnes nejsou ničím jiným.

Obávám se, že u nás v Česku se nyní ochrana přírody propadá do hluboké krize. Jejím signálem je jistě i volební debakl Strany zelených, který nebyl zapříčiněn pouze rozpory v jejích vlastních řadách. Celá oblast tzv. environmentalistiky se dnes dostává do moci politických kruhů, jejichž názory a počínání mě plní obavami. Ale snad nedojde k nejhoršímu...

Dnes ale ochrana přírody stojí proti globálním problémům, se kterými si těžko poradí. V pravidelně vydávané ročence UNEP Year Book 2010 jsou uvedena znepokojivá data o degradaci biosféry související s lidskou činností. Nemáte pocit, že je potřeba přijmout razantnější strategie a že idea ochrany, tedy konzervace, „conservation“, je už trochu zastaralá? Je jistě dobré mít síť národních parků s přísným režimem, ale nejde jen o muzea v přírodě? Přece člověk a jeho způsob hospodaření má v přírodě své místo, krajiny ponechané „přirozenému“ vývoji často pustnou.

Ten dnešní trend jsem už trochu naznačil. Vezměme třeba invazivní druhy organismů. Před krátkým časem jsem se vrátil z cesty do Rakouska. Byl jsem tam přímo zděšen zamořením podrostu krásných lesů na úpatí Alp i u nás se teď šířící, původem himálajskou netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera). Je to pro mne velká rána vidět i v přirozeném až polokulturním lese obraz podobný opuštěným kolejištím, která zarůstá zlatobýl kanadský. Nebo je to u mne konzervatismus stárnoucího člověka?

Když nadhazuji svůj určitý konzervatismus, mohlo by se zdát, že straním „konzervaci“ přírody. Ovšem naše jazykové cítění i zde přivádí k omylu. V češtině máme pro lidskou péči o zachování přírodních hodnot jediný termín: ochrana přírody. V angličtině i jiných světových jazycích (francouzština, španělština) mají termíny dva. Protection označuje ochranu pasivní, statickou; conservation její pravý opak – dynamickou, aktivní péči. Už v roce 1956 změnila vůdčí světová síla ochrany přírody své jméno IUPN – International Union for Protection of Nature – na IUCN – International Union for Conservation of Nature (a dodala ještě and Natural Resources – přírodních zdrojů), aby jasně naznačila přechod k novému, širšímu pojetí.

Nemohu si odpustit jednu osobní vzpomínku z poloviny šedesátých let minulého století. Ředitel ÚTOKu (Ústav pro tvorbu a ochranu krajiny, předchůdce Ústavu krajinné ekologie ČSAV) pan profesor Antonín Pfeffer, jistě vynikající lesnický entomolog, prosazoval „ochranu a tvorbu krajiny“ a ochranu přírody odsuzoval jako tu „konzervaci přírodních památek“. Na jedné jím řízené konferenci putovala sálem veselá kresbička dvou vousatých dědečků nakládajících kytičky a zvířátka do plechovek s nápisem „jak si pan profesor Pfeffer představuje konzervaci přírody“. (Musím se přiznat, že jsem byl jedním z autorů tohoto pamfletu, což mi pan profesor nikdy neodpustil.)

Ani ona „ochrana a tvorba krajiny“ nedokázala zabránit děsivé proměně naší ekologicky zdravé krajinné mozaiky lesů, luk, polí, vod a sídlišť a rozptýlené zeleně na monotónní širé lány se zničenými mokřady, regulovaným i zatrubněnými vodními toky, monokulturami jehličnanů a neuspořádanými sídlišti, bobtnajícími ošklivými paneláky. Jako by ekologické pustošení krajinné rozmanitosti mělo podporovat šířené duchoprázdno společnosti. Přes kritiku i dobré konkrétní činy se nám nedaří úplně zastavit tento trend a odčinit jeho následky.

Dobré strategie již formulovány byly. Sebelepší strategie však ještě samy o sobě žádoucí stav nevytvoří. V uplynulých desetiletích jsem byl svědkem zpracovávání a vyhlašování řady globálních strategií, na některých jsem se i sám podílel: Strategie trvale udržitelného žití, Strategie ochrany biodiverzity, Strategie ochrany rostlin... Strategie nabádající k programům a projektům tady tedy jsou, jádro problému tkví v jejich uvádění do života – aby nezůstávaly jen tím, čemu se anglicky říká „wishful thinking“. Dobré myšlenky stále narážejí na lidské sobectví a hloupost. Na druhé straně – jak již naznačeno – příliš rigidní až apoštolské, někdy povýšené jejich hlásání obyčejné lidi spíš odrazuje.

K těm národním parkům (i jiným kategoriím chráněných území). Koncepce „muzea v přírodě“ byla již dávno překonána. Chráněná území s jejich funkcemi ochrany přírodních zdrojů, ozdravujících jádrových oblastí celých regionů, laboratoří pro vědecký výzkum, zdrojů potěšení i poučení nejširších kruhů veřejnosti se stala nezbytnou ingrediencí současného i budoucího světa.

Orgány ochrany přírody, konkrétně v terénu správy chráněných území i občanské iniciativy, by se rozhodně měly chovat realisticky. Je jasné, že přirozené ekosystémy Yellowstonského národního parku s jeho rozlohou bezmála 9 000 km2 a jen desítkami stálých obyvatel mohou být ponechány samovolnému vývoji, kde se nejen tolerují, ale třeba i vítají lesní požáry. Podle mého nejlepšího přesvědčení však nelze očekávat, že se ponecháním kůrovcem poničených, většinou nepřirozených smrčin, Národní park Šumava samovolně změní na přírodní divočinu. Aby místo kýžených jedlobučin nevznikly jen rozlehlé porosty netýkavky žláznaté.... !

Je koncept ochrany přírody použitelný i pro regiony vyznačující se velmi rychlými změnami souvisejícími s překotným rozvojem svých ekonomik?

Koncept ochrany přírody je jistě potenciálně použitelný pro oblasti se silným ekonomickým rozvojem, samozřejmě v relevantním stupni rozsahu a intenzity. Problém je opět v tom, jak je proveditelný, to znamená přijatelný pro širší veřejnost, ale zejména pro cílovou skupinu tzv. „decision makers“, tedy rozhodujících činitelů. Ve Velké Británii před několika léty uprostřed Londýna rekonstruovali přírodní mokřad. V Praze neustále slyšíme o nátlaku, často úspěšném, na likvidaci posledních zbytků přírody v rozrůstajícím se velkoměstě. Obrovský supermarket postavený na místě někdejšího parčíku přímo před budovou Ministerstva životního prostředí ČR je přímo národní ostudou.

Mění se i lidé, mají jiné možnosti, například cestování... Psychologicky to někdy vypadá, jako by kdekdo přijal etiku záchranného člunu – uchovat hodnoty a svobody rozvinutého světa je důležitější, než život sám. Zdá se vám, že svět zcyničtěl, nebo se naopak zdravé životní prostředí cení stále více, a dokonce se stává jakýmsi luxusem, o který se snaží snobové všeho druhu?

Dost dobře nerozumím, co máte na mysli „etikou záchranného člunu“. Ano, svět zcyničtěl, bohužel, hodně i ten náš český. V tom vidím příčinu, proč jsme se přiblížili nejen ke kolapsu ekonomickému, ale také k sociálně etickému bankrotu. Ono obojí dost úzce souvisí. Touha po zdravém životním prostředí u nás byla koncem osmdesátých let jedním z hnacích motorů změn, kterým někdy říkáme „sametová revoluce“. Dnes je hnacím motorem většiny naší společnosti touha po penězích a požitcích. Ta bere malý ohled na životní prostředí a mnohdy se dostává na hranici zákona nebo ji i překračuje. Současným snobům, kteří se snaží „být in“ může být zdravé životní prostředí ukradeno.

Ano, svět se otevřel. Odborníci všeho druhu, ale i širší veřejnost mají možnost cestovat za poznáním a potěšením prakticky všude tam, kam se jim zlíbí. Je to zejména ohromná vymoženost pro mladé lidi. Na druhé straně se právě cestování stalo luxusem snobů.

Takzvaný turismus se stal jedním z prioritních zájmů snažení ochrany přírody – ať už pro jeho negativní či pozitivní dopady. Ale to by byla látka na jiný dlouhý rozhovor...

Já si vás pamatuji, když jste pravidelně v sobotu povídal o přírodních zajímavostech z celého světa v Meteoru, týdeníku Českého rozhlasu. Ze svého života máte jistě spoustu zážitků a materiálů na dlouhé vypravování – ale prozraďte nám aspoň, jak jste cestoval. Jistě ne s cestovní kanceláří…

Měl jsem neuvěřitelné štěstí procestovat velký kus světa ještě v dobách, kdy byl pro nás zavírán na petlici. Tu možnost mi dala především angažovanost v mezinárodní ochraně přírody. Bylo to zejména období na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy jsem pro IUCN – Mezinárodní unii pro ochranu přírody a přírodních zdrojů mohl pracovat i profesionálně – a pak po přestávce, dané politickou perzekucí i závistí nadřízených, se od roku 1982 až do nedávna opět do mezinárodní spolupráce zapojit. To jsem ve zmíněné organizaci – i v některých mezinárodních organizacích jiných – zastával různé dost exponované funkce.

Takové služební cesty vám dají daleko víc než zájezd s cestovní kanceláří. Cestujete za splněním určitého úkolu, cesta má pracovní náplň – troufám si říci, že veřejně prospěšnou. Bezprostředně poznáváte přírodu i lidi, žijete a pracujete s nimi, nepozorujete je jen z oken zájezdového autobusu.

V IUCN jsem byl přímo zaměstnán v letech 1969-1973. Mé pracoviště bylo v ústředním sekretariátu této organizace ve Švýcarsku, odkud jsem pracovně vyjížděl na různá místa ve světě, někdy až třikrát do měsíce. Například horskou květenu (a problémy její ochrany) jsem tak mohl poznat stejně důvěrně ve švýcarských Alpách jako v pohoří Sierra Nevada v USA.

Dnes už mladí lidé nevěří vyprávění o tom, jak obtížně se nám ještě před několika desítkami let po světě cestovalo.

V letech 1957-1960 jsem zastupoval Československo jako pozorovatel na akcích IYF – Mezinárodní mládežnické federace pro ochranu přírody – ve Finsku, Nizozemí, Spolkové republice Německo a Velké Británii. Tam jsem se setkával s mladými vysokoškoláky – většinou ještě studenty – ze Západu: mnozí už měli za sebou studijní pobyty v různých končinách jiných kontinentů. Musím se přiznat, že jsem jim záviděl, zatímco moji kolegové doma záviděli mně. Je velmi dobře, že dnes už naši mladí lidé takové možnosti mají a nemusejí jen závidět.

V sekretariátu IUCN jsem v době mého profesionálního působení byl jediným stálým pracovníkem z Východního bloku. Moji kolegové kroutili hlavou nad někdy téměř eskamotérskými kousky při mém získávání nezbytných vstupních víz. Například v roce 1970 jsem odlétal do Afriky bez nich, s vágním příslibem ze Zambie a přímým odmítnutím z Keni, a přece jsem se do obou zemí nakonec dostal. Krásná historka by byla i ještě z léta roku 1989 o získání v rekordním čase jednoho měsíce vstupního víza na konferenci UNESCO do Côte d´Ivoire (země si oficiálně nepřeje, aby její jméno – česky Pobřeží slonoviny – bylo překládáno do jiných jazyků).

Ale ani zájezdům s cestovními kancelářemi jsem se nevyhýbal. Naše CKM – Cestovní kancelář Svazu mládeže – mi umožnila v letech 1963-1967 dostat pod mým vedením několik desítek našich mladých přírodníků na speciální studijní zájezdy do Sovětského svazu, severního finského Laponska a rakouských Alp. Tedy především šlo o zájezdy tematické – například v létě 1962 jsem se účastnil výpravy se Sborem ochrany přírody Společnosti Národního muzea vlakem (!) přes Sibiř do Číny a Mongolska. Jinak jsem služeb cestovních kanceláří využil, když byly jedinou či finančně výhodnou (a přitom solidní) možností dostat se někam, kam jsem moc toužil (v roce 1957 na plavbu do východním Středomoří, v roce 1969 po Černém moři).

Nejraději však vyjíždím sám (většinou s manželkou a někdy i se synem) podle vlastního cestovního plánu. V posledních letech cestuji do zahraničí třikrát čtyřikrát do roka. Občas mě i ještě někam pozvou přednášet. Také jsem si několikrát zajel zjara do Mediteránu za tamními fantastickými planými orchidejemi: překládal jsem totiž německou knihu o evropských orchidejích pro pražské nakladatelství Academia – a musel jsem tu krásu znovu vidět!

Cerov3a

Máte u sebe archiv, ať již zvukový, nebo třeba obrazový, ze svých cest? Bylo by zajímavé jej třeba časem vydat – neuvažujete o tom?

Je pochopitelné, že jsem za léta své činnosti nasbíral spoustu dokumentace. Mám spoustu fotografií, zejména několik tisíc diapozitivů, bohužel, ve značném, pro mne příznačném nepořádku. Desítky, možná stovky z nich byly již zveřejněny – vesměs jako ilustrace k odborným i popularizačním článkům a v knihách. Využil jsem je také k doprovodu četných přednášek a k sestavení několika diapásem, které v sedmdesátých a osmdesátých letech promítalo široké veřejnosti geografické oddělení pražského planetária ve Stromovce.

Z „papírové“ dokumentace mi zbyla už jen část, naštěstí spíš jádro než fragment. Méně důležité dokumenty jsem postupně vyřadil, něco z těch důležitějších, bohužel, shořelo při požáru naší chalupy v létě 1999.

Uchovávání písemných dokumentů z dob, kdy ještě nebyly PC, CD a všechny ty současné elektronické zázraky, je vůbec problém – jak jsem zjistil i pro ctihodné instituce. K tomu tři přímo křiklavé případy.

Když jsem v roce 1973 opustil svoji pracovnu ve švýcarském sekretariátu IUCN, zanechal jsem tam organizaci bohatý archiv. V roce 1984 jsem byl do ústředního sekretariátu pozván ke zpracování expertízy. S hrůzou jsem zjistil, že při stěhování sekretariátu z města Morges do Gland se téměř všechny archiválie ztratily. Nedávno se na mne obrátil jistý Australan shánějící podklady pro biografii svého zesnulého otce, který byl na počátku padesátých let významným funkcionářem IUCN. V té době jsem v organizaci ještě nepůsobil – a tak jsem mu poradil, aby IUCN požádal o ročníky Bulletinu IUCN z těch dob, kde jistě nějaké údaje najde. Dostal jsem šokující odpověď, že organizace ony ročníky svého tehdy jediného ústředního tiskového orgánu skartovala! 

Sama IUCN se na mne obrátila se žádostí o poskytnutí výtisků zpravodaje o výchově, který jsem v době svého působení redigoval a vydával. Výtisky jsem si s sebou ze Švýcar přivezl a věnoval jsem je – spolu s mnoha důležitými materiály – začátkem devadesátých let dokumentačnímu oddělení Českého ústavu ochrany přírody, v němž jsem byl zaměstnán. Byly přijaty s oceněním a díky – a jak jsem později zjistil, poslány do sběru starého papíru.

Teď se konečně snažím udělat to, s čím na mne už léta řada přátel naléhá: pustil jsem se do psaní memoárů s pracovním titulem „Půl století ve službách mezinárodní ochrany přírody“. Ale obávám se, že to píšu „do šuplíku“: příčí se mi obcházet s prosíkem nakladatele a na vydání vlastním nákladem finanční prostředky nemám.

A na závěr něco z našich luhů a hájů: co si myslíte o Národním parku Křivoklátsko? Měl by se vyhlásit, bylo by to prospěšné pro soužití lidí a přírody, na které jsme se ptali už výše, a/nebo pro samotnou přírodu?

Myslím si, že pro zajištění náležité péče o nesporně vysoké přírodní a krajinné hodnoty Křivoklátska jeho současný statut chráněné krajinné oblasti a biosférické rezervace UNESCO plně postačuje. Vyhlášení národního parku by ve snaze naplnit kritéria příslušné kategorie podle mezinárodní normy znamenalo zpřísnění ochranných podmínek, které nevidím jako realizovatelné. Na jedné straně by proti ochraně přírody popudilo nikoliv nevýznamnou část veřejnosti, na straně druhé by jeho nesplnitelnost byla devalvací titulu národní park.

Pane doktore, děkuji vám za krásné odpovědi, vrátila jsem se díky nim do dob Meteoru a vašeho povídání, na které jsem se vždy těšila a milovala je - pro váš pozorovací talent, jasný úsudek, schopnost pojmenovat věci pravými jmény i tu trochu nezbytného humoru. Za čtenáře Envigogiky Vám přeji hodně radosti z dalších setkání s přírodou, kterou máte tak rád.

  

Ptala se Jana Dlouhá 

Září 2010

Fotografie: archiv Jana Čeřovského

Cerov2a


 

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>