Rilkovo tryskající básnění

Jiří Olšovský

Recenze publikace: Aleš Novák – Být napřed všemu odloučení. Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka, 1. vyd. Praha: TOGGA, 2009, 337 s. ISBN 978-80-87258-07-1

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Rilkovo tryskající básnění

2011-01-25 15:45:21

Jiří Olšovský

Recenze publikace: Aleš Novák – Být napřed všemu odloučení. Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka, 1. vyd. Praha: TOGGA, 2009, 337 s. ISBN 978-80-87258-07-1

Český filosof Aleš Novák (nar. 1975) přichází s fenomenologickou interpretací německého básníka, pražského rodáka Reinera Marii Rilkeho. Jde o významný filosoficko-hermeneutický výklad; vskutku se v knize (je tu vhodně zrcadlově obsažen i německý originál elegií) rozebírají Rilkovy verše, a to na základě prohloubeně fenomenologického přístupu. Filosofie se tu citlivě pokouší přistoupit k veršům myslivého básníka, naladit se na jejich hlubší vztah ke slovu a vykřesat pro sebe a pro lidi živoucí smysl, který tak naléhavě a opravdově prýští z Rilkovy poezie. Na své cestě k Rilkovým Elegiím si náš filosof pomáhá především Heideggerovým myšlením. Německý filosof Martin Heidegger byl tím, kdo opět důrazně poukázal na blízkost i rozdíl básnického a filosofického směřování. Obojí zvýznamňování světa má intenzivní vztah ke slovu, spojuje je tedy jazyk a schopnost ladit se na samu řeč – a mluvu bytí. Básníci jen víc pracují s obrazy, filosofie se snaží být spíše přísně zaměřená na pravdu a zůstává víceméně bez-obrazná.

Dalšími filosofy, jež ve svém výkladu Novák využívá, jsou Friedrich Nietzsche a Ernst Jünger. Básník Rilke básnickým způsobem tematizuje některá dobová témata života a smrti (povrchní a rozptýlený způsob žití na jedné straně a autentické žití na straně druhé). To vše je živá voda pro fenomenologicko-ontologické myšlení současného filosofa. Obraz anděla, který je pro Rilkeho typický, je v Novákově myšlení bohatě explikován – ukáže se, že je figurou doteku počátku samého, a tedy časovosti bytí (k níž má také blízko právě básník Rilke). Anděl/ básník se náhle v Novákově interpretaci ukáže jako jakýsi vyslanec času samého, je tudíž stabilní totožností, intenzivní věčností, bytostnou celistvostí. Pro nás ostatní, kteří žijeme více svou pomíjivostí, může být básník právě připomínkou ideálně stabilního způsobu bytí, ke kterému se můžeme prostřednictvím básnické obrazotvornosti alespoň občas přimykat, a přibližovat se tak v záblescích imaginace k tajemství života. Toto pojetí naléhavě připomene Heideggerovo promýšlení smrtelníka jako ryzího člověka, který v rozkládající se (nuzné) době hledá záchytné body pro možnost skutečné existence. Pomocí filosofémat nastíněných velkými mysliteli se u Nováka úspěšně vyjasňuje pohled na básnické Rilkovo myšlení.

Stejně důkladně jsou rozebírány a vysvětlovány Rilkeho postavy hrdinů, milenců a komediantů s jejich zvláštními způsoby žití. Tak i postava artisty, provazochodce a herce je podivuhodně osvětlena – s pomocí vazby až k Jüngerově figuře dělníka, který je přece zaměřen (jak se nám ukazuje) také na výkon a chce „být více než dosud“. Ve svém výkonném sebepřemáhání spěje i dělník ke zvýšení pocitu moci, neustále zároveň přeměňuje život v energii a dostupnou energii v život – jak opět přesvědčivě ukazuje náš autor. Usiluje se o vždy více moci a energie pro své bytí až k úplnému vyčerpání všeho ve světě – ve věčném soupeření o planetární hegemonii. Na konci může stát už jen nihilismus znicotnění, anebo, jak se ukazuje, přijetí „aktivního nihilismu“ (Nietzscheův výraz). Ten je zahlédnut i u Rilkeho: i on svým básněním odkrývá pro člověka autentičtěji možnosti pobývání na zemi, mimo její bezbřehé exploatování.

Autor dále osvětlujícím způsobem rozebírá klíčové elegie – sedmou a devátou –, jež syntetizují celou Rilkeho tvorbu. Jde zde podle Nováka o „zácvik do lidskosti“, kdy se hledá konkrétní souvislost světa a člověka, a to v důrazu na lidskou existenci a její lidství. Své lidství lze spolu s Rilkem stupňovat a nacházet pravou (ontologickou) lidskost. Ve lhůtě, která je nám v životě vyměřena, lze obětiplně proměňovat své lidství a dotýkat se opravdové lidskosti, jež teprve pak se může autenticky otevírat i věcem našeho osvětí (takto je lépe jedním slovem překládat německý Umwelt, nikoli jako soukolí, jak činí Novák), druhým lidem i jsoucnu vcelku (přírodě, bytí samému). Znamená to tedy přijmout svou smrtelnost („přijmout smrt/ celou smrt, smírně…“), pochopit se jako smrtelník a v rámci své životní (osudové) lhůty přitakat neodcizenému životu. Tehdy se naplňuje naše existence, nacházíme své skutečné lidství a ryzí pobyt na zemi.

Existujíce na zemi opatrujeme spolu s Rilkem nejen svou vlastní existenci, ale i existenci přírody a jsoucna v celku, vezdejšnost světa. Tento moment náš interpret důrazně vyzdvihuje a poukazuje tím na zdrženlivost, kterou máme vykazovat vůči světu a věcem v něm. Jen tak přežijeme – a Rilke tomuto citlivějšímu způsobu chování ke světu výrazně přispívá. Básník pak jako „poutník na cestě k údolí ze srázných hřebenů hor/ si nese jen svou hrst země, záhadné každému z nás/ ale i dobyté slovo, ryzí…“. Básník tu předbíhá (je napřed všemu) odloučení (= smrt) a transcenduje k jednomu moudrému (bytí). Tím se pro nás znovu otevírá možnost citlivějšího pobývání na zemi.

Nakonec lze tedy žít básnickým způsobem, a i filosofie může „básnit“ a v hlubším zamyšlení se otevírat původním a pravdivým možnostem člověka. Člověk již nemusí podléhat úplnému zprůměrování a zpovrchnění své existence. Může se dotknout vlastního osudu, který je mu dán, uskutečnit své možnosti. V Rilkově vizi lze být i svébytně více než dosud – mimo podléhání „metafyzickému“ (jak by řekl Heidegger) výkonu pro výkon (který vede vposledku k ničení přírody), mimo podléhání plytkému „mžouravému štěstí“ (jak by řekl Nietzsche) a povrchní zvědavosti či soumračnému tlachání v naší každodennosti. Pro člověka je možno zachraňovat zbytky svobody a tvůrčí opravdovosti nezávislé „původní spontaneity dítěte“ (jak by řekl Rilke). A tak může vyvstat tvůrčí, „nezplstnatělý“ [dle autora] člověk, který je s to v niterném sebezahledění i v bytostném sebeotevření pro druhé (v přízni bytí) odkrývat pro člověka původnější a krásnější (nepustošivé, nedevastující) způsoby bydlení na zemi. Rilke v podnětné Novákově interpretaci právě k tomuto zdrženlivému přístupu otevřel cestu.