Společné stanovisko akademických pracovníků k environmentální výchově a vzdělávání

Redakce Envigogika
Stanovisko ze dne 16. 2. 2010

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Společné stanovisko akademických pracovníků k environmentální výchově a vzdělávání

2010-02-16 08:49:24

redakce

Stanovisko ze dne 16. 2. 2010

V poslední době se v tisku objevila série článků napadající financování environmentálního vzdělávání a výchovy z fondů Evropské unie v souvislosti s prací Ondřeje Lišky v čele MŠMT. Na politickou „kulturu“ tohoto typu si v naší zemi již bohužel pomalu začínáme zvykat; nedávné výpady zaměřené na oblast ekologické výchovy ovšem tak dalece zkreslují reálnou situaci, že na ně nelze nereagovat.

Pokud máte zájem se připojit k výzvě obsažené v tomto stanovisku, pošlete své údaje (jméno, přijmení, akademické tituly, pracoviště, e-mail) na adresu envigogika@czp.cuni.cz.

V poslední době se v tisku objevila série články napadající financování environmentálního vzdělávání a výchovy z fondů Evropské unie v souvislosti s prací Ondřeje Lišky v čele MŠMT[1]. Na politickou „kulturu“ tohoto typu si v naší zemi již bohužel pomalu začínáme zvykat; nedávné výpady zaměřené na oblast ekologické výchovy ovšem tak dalece zkreslují reálnou situaci, že na ně nelze nereagovat.

Především je třeba uvést, v jakém kontextu se v současné době nalézáme. Potřebnost environmentální výchovy[2] vyplývá z reality současného světa, souvisí s problémy, kterým naši potomci budou muset čelit a na něž musí být připraveni, ale s rozvojem vědních oborů, které předmět svého bádání nalezly na pomezí tradičních oborů, v oblasti interdisciplinární. Ignorovat tyto všeobecné trendy by znamenalo vyloučit se z širokého společenského dialogu o základních etických otázkách týkajících se budoucnosti lidstva: Co to (dnes s naší přírodou i se sebou samými) děláme, co naše činnost způsobuje? Kam směřujeme? Jak bychom mohli vlastní rozvoj vědomě ovlivnit? Znamenalo by to ale také rezignovat na dialog odborný v mnoha perspektivních oblastech, neboť podstatné odpovědi má stále více přinášet věda, jejíž vývoj je tak zásadním způsobem ovlivněn.

Výše zmíněné otázky si kladou odpovědní lidé ve všech zemích euroamerické civilizace, ke které chceme patřit i my – a řeší je prostřednictvím politických strategií v různých oblastech včetně sféry vzdělání. Potřebnost environmentálního vzdělání (EV) či vzdělání pro udržitelný rozvoj (VUR) je tak předmětem četných mezinárodních dokumentů, jejichž platnost ČR uznává. Jsme nyní uprostřed Dekády vzdělávání pro udržitelný rozvoj UNESCO (2005–2015), která celosvětově ovlivňuje rozvoj školství všech stupňů v jednotlivých zemích. Přijali jsme Vilniuskou Strategii EHK OSN pro VUR a její zásady transformovali do národních dokumentů: Strategie VUR České republiky byla přijata vládou předloni, na podobě jejího akčního plánu se pracuje v současné době. Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) byl schválen v r. 2000 a nyní je v platnosti již čtvrtý akční plán k tomuto dokumentu.

V České republice se výuka na základních a středních školách řídí platnými kurikulárními dokumenty, především tzv. rámcovými vzdělávacími programy (RVP)[3], které vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, a jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podle dalších dokumentů je od 1. září 2007 poprvé v historii výuka environmentální výchovy v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 6. kap.).

Jak je ovšem tato povinnost naplňována v praxi? Jakožto průřezové téma není environmentální výchova součástí běžné aprobace učitele, jako je tomu u jiných oborů, například dějepisu nebo občanské výchovy. Pokud se na pedagogických fakultách vyučuje, jde spíše o nepovinný doplněk oborových studií. Kvalifikace „učitele“ EV, v tomto případě se mu říká školní koordinátor environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO), se upravuje jako výkon specializovaných činností Standardem dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti EVVO. Tito koordinátoři mají být školeni akreditovanými pracovišti, z velké části středisky ekologické výchovy.

Tento vývoj není pro EV úplně nepříznivý – střediska ekologické výchovy mají velmi dobrou úroveň i tradici a jsou přirozeným zázemím pro tvorbu školních programů i mimoškolních aktivit. Navíc je EV vzdělávací či výchovnou metodou, které se nedaří ve školních lavicích, je pro ni nezbytná živá zkušenost s přírodou, významné jsou praktické aktivity v místě bydliště a hlavním cílem je rozvoj tzv. akčních kompetencí, tedy schopnosti se rozhodovat a jednat v souladu s rozmyšlenými etickými principy a v kontextu reálných situací. Střediska ekologické výchovy jsou zcela přirozeným prostředím pro pěstování výše zmíněných charakterových vlastností, a protože fungují stále více jako zázemí pedagogických fakult, rodí se z jejich spolupráce i zcela přirozené propojení akademické sféry s praxí. Má to ale háček: ekologickým střediskům nejdou pravidelné finanční příspěvky, které se vyčleňují pro rozvoj tradičních učitelských oborů prostřednictvím institucionálního financování, a jsou tak odkázány na grantovou podporu, o kterou samy požádají. Činí tak například i v případě, že se uchází realizaci vzdělávacích programů, kterými ze zákona musí projít školní koordinátoři EVVO.

Tyto úvahy můžeme uzavřít: pokud se argumentuje tím, že ekologické výchově by se měla věnovat stejná pozornost, jako například moderním dějinám, mohl by to být požadavek pro rozvoj tohoto oboru opravdu příznivý. Znamenalo by to, že průřezové téma EV, které nejen posiluje všeobecnou gramotnost v různých oborech, ale též příznivě formuje hodnoty a postoje ve smyslu úcty k přírodnímu i kulturnímu dědictví, ohleduplnosti a skromnosti, získá konečně uznání jako svébytný předmět, jemuž se věnuje adekvátní pozornost v přípravě učitelů. Vždyť přece mezi výchovou environmentální a občanskou není nakonec takový rozdíl – obě jsou pro obecné vzdělání v současném světě nezbytné, obě jsou svým způsobem interdisciplinární – jedna více společenskovědně zaměřená, druhá spočívající na základech přírodních věd. Rozdíl je v tom, že občanská výchova je více tradiční (o její potřebnosti nikdo nepochybuje), environmentální zase přináší nové impulzy zajímavé z hlediska rozvoje pedagogiky jako takové (možnost přinášet podněty učitelské praxi by se v zemi Komenského rozhodně neměla opomíjet). A je tu ještě jeden rozdíl: aby občanskou výchovu měly plně na starosti organizace typu Člověk v tísni nebo Amnesty International a financovaly ji ze svých prostředků, to je představa pro většinu z nás poněkud absurdní. U výchovy environmentální to ale pokládáme za přirozené.

Environmentální vzdělání (podobně jako jakákoli jiná oblast školství) by se nemělo stát obětí nepříliš „čestných a sportovních“ předvolebních praktik – to by se mohlo přímo dotknout výchovy budoucích generací. Ta je totiž postavena na hodnotách dlouhodobě osvědčených, v případě výchovy ekologické na práci středisek, která si „know-how“ v okruhu svého zájmu a působení systematicky pěstují. Mechanismus pravidelného podávání projektů a skládání závěrečných účtů, který tyto organizace musí pravidelně podstupovat, je současně mechanismem výběru těch nejkvalitnějších, kteří dokáží dlouhodobě poměrně tvrdá kritéria naplňovat. Nedůvěra v korektní využití poskytnutých prostředků, vzhledem k přísným podmínkám pro čerpání evropských fondů, není na místě – míra naplnění projektových cílů se poměřuje množstvím aktivit, které se realizují přímo v terénu v době vyučování i nad jeho rámec (tedy nemizí například v rozmanitých podnikatelských tunelech).

Situace, kdy celá jedna oblast vzdělávání/výchovy není financována systematicky institucionálními penězi, nýbrž pouze náhodně formou grantů, je neudržitelná, a politické spory různého typu by zde mohly způsobit nenapravitelné škody. Na základě těchto argumentů žádáme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, aby reálně prověřilo možnost vyčlenění stálých zdrojů pro financování systému výchovy/vzdělání EVVO i VUR, které jsou dnes již povinnými složkami vzdělání na nižších stupních škol v České republice, a to způsobem, který by zachoval zásadní roli nevládních organizací pro dobré fungování tohoto systému.

Na úplný závěr je ovšem třeba podotknout, že argumentaci článků, které navrhují restriktivní opatření vůči ekologickým střediskům žádajícím o granty z fondů ministerstev dočasně spravovaných „zelenými“ ministry, nelze brát vůbec vážně: nepodávají přehled o celkovém objemu fondů, o množství podaných projektů v oblasti environmentálního vzdělávání, podílu úspěšných žádostí ani jejich kvalitě, a s daty o poskytnutých prostředcích manipulují zcela účelově[4]. Je dále třeba vidět, že politická angažovanost je jevem zcela přirozeným, a pokud by automaticky vyřazovala příslušníky různých stran z možnosti žádat o dotace, jistě by tím naše politická scéna nezískala. Už jenom proto, že pak by se všechna občanská sdružení mohla octnout mimo hru o budoucnost naší země.

Podepsaní:

Mgr. Michal Bartoš, Ph.D., ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov, s.r.o., lektor seminářů pro učitele a studenty, Univerzita Palackého Olomouc.

Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc., Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK v Praze.

PhDr. Jan Činčera, Ph.D., Katedra pedagogiky a psychologie Technické univerzity v Liberci

RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D., Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze

Doc. PaedDr. Hana Horká, CSc., Katedra pedagogiky Pedagogické fakulty MU Brno

PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D., Katedra biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, vedoucí Centra enviromentálního vzdělávání a výchovy

Mgr. Hana Kolářová, šéfredaktorka časopisů Bedrník, Zpravodaj MŽP

Mgr. et Mgr. Pavla Koucká, Šéfredaktorka časopisu Psychologie dnes, doktorandka Katedry filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK

Mgr. Jan Krajhanzl, Vedoucí klubu pro rizikové skupiny dětí a mládeže na pražském Žižkově, doktorand Katedry psychologie Filozofické fakulty UK (zaměření ekopsychologie)

Ing. Dana Křivánková, Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání v Brně, externí pedagog na Pedagogické fakultě MU v Brně

Ing. Aleš Máchal, Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání v Brně, externí pedagog na Pedagogické fakultě MU v Brně a Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci.

Doc. RNDr. Jitka Málková, CSc., Katedra biologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Mgr. et Mgr. Michal Medek, externí pedagog Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

Prof. PhDr. Radim Palouš, Dr. h. c. mult., Pedagogická fakulta UK, bývalý rektor Univerzity Karlovy v Praze.

PhDr. Tereza Vošahlíková, Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Česká Republika / Institut für integrative Studien, Leuphana Universität Lüneburg, Deutschland

Pokud máte zájem se připojit k výzvě obsažené v tomto stanovisku, pošlete své údaje (jméno, přijmení, akademické tituly, pracoviště, e-mail) na adresu envigogika@czp.cuni.cz

Zdroje:

Dokumenty k environmentálnímu vzdělávání:

Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice – schválila vláda České republiky usnesením č. 1048/2000 na podzim roku 2000. Jde o strategický dokument, který má zajišťovat rozvoj EVVO v dlouhodobé perspektivě.
SP EVVO a jeho příloha Akční plán na léta 2001 - 2003 byly přijaty s ohledem na vstup ČR do Evropské unie a jako součást implementace směrnice č. 90/313/EHS o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí:
Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2001 - 2003

Další Akční plán SP EVVO na léta 2004 - 2006 byl přijat na podzim roku 2003. Akční plán navazoval na výsledky předchozího Akčního plánu na léta 2001 - 2003 a byl výrazněji orientován na udržitelný rozvoj a práci s veřejností:
Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2004 až 2006

Na podzim roku 2006 byl schválen nový Akční plán SP EVVO na léta 2007 - 2009:
Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2007 až 2009

Aktuální Akční plán SP EVVO na léta 2010-2012 s výhledem do roku 2015 schválený usnesením vlády č. 1302 dne 19. října 2009. (viz http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2009&10-19)

Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky pro léta 2008-2015 byla schválena vládou ČR dne 9.7.2008. Jedná se o koncepční dokument aplikující základní principy a témata udržitelného rozvoje do vzdělávání všech typů a úrovní, který ve vzdělávání výrazně akcentuje především propojování souvislostí (zejména mezi ekonomickými, sociálními a environmentálními aspekty rozvoje společnosti). Strategie hodlá využívat především rozvoje kompetencí vzdělavatelů na všech stupních vzdělávání (v rámci předškolního, základního a středního, vyššího odborného, vysokoškolského i dalšího vzdělávání), rozvojem kompetencí příjemců vzdělávání a dostatečnou a dostupnou nabídkou vzdělávacích programů. Přijetím Strategie se Česká republika připojila k právě probíhající Dekádě UNESCO pro vzdělávání k udržitelnému rozvoji 2005-2014 vyhlášené OSN v roce 2005.
Více viz http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/MZPMSFIJSZHW

Standard dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v environmentálním vzdělávání, výchově a osvětě (EVVO) podle vyhlášky MŠMT č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. [online]. [cit. 2009-08-26]. Dostupný z WWW http://www.msmt.cz/vzdelavani/standard-dalsiho-vzdelavani-pedagogickych-pracovniku-v-environmentalnim-vzdelavani-vychove-a-osvete-evvo

UNECE (2005) Strategie UNECE pro vzdělávání pro VUR. Evropská hospodářská komise OSN. Přijato na Zasedání na vysoké úrovni Ministerstev školství a životního prostředí, Vilnius, březen 2005. In Strategie UNECE pro vzdělávání k udržitelnému rozvoji [online]. [cit. 2007-08-26]. Dostupný z WWW: http://www.unece.org/env/esd/strategytext/strategyinczech.pdf.

Mediální diskuze k EV a VUR

Text je reakcí na článek Zelení sobě: Za ministra Lišky šly na vzdělávací projekty zelených miliony. iDNES, 11.2.2010. [online]. [cit. 2010-02-13]. Dostupné z WWW http://zpravy.idnes.cz/zeleni-sobe-za-ministra-lisky-sly-na-vzdelavaci-projekty-zelenych-miliony-1uj-/studium.asp?c=A100210_210428_studium_vel

Další diskuze:

Webové stránky Společnosti pro udržitelný život [online]. [cit. 2010-02-13]. Dostupné z WWW: http://www.stuz.cz/

Sdružení TEREZA.MF Dnes zcela mylně napadá transparentní proces podpory environmentálního vzdělávání. [online]. [cit. 2010-02-18]. Dostupné z WWW:http://www.terezanet.cz/zprava-mf-dnes-zcela-mylne-napada-transparentni-proces-podpory-environmentalniho-vzdelavani-69.htm

MŠMT ČR: Finanční alokace OP VK. Kolik finančních prostředků je na OP VK alokováno? [online]. [cit. 2010-02-13]. Dostupné z WWW: http://www.msmt.cz/strukturalni-fondy/financni-alokace-op-vk

Články k systému financování EV a VUR

SEV. Střediska EV hrají významnou roli v EVVO ČR. 18.4.2008. [online]. [cit. 2010-02-18]. Dostupné z WWW: http://www.ekovychova.cz/?s=5&r=10

KOZUBKOVÁ, J. Financování projektů environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ochrana přírody. 2009/64/2. str. 24-25. [online]. [cit. 2010-02-18]. Dostupné z WWW: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/res/data/007/000931.pdf?seek=

AP SPEVVO v ČR na léta 2010-2012 s výhledem do roku 2015. Strategická oblast č. 4: Finanční rámec. [online]. [cit. 2010-02-18]. Dostupné z WWW: http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/MZPMSFHZA1MF

-----------------------

Poznámky pod čarou

[1] Stanovisko reaguje na články zveřejněné v MF Dnes a na iDnes dne 11.2.2010, Zelení sobě: Za ministra Lišky šly na vzdělávací projekty zelených miliony, na diskusi, která se k tématu rozvinula na stránkách STUŽ.

[2] Terminologická poznámka: pojem environmentální výchova/vzdělávání (EV) v českém prostředí zahrnuje výchovu/vzdělávání ekologickou i vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR); v jiných zemích se pracuje spíše s pojmem VUR, neboť ten zahrnuje společenskovědní souvislosti, kdežto pojem environmentální výchovy je tam vyhrazen pro čistou ochranu přírody a její výchovné působení. Politické dokumenty dále pracují s pojmem environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO).

[3] Kurikulární reforma připravována od roku 2001 byla v ČR oficiálně zahájena školským zákonem přijatým v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Finální verze RVP ZV se podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1. stává závaznou pro všechny školy – ty pak jsou povinny podle těchto rámcových podmínek vytvořit vlastní školní vzdělávací program (ŠVP). Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník.

[4] Autoři textu Zelení sobě: Za ministra Lišky šly na vzdělávací projekty zelených miliony argumentují tím, že „…program Vzdělání pro konkurenceschopnost, ze kterého se loni vyplatilo 600 milionů. Na ekologickou výchovu z toho šlo 220 milionů.“ přičemž na webu Ministerstva školství je údaj následující: „Celková částka určená na financování OP Vzdělání pro konkurenceschopnost v programovacím období 2007-2013 činí 2.151,4 mil. € (tj. cca 53,8 mld. Kč při kurzu 25 Kč/€).“ To znamená, že na jeden rok je vyčleněno průměrně 7,5 mld. Kč. Více na www: http://www.msmt.cz/strukturalni-fondy/financni-alokace-op-vk

{jcomments on}

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)

1 2 > >>