Diskuse k „Ekologické výchově s láskou“ Michala Bartoše

Jana Dlouhá

Ahoj Michale, mám tě ráda, a to, co děláš, považuji za velmi dobré. Ale tentokrát mne tvoje kritika (nebo co to je) velmi mrzí. Hlavně proto, že nemáš pravdu, svůj názor ale říkáš způsobem, kterému se prostě musí věřit. Je ovšem otázka, zda tato víra ekologickou výchovu spasí, a já si myslím, že ne.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Diskuse k „Ekologické výchově s láskou“ Michala Bartoše

2010-02-27 08:57:03

Ahoj Michale, mám tě ráda, a to, co děláš, považuji za velmi dobré. Ale tentokrát mne tvoje kritika (nebo co to je) velmi mrzí. Hlavně proto, že nemáš pravdu, svůj názor ale říkáš způsobem, kterému se prostě musí věřit. Je ovšem otázka, zda tato víra ekologickou výchovu spasí, a já si myslím, že ne.

Mluvíš o vnitřním obsahu EV, a to je zcela v pořádku. Pokud vzniknou programy nebo dokonce celá pedagogika založená na autoritě osobnosti, bude to jen dobře. Pak tu ale musí být i způsob kontroly – osobnosti jsou různé. Je-li měřítkem kvality síla jejich výrazu, tak je to dokonce nebezpečné: milovat lze třeba národ, a všichni víme, kdo tak činí dnes i v minulosti. Není důvod, proč (za určitých okolností) by školství mělo upřednostnit jen některé formy lásky. Kam svou pozornost v tomto smyslu zaměřuje, to často určují vnější podmínky a celková situace.

To je i případ ekologické výchovy, která se „nevaří“ jen v přímé konfrontaci se svým předmětem, tedy samotnými dětmi. Mohla bych ti tady připomenout, jak (těžce) se prosadila do různých strategických dokumentů, na jejichž základě ji dnes lze vůbec financovat. U mnoha z těch jednání jsem alespoň zčásti byla, a kdybych měla popsat jejich dynamiku tak je asi následující: impulsem byly velmi příznivé okolnosti počátku 90. let. Sametová revoluce byla z velké části revoltou proti způsobu, jakým komunisté „pečovali“ o životní prostředí. Ekologičtí aktivisté byli mezi těmi, kdo událostmi roku 1989 hýbali. To, že vznikla příslušná ministerstva i zákony velmi rychle a účinně, byla zásluha dobré připravenosti v této oblasti. Ekologická výchova se tak trochu „vezla“ na vlně zájmu a dostupných financí, a dost brzy našla své kvalitní představitele. Byla zde silná tradice v podobě aktivit vedených pod organizacemi typu ČSOP, TISu aj., ale zápas o její novou, demokratickou podobu a větší otevřenost tehdy začal a vede se pořád.

Zdaleka není pravda, že dnes je EV již etablovanou součástí vzdělávacího systému. SPEVVO vznikalo skoro deset let a jednání o velmi nekonkrétních formulacích tohoto „státního programu“ nezavazujících téměř nikoho ke konkrétním krokům byla nekonečná. Dokumenty tohoto typu schvalují i jiné resorty, jejich obecně přijatelnou podobu je třeba vyjednat politicky. Dnes máme kromě SPEVVO i SVUR, a to je zase výsledek mezinárodního tlaku a jednání, na která jsme přistoupili opět díky vůli politické. To jsou skoro jediné formální „záruky“ a pořád platí, že prostor pro EV je jimi otevřen, ale nic víc. Záleží tak trochu na dobré vůli a kvalitách všech zúčastněných stran, zda a čím bude vyplněn. Nejen ovšem na kvalitách vnitřních, to je velký omyl – záleží i na celkovém přijetí ekologické výchovy, ochotě uznat ji ze strany těch, kdo o ni primárně zájem nemají. A tedy i na kvalitě její „prezentace“ navenek.

Není to nic, nad čím by bylo třeba být smutný nebo naštvaný. Jakékoli kvality je v demokratické společnosti umět prokázat a učinit je přijatelnými obecně. Podporovat nějaké sektářství by se rozhodně nevyplatilo, a ekologická výchova přináší taková pozitiva a osvědčené i moderní hodnoty, že s tímto požadavkem rozhodně mít problém nebude. Jistě se časem ukáže, že přirozený prožitek (související s přírodou jako původním životním prostředím) je základem nejen fyziologického zdraví, emocionální spokojenosti, ale určitě také intelektu jakožto (byť sofistikovaného) vztahu ke skutečnosti. Nechat v tomto ohledu vychovatele na pochybách by znamenalo neukazovat jim správnou cestu – což by jistě nastalo při nedostatku reflexe, výzkumu, hodnocení. To, po čem voláš ty, by ale z druhé strany (z hlediska nepřátel EV), bylo možné nazvat „neprůhledným vůdcovstvím“.

A jestli máme odpor vůči různým evaluacím, inspekcím, dotazníkům? Jistě, to ale může být i o tom, že dosavadní způsoby kontroly jsou hnidopyšské a nepřinášejí užitečnou zpětnou vazbu nikomu. Můžeme si uvědomit, že pravděpodobně odpovídají jakémusi velmi zastaralému vzdělávacímu paradigmatu, a potřebují zásadně revidovat. Nikoli ovšem zcela zrušit – naopak, vymyslet, jak je změnit, aby odpovídaly potřebám vnitřní proměny vzdělávacího systému i jeho soustavného vývoje, a také osobního rozvoje pedagogů samotných, zlepšování jejich programů atd. Je jasné, že k tomu povede dlouhá cesta, ty nástroje buď neexistují, nebo odpovídají jiné vzdělávací kultuře (zahraniční), a je potřeba na nich tvrdě pracovat. Ale chceme-li způsobit jakoukoli změnu ve vzdělání samotném, cesta vede hlavně přes způsoby jeho hodnocení a jejich správné nastavení.

Ve slušné společnosti by mělo být normální „skládat účty“ ze své činnosti, obhajovat její kvalitu. Ve sféře vysokoškolské pedagogiky jde víc o hodnocení vzájemné, nižší stupně spoléhají spíše na autoritu ministerstev. Objektivní kritéria by ale měla být tam i tam – ukazovala by, co je dobré, už v začátcích, a ne až po mnoha letech pedagogické činnosti, kdy jde o uznání zásluh již existujících. I to je dobré, nám jde ale i o změnu směrem k dialogu. Chceme totiž, aby se mohlo prosadit i to, co je nové, plné ideálů a energie – aby vývoj vedl tudy, nikoli pouze přes následování vzorů již existujících či dokonce přes „dobré vztahy“ a přijetí pravidel hry založených na názorech těchto „guru“. Protože pak by nemuselo jít o fair play a mohli bychom se začít utápět v intrikách různého druhu, což by v našem malém společenství zabývajícím se EV způsobilo rozklad naprostý.

Přeji nám všem, aby se to nestalo.

JD

PS: Ještě přání všeho dobrého tobě...

... na konec jsem zapomněla přidat. Tož tak, jak říkáte vy Moraváci, ať se daří. Bez lásky růst a vývoj by byl křivý, chyběla by mu energie. A nepřízeň jí může bránit, uskřinout ji, podvázat proudění této mízy životodárné...

To ale není, proč sem ještě píšu. I třeba ve filmu se urodí jen z osobnosti výrazné, samosvojné, která umí sdělit, co ji uvnitř pálí. Rozdíl je v tom, že na konci těch pohyblivých obrázků se každý dozví, kdo je v hlavě nosil a potom ve skutek (byť virtuální) uvedl, zrealizoval. Ale i toho, kdo jen na scénu svítil nebo rekvizity nosil, ty titulky uvedou, nezapomenou na jejich zásluhy, byť nepodstatné, rutinní, z pouhého obstarávání vzešlé, bez intuice a inspirace, a třeba i pro peníze jenom.

A na vzdělávání ekologickém se podílí i několik bezejmenných úředníků třeba. O nich se nikde nepíše, nikdo neřekne - Marta Černá: matka zakladatelka, a tak ona roky pracovala, děti jí nepoděkovaly, a dnes ji nikdo ani nezná. A nakonec tihle "promazávači soukolí" taky musí někde ukázat, že cosi dokázali, a tak je slušné jim to usnadnit. Co by z toho jinak měli: jen tak rozhazovat peníze potřebným... Anebo že by přece? Ale ne, pomlouvačům sluchu nepopřeji, setrvám raději v čisté nevědomosti...

Tak se měj se hezky a kultivuj svůj smysl :-) Jana

{jcomments on}