Politika, intelektuálové a odborníci

Martin Říha

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Petr Fiala je profesorem politologie. Je jedním z mála ministrů této vlády, kteří nevzbuzují pochyby o své kvalifikovanosti pro místo, které zastává. Je nestraník, jistě by neměl problémy s uplatněním uvnitř akademické obce, ze které vzešel, a přesto přijal nabídku premiéra Petra Nečase na politickou funkci...

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Politika, intelektuálové a odborníci

2013-05-30 12:52:35

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Petr Fiala je profesorem politologie. Je jedním z mála ministrů této vlády, kteří nevzbuzují pochyby o své kvalifikovanosti pro místo, které zastává. Je nestraník, jistě by neměl problémy s uplatněním uvnitř akademické obce, ze které vzešel, a přesto přijal nabídku premiéra Petra Nečase na politickou funkci...

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Petr Fiala je profesorem politologie. Je jedním z mála ministrů této vlády, kteří nevzbuzují pochyby o své kvalifikovanosti pro místo, které zastává. Je nestraník, jistě by neměl problémy s uplatněním uvnitř akademické obce, ze které vzešel, a přesto přijal nabídku premiéra Petra Nečase na politickou funkci. V sobotním rozhovoru s redaktorem Václavem Dolejším v MF Dnes z 25. 5. nekomentuje jen aktuální problémy se jmenováním Martina C. Putny profesorem, které musel řešit jednáním s prezidentem Milošem Zemanem, ale zamýšlí se nad vztahem intelektuálů a odborníků k politice v České republice obecněji. Čtenář si z rozhovoru odnáší sympatický dojem, že lze najít i u nás lidi, které politika nezkazila, kteří jsou „silní v kramflecích“ odborně i morálně a pro které je hlavním motivem vstupu do politiky zájem zlepšit fungování vlastního oboru, kterému rozumí, ze kterého vyšel a kam se bude moci bez obav vrátit, pokud bude muset nebo chtít funkci ministra opustit. Kontrastuje to výrazně s mnohými jinými našimi politiky, kteří bez mindráků působí mimo vlastní obor a drží se svých postů a židlí přes více či méně zjevnou nekompetentnost pro svěřené funkce, protože jinde by se stěží uplatnili a vydělali si tolik, jako právě v politice.

V rozhovoru vysvětluje bez emocí a elegantně, proč přistoupil na kompromisní řešení pro jmenování Martina C. Putny profesorem. Šlo mu o výsledek, ne o prestiž; s prezidentem dohodnutá navazující legislativní úprava vysokoškolského zákona napříště zabrání, aby se svévole, ješitnost a soukromý názor jakéhokoliv státního úředníka mohly stát důvodem pro nepřijatelný zásah do autonomie vysokých škol jmenovat profesory či docenty jen podle odborných kritérií, aby nebylo možno je kádrovat podle obsahu či formy mimoškolních aktivit. Vypovídá to mnohé o obou – o ministrovi školství i o prezidentovi.

Petr Fiala odpovídá i na dotaz Václava Dolejšího, jestli ho chytila praktická politika, jestli by v ní nechtěl zůstat i po případném ukončení jeho mise na MŠMT. Přiznal, že ho politika v u nás praktikované současné podobě nechytla, dokonce o ní napsal knihu „Politika, jaká nemá být“. Zároveň ale vyjádřil přesvědčení, že pokud se budou skuteční intelektuálové a odborníci politiky (a politiků) štítit, nebudou-li do ní sami aktivně vstupovat, nemohou očekávat kultivaci a zvěcnění politického dialogu a nemají si na úroveň politiky stěžovat. Dosti zdrženlivý byl při odpovědi na otázku, zda dostal a zda by přistoupil na nabídku stát se členem nějaké politické strany. Nabídky dostal, ale nikam nevstoupil. Aniž to jakkoliv rozvedl, vyjádřil tak diplomaticky despekt k úrovni současných politických stran, který sdílí velká část veřejnosti, a to nejen odborné.

Dnešní české politické strany jsou nepočetné sekty lidí, které nespojuje nějaká dlouhodobější idea o směřování do budoucnosti, o uspořádání a korektním výkonu správy věcí veřejných, ale už téměř nijak neskrývaná touha po ovládnutí moci ve státě a možnosti disponovat veřejnými prostředky nikoliv ve veřejném, tedy dlouhodobém a nám občanům společném zájmu, ale ve prospěch vlastních nebo úzce skupinových zájmů lidí v pozadí. Namísto původních legitimních důvodů pro zakládání a působení politických stran, jak jsou vnímány ještě i v Ústavě ČR, totiž soutěžit u voličů o čest spravovat věci a zdroje veřejné ve prospěch celé společnosti a lišit se jen cestami, jak tuto úlohu plnit, klesly naše politické strany na spolky neurvalých rváčů soupeřících o možnost zneužívat moc a veřejné prostředky z výnosu daní. Aféra stíhá aféru na levici i na pravici, slušným lidem se z toho zvedá žaludek. Je zjevné, že politické strany se staly stády, kde největší moc určovat politiku mají nejsilnější a bezskrupulózní kusy v pozadí, zatímco veřejnosti jsou jako jejich reprezentanti a kandidáti do voleb nasazováni ti slušněji vyhlížející, s lepší pověstí, jako byli svého času Vladimír Špidla v ČSSD, Petr Nečas, Bohuslav Svoboda či Miroslava Němcová v ODS, Karel Schwarzenberg v TOP 09. Jenže se ukazuje, že ti strany ve skutečnosti nevedou, za nitky dál tahají z pozadí různí ti kmotři a šibalové. Tyto nastrčené osoby nejen nejsou s to docílit obratu v nedemokratických poměrech uvnitř vlastních stran, ale ještě je formálně legitimizují. Vystupují sice s protikorupční rétorikou a s rozpočtovou odpovědností, ale ve skutečnosti je to ještě horší než za Zemana a Topolánka. Každý náznak zlepšení práce státní správy, policie, státních zastupitelství či soudů, spojovaný s novými lidmi jako byli či jsou bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil, nejvyšší státní zástupce Zeman, vrchní státní zástupkyně v Praze Bradáčová, policejní prezident Lessy a nemnozí další, je okamžitě atakován z pozadí, se snahou je zdiskreditovat a dostat zase z funkcí. Šikanováni jsou lidé, kteří ukážou na nepravosti, namísto jejich pachatelů. Zločinci zralí na dlouhé tresty za mnohamilionové i miliardové podvody jsou amnestováni, užívají si dál nezákonně nabyté majetky, okradení se nedočkají ani náhrady utrpěné škody. Lze se divit lidem, kteří by měli na to, vládnout slušně, že do tohoto chléva se jim nechce? Dostanou-li se už vůbec na kandidátky politických stran i jako nestraníci, pak jen na nevolitelná pořadí, jen jako „vějičky“ na voliče. Dnes je vstup do politiky spojen s takovým „sešupem“ na společenském žebříčku ze ctěných pozic lékařů, právníků, vysokoškolských učitelů a vědců až někam za vrátné a uklízečky, že si to každý slušný člověk rozmyslí. Ministr zdravotnictví Heger by mohl vyprávět, jakým sprostotám musí dnes čelit, na což jako vážený lékař v Hradci Králové věru nebyl zvyklý. Je-li zpustlá celá politická „věrchuška“, pustne i prostý lid. Výsledkem je prezident zvolený přímou volbou občany, který je už po pár týdnech ve funkci stejnou ostudou naší země, jako jeho předchůdce, a to se ještě můžeme nadít dalších překvapení. Možná se už mnozí jeho voliči začali drbat na hlavě, proč nedali přednost kultivovanějšímu Karlu Schwarzenbergovi.

Za rok nás čekají další série voleb do různých veřejných funkcí. Bude to další ztracená příležitost konečně něco změnit, nebo zase jako stádo zvolíme mnohokrát „profláklé“ matadory posledního desetiletí? Jen se ptám.

V Hradci Králové 25. 5. 2013