Totno článek byl publikován v Britských listech -http://www.blisty.cz/2007/12/10/art37715.html

Trvale udržitelný rozvoj – nebo chcete-li „udržitelný rozvoj“ – je proces. Není to ideologie, jakkoli slovo „ideologie“ samo o sobě nemá žádný negativní význam. Není to ani vize, jakkoli potřeba vizí na všech úrovních je stále naléhavější.

Lidská hospodářská aktivita, především její materiální složka, je provázena čerpáním přírodních zdrojů, které jsou všechny ze své fyzikální podstaty omezené, a jejichž významná část je neobnovitelná. Přírodní zdroje jsou zároveň společným bohatstvím lidstva. Pojem „společné bohatství“ přitom neznamená, že kterýkoli obyvatel planety může vznést oprávněný nárok na kterýkoli přírodní zdroj, třeba na jejím opačném konci. V mnoha případech by takový nárok dokonce postrádal jakoukoli logiku. Například kočovný pastevec z okraje arabských pouští by těžko hledal rozumné uplatnění pro kusy arktického ledu, ze kterých stavějí svá obydlí Eskymáci. Výjimku samozřejmě představuje nárok na zdroje, které jsou společné ze své podstaty, např. na čistý vzduch. Jinak má pojem „společné bohatství“ význam především ve smyslu mezigenerační solidarity. A protože opět z fyzikální podstaty věcí vyplývá, že zdroje, spotřebované generacemi našich předků, nedokážeme vrátit do původního stavu, má mezigenerační solidarita jednosměrný charakter naší odpovědnosti vůči generacím našich potomků.

V mnoha zemích světa žijí početné skupiny obyvatel v chudobě ne proto, že by bohatství oněch zemí bylo rozdělováno společensky nespravedlivě, ale proto, že tyto země jsou chudé jako celek. Jsou chudé nejen ve srovnání s hospodářsky vyspělými a konzumně orientovanými zeměmi našeho civilizačního okruhu, tedy relativně. Jsou chudé i absolutně, čehož měřítkem je skutečnost, že jejich obyvatelé nemají uspokojivě naplněny své základní životní potřeby. Cestou, jak z této chudoby, často přímo bídy, vybřednout, je rozvoj ve významu zahrnujícím nejen, ale také, hospodářský růst. Pro chudé země, které o takový rozvoj více nebo méně úspěšně usilují, se vžilo označení „rozvojové země“.

Těchto skutečností si byli vědomi delegáti z mnoha členských států OSN, kteří se v 80. letech 20. století sešli ve Světové komisi pro životní prostředí a rozvoj, i účastníci Valného shromáždění OSN, kterému byla závěrečná zpráva komise posléze předložena. Doba, ve které se sešli, byla z hlediska účelu jejich práce mimořádně příznivá. Teprve budoucnost samozřejmě ukáže, zda je výstižnější metafora, že se sešli za pět minut dvanáct, 15 minut po dvanácté, zda bylo dokonce pozdě o celé hodiny, nebo zda jsme naopak, jak tvrdí jeden zvláštní druh skeptiků, nic zásadního nepromeškali doposud, a práce komise proto byla nejen předčasná, ale zcela zbytečná. Osobně pokládám práci komise a její výstup, zprávu Naše společná budoucnost, za mimořádně přínosné. A osobně se také domnívám, že se delegáti sešli za pět minut dvanáct, také v tom smyslu, že to byla pro jejich práci mimořádně příznivá doba, která krátce poté skončila.

Tehdejší svět byl z hlediska mocenských poměrů takzvaně bipolární. Jedním z těch dvou pólů byl tehdejší Sovětský svaz. V roce 1987 probíhaly v Sovětském svazu významné společenské změny, byly však v podstatě teprve na počátku a přístup delegátů SSSR mohly ovlivnit jen velmi nepřímo, asi v tom smyslu, že jednak přispěly k jejich lepší náladě, která podporuje tvůrčího ducha, za druhé chtěl režim ukázat přívětivou tvář a snáze proto podpořil výsledek práce ducha svobodného. O tom, že během dvou let se zhroutí nadvláda SSSR ve východní části Evropy a za další dva roky samotný Sovětský svaz, nemohl mít v roce 1987 nikdo ze zúčastněných ani tušení. Svět byl stále rozdělen na dva ideologicky nesmiřitelné tábory, jejichž hospodářství bylo podřízeno zajišťování strategické rovnováhy vydržováním gigantických vojenských kapacit. Z důvodů, které s tím souvisí, se přitom samotná OSN zaslouženě těšila mimořádné prestiži a autoritě, nesrovnatelné s dnešním stavem. Za této situace OSN přijala řadu dokumentů, které sice vycházely z nejušlechtilejší úmyslů, podle svého charakteru také z nejnovějších vědeckých poznatků, obsahovaly společného jmenovatele, na němž se dokázali shodnout zástupci různých civilizačních okruhů, jejich praktická realizace však v konečném důsledku závisela na postoji představitelů zmíněného bipolárního světa, což tuto realizaci často problematizovalo, ba znemožňovalo. Bylo celkem pravděpodobné, že podobný osud potká i výstup činnosti Světové komise pro životní prostředí a rozvoj. To paradoxně umožnilo jejím členům opravdu uplatnit tvůrčí přístup, svobodného ducha, výsledky vědeckého bádání a dát vzniknout dokumentu, který má mnoho dalších pozitivních přívlastků, ale vyniká především jedním: je pravdivý. Pravda prostupuje celou rozsáhlou zprávou, z hlediska účelu tohoto příspěvku je ovšem podstatné, že hluboce pravdivé je také to, co asi celá ekologická obec pokládá za inovativní přínos této zprávy – totiž definici trvale udržitelného rozvoje.

Tedy právě před dvaceti lety, v srpnu 1987, předložila Světová komise pro životní prostředí a rozvoj pod předsednictvím norské delegátky Gro Harlem Brundtlandové Valnému shromáždění OSN zprávu Naše společná budoucnost, obsahující tuto definici:

„Trvale udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích.“

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj byla vytvořena proto, aby se pokusila uvést do souladu oprávněný zájem rozvojových zemí na hospodářském růstu a potřebu chránit životní prostředí a přírodní zdroje celé planety pro současnou i budoucí generace. V tomto smyslu rozumím pojmu „trvale udržitelný rozvoj“. Je to rozvoj v první řadě pro ty, kteří tento rozvoj potřebují, protože nejsou naplněny ani jejich základní životní potřeby.

Pojem „základní životní potřeby“ je přitom obsažen v další definici trvale udržitelného rozvoje, kterou jen o několik let později, už ve svobodných poměrech demokratického Československa, prosadil do našeho právního Josef Vavroušek. Ta definice zní:

„Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“

Důrazem na „základní životní potřeby“, i na „rozmanitost přírody“ a „přirozené funkce ekosystémů“ je Vavrouškova a tedy i naše definice konkrétnější, a svým způsobem, v nejlepším smyslu, radikálnější a ideologičtější. To však neubírá nic na pravdivosti, moudrosti a přesvědčivosti definice OSN, která je sice tak stručná, jak je to jen možné, ale neexistuje ve vzduchoprázdnu. Existuje v reálném světě fyzikálních zákonů a společenských vazeb, v důsledku čehož potřeby lidských generací i způsob, jak neohrozit splnění budoucích potřeb, mají své reálné limity a zákonitosti, z nichž některé se promítly do Vavrouškovy definice.
Materiální potřeby lidí mohou být zajišťovány udržitelným způsobem pouze za předpokladu respektování environmentálního systému systémem sociálně-ekonomickým. V tom není žádná ideologie ani žádná vize. Ponechme teď stranou planetární úroveň. Spokojme se s tím, že určitou vizi lidstva jako celku obsahuje například právě zpráva Naše společná budoucnost a v duchu hesla „Mysli globálně – jednej lokálně“ se soustřeďme na národní úroveň. Naše republika potřebuje vizi. Naše republika, na rozdíl od rozvojových zemí, nutně nepotřebuje rozvoj, už vůbec ne ve smyslu hospodářského růstu. Tím neříkám, že rozvoj nebo růst nepotřebuje vůbec. Říkám jen, že ho nepotřebuje nutně, k naplnění základních životních potřeb svých občanů. Ačkoli nevím o tom, že by se někdo pokusil tyto základní životní potřeby jasně definovat, zřejmě nejsem sám, kdo cítí, že naplněny v naprosté většině jsou a pomoc výjimkám je v mezích rezerv společenské spravedlnosti.

Přispějme k tomu, aby naše republika měla vizi. Vize, projektovaná k určitému cílovému datu, nicméně nikoli na věky, by neměla být sobecká vůči budoucím generacím. Proto by měla být trvale udržitelná. Zda návrh vize je nebo není trvale udržitelný, se pozná tak, že se z hlediska trvalé udržitelnosti posoudí. Posoudí se zejména, zda pro její naplnění nemusí být překročeny environmentální limity, zda, řečeno definicí obsaženou v zákoně, její naplňování mimo jiné „nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ Necítím se povolán předjímat výsledek takového posouzení, zvláště pokud nebyl předložen ani návrh vize. Jedním z představitelných výsledků nicméně je, že určitá vize nemůže být trvale udržitelným způsobem uskutečněna. V tom případě by měl posuzovatel zároveň doporučit limity, které by měl další návrh vize splňovat, aby udržitelný byl. A aniž bych se opět cítil povolán cokoli předjímat, může se stát, že limity budou tak přísné, že udržitelná vize nutně povede nikoli k rozvoji ve smyslu růstu, ale k útlumu, alespoň co se materiální stránky lidských aktivit týká.
Něco v tomto smyslu předznamenala už v roce 2002 tzv. Dejmalova strategie, tedy vládou ČR nepřijatý návrh strategie udržitelného rozvoje ČR, zpracovaný pod patronací Českého ekologického ústavu. Podtitul tohoto dokumentu zní "Od ekonomického růstu k udržitelnému rozvoji".

Nyní mi dovolte aktuální odbočku. Před několika týdny se předseda jedné z českých politických stran pokusil odvolat z funkce předsedu jedné z krajských organizací této strany. Být předsedou čehokoli, na to samozřejmě nemá nikdo nárok, navíc je to vnitřní věc oné strany. Ta strana je ovšem vládní, jako stát také „strkáme nos“ do vnitřních záležitostí jiných států, a nad tím vším se na prezidentské standartě skví nápis „Pravda vítězí“. A dotyčný měl být odvolán proto, že řekl pravdu, což se dostalo do rozporu s ideologií zastávanou úzkým vedením strany. Veřejně totiž prohlásil, že Spojené státy jsou globálním parazitem. Věcně vzato, pravdivě pojmenoval jejich postavení z hlediska vzorců výroby a spotřeby na globální úrovni. O co opírám toto tvrzení? O široce přijímaný indikátor tzv. ekologické stopy.

Ekologická stopa vztažená na jednoho obyvatele je v USA nejvyšší na světě: 9,5 gh, oproti 5 gh v případě ČR. Pro srovnání: jednu z nejnižších hodnot ekologické stopy mezi zeměmi Evropy má Bělorusko. Je to 3,2 gh. Teď asi čekáte už jakýkoli šok, třeba že navrhnu, abychom se inspirovali politickým modelem Běloruska, nebo s ním přinejmenším uzavřeli spojeneckou smlouvu. Ne, to opravdu nemám v úmyslu. Budu pokračovat v přehledu. S Běloruskem sousedící Litva, člen EU a NATO, má ekologickou stopu 3,9 gh, nejnižší z pobaltských zemí. S Litvou a Běloruskem sousedící Polsko pak 3,6 gh. Oproti 5 gh v České republice. Aniž bych se cítil povolán cokoli předjímat, může se stát, že schůdným řešením, jak snížit ekologickou stopu České republiky a tak objektivně učinit náš život trvale udržitelnějším, bude přiblížit se hospodářskému modelu Polska. Tedy pravý opak toho, o co se v souladu s ideologií hlásanou Evropskou unií snaží polská i naše vláda.

Udržitelný rozvoj by neměl být zaklínadlem, neměl by být zástěrkou, kterou na sebe oblékají libovolné ideologie nebo vize, aby pozvedly svou přitažlivost pro některé cílové skupiny. Rozvoj, i ten udržitelný, je procesem, který by měl probíhat tam, kde je nutný. Tedy zejména v rozvojových zemích, po nezbytně nutnou dobu, než svých udržitelných rozvojových cílů dosáhnou. Hospodářsky vyspělá část světa, včetně naší země, má právo formulovat své vize, má právo uskutečňovat je za pomoci svých ideologií. Má však vůči zbytku světa i vůči vlastním budoucí generacím povinnost učinit své hospodářství trvale udržitelným, i pokud by to mělo nejprve znamenat útlum namísto rozvoje. Ponechme právo na rozvoj těm, kteří jej potřebují. A přiměřeně našim možnostem jim pomozme, aby 20 let od přijetí definice proces tohoto rozvoje skutečně začal, nebo aby se udržitelným stal.

Ve věcech týkajících se naší země, našeho způsobu zajišťování základních životních potřeb a snad i něčeho nad jejich rámec, používejme raději obecnější pojem „trvalá udržitelnost“. A usilujme o to, s ideologiemi a vizemi nebo bez nich, ale s přiznáním pravdy, i kdyby byla nepříjemná, abychom proces přechodu k trvalé udržitelnosti zvládli, dokud k tomu jsou poměrně příznivé podmínky. Shodneme-li se na tom, že máme něco zvládnout, tedy úspěšně dokončit, a víme-li alespoň zhruba, jak to udělat, zbývá už jediné: konečně začít.

Václav Hála

Autor provozuje ekologický portál sustainable.cz

Literatura

• BRUNDTLANDOVÁ, Gro Harlem (ed.). Naše společná budoucnost. Praha: Academia, 1991
• Zelený kruh, Econnect. Hra o Zemi – Ekostopa [online] 2002- [cit. 2007-12-01]. Dostupné z WWW: <http://hraozemi.cz/ekostopa/>.