Sbohem Emilko!

Jana Čermáková
Jiří Kulich

Zpráva z tisku: „V neděli 8. března 2009 po dlouhé nemoci ve věku 70 let zesnula Mgr. Emilie Strejčková."

O Emilčině práci jsme diskutovali ve vůbec prvním čísle tohoto časopisu, chtěli jsme rozvinout diskusi na témata, která ona do odborné sféry prosazovala. Do minulého čísla jsme pro ni nechali přeložit a (prostřednictvím Portálu ekopsychologie) zařadili několik textů, které si ještě možná s chutí přečetla. Jestli se nám na její myšlenky daří navazovat nevím, ale její impulz považujeme za zásadní, bude pro nás i nadále výzvou. Vzpomínáme na ni, je nám smutno. Víme již ale, kudy a taky trochu jakpokračovat.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Sbohem Emilko!

2009-06-04 06:33:07

Jana Čermáková, Jiří Kulich


Zpráva z tisku: „V neděli 8. března 2009 po dlouhé nemoci ve věku 70 let zesnula Mgr. Emilie Strejčková."

O Emilčině práci jsme diskutovali ve vůbec prvním čísle tohoto časopisu, chtěli jsme rozvinout diskusi na témata, která ona do odborné sféry prosazovala. Do minulého čísla jsme pro ni nechali přeložit a (prostřednictvím Portálu ekopsychologie) zařadili několik textů, které si ještě možná s chutí přečetla. Jestli se nám na její myšlenky daří navazovat nevím, ale její impulz považujeme za zásadní, bude pro nás i nadále výzvou. Vzpomínáme na ni, je nám smutno. Víme již ale, kudy a taky trochu jak pokračovat.

 

Posíláme pár slov na rozloučenou:

Jirka Kulich

Emilko, vzpomínám na tebe nejen se smutkem, ale i s rozpaky. S rozpaky ze zpoždění, která už se nedají dohnat:

  • z toho, že jsem nestačil přijít o pár dní dřív,
  • a  z toho, že jsem doufal, že o tobě budu mluvit při jiné příležitosti - až budeš dostávat cenu Josefa Vavrouška, kde to bylo několikrát doslova na spadnutí, ale nakonec ne dost včas stejně jako nestačila včas doputovat medaile ministra školství

A také s rozpaky z toho, že dělám něco, o čem jsi říkala, že by sis to nepřála. Po váhání a poradě s tvými nejbližšími a přáteli, však soudím, že i když jsi nechtěla, aby o tobě někdo řečnil, je menší zlo, než přejít tvůj odchod mlčením, přece jen říci pár slov za všechny přátele z nevládek jako je ČSOP, Brontosaurus či STUŽka, z Pavučiny a ze středisek ekologické výchovy, za ty, kdo s tebou pracovali a kdo si tě budou pamatovat.

Asi pětadvacet let, které jsem tě znal, je dlouhých a krátkých zároveň.

Poprvé jsme se potkali ještě v úplně jiné době, když jsi rozčeřovala stojaté vody osmdesátých let a Obvodního národního výboru Praha 10. V té době jsi za sebou měla už bohaté životní zkušenosti ze školství, ze státní správy, z praktické ochranařiny v ČSOP, ale i z kusu života stráveného v rovníkové Africe.

Zatímco se většina jiných obyvatel města utápěla v neutěšené panelstory nebo ji řešila individuálním unikáním za město, ty jsi z vašeho sídlištního bytu zvolila přesně opačný přístup.

Při tvém boji o uchování přírody Prahy 10 a o změnu školometských způsobů vzdělávání o přírodě vznikla mimo jiné asi první česká regionální učebnice (tehdejší terminologií doplňková četba) Přírodou Prahy 10, či film o odcizování městských dětí přírodě - určitě jsou v tvém bohatém archivu, kterým jsi podělila ČSOP, Toulcův dvůr i veřejnost. Už tehdy spolu s tvým přesvědčením o naléhavosti tohoto problému zrály i záměry vybudovat v Praze ekologické centrum zaměřené hlavně na terénní praxi, a vybudovat síť středisek, škol a školek otevřených přírodě, naplňujících potřebu výchovy dětí být v co nejtěsnějším kontaktu s přírodou.

Po desetiletí jsi v Československu a České republice „držela" a rozvíjela skoro sama, řekl bych jako odpovědná učitelka „suplovala", témata, na která jinde ve světě existují rozsáhlé výzkumné a vzdělávací projekty - význam přírodních ploch ve městech (Urban Wildlife), přírodní a lesní školky (Norsko, Německo), využití školních pozemků pro výuku o přírodě namísto jejich ubývání a zabetonovávání (Learning through Landscapes), odcizování dětí přírodě (IUCN).

My, co jsme to cítili podobně a příštipkařili v podobném směru, jsme tě sledovali mnohdy se směsí hlubokého obdivu ale i stejně hluboké skepse, že jsou to moc velká sousta, že pravděpodobnost toho, že se záměry, o kterých jsi mluvila, povedou, je malá. Ale tvá cílevědomost, přesvědčení o správnosti tvé vize, tvá houževnatost, a asi je správné říci i urputnost, dokázala divy.

Tvým životním posláním bylo zastavení „odcizování dětí přírodě" - dětí jako „nejslabšího článku řetězu" ve vývoji člověka. Pokud jsi mluvila o „ekologické výchově", byl důraz na slovu ekologická a na slovu výchova, v jejich nejhlubším slova smyslu, pouhé „vzdělávání o životním prostředí" bylo příliš málo - nestála jsi o náhražky.

A ještě si vzpomínám na jeden moment - na to, když jsi mluvila o entomologických výpravách s tvým mužem Jaromírem.

Když jsi popisovala, co se podle těch malých stvoření, nalezených někdy po letech usilovného pátrání, dá poznat - třeba to, jak se na tom kterém místě překvapivě měnila tvář krajiny - vždycky jsi pookřála ještě jiným způsobem, než když jsi mluvila o svém vlastním poslání a práci.

Byl v tom kus pečovatelství o Jaromíra, ale hlavně myslím, že v těch zázračných setkáních s přírodou, velkou i v tom nejmenším, do nichž tě Jaromír vtáhl, byl zdroj tvého elánu a inspirace, lék proti únavě z nekonečných bojů.

Vždycky jsi byla přesvědčena, že slov a obrázků je v ekologické výchově hodně, praxe a činů málo. A tak ti dávám za pravdu, že lepší připomínka tebe, než chvalořeči a obrazy vzpomínek, je například neuvěřitelný ostrov přírody a venkova uprostřed velkoměsta, který vznikl nad Botičem navzdory financím, byrokracii i našim pochybám. Nebo to, že jsi zařídila, aby tamní první a nemýlím-li se stále ještě jediná česká přírodní školka Semínko, byla skutečným semínkem a brzy nebyla jediná.

Děkujeme.

 

Jana Čermáková

Po každém člověku něco zůstává, co žije ve vzpomínkách, co je zachováno v jeho díle a nikdy nezmizí.

Pro mě je to vzpomínka na milou spolupráci s Emilkou Strejčkovou, která svou mnohostrannou aktivitu zcela nezištně, bez nároku na finanční odměnu spojila i s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, i jako poradce bývalé ministryně Kuchtové.

Emilka byla úžasnou vitální, inspirující osobností. Jen díky ní jsem přijala pracovní místo na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Její příklad mi pomáhal překonat nejednu překážku, a jejímu zapálení pro to, čemu věřila, šlo jen těžko odolávat. A to bylo dobře.

Celý svůj život bojovala proti odcizování dětí přírodnímu prostředí a jsem přesvědčena, že kdyby měla možnost ještě jednou promluvit, znovu by nám všem kladla na srdce, a nyní použiji jejích slov:

„Že narozený človíček má vždy předpoklady k nastartování udržitelného způsobu života směrem k tomu nejdůležitějšímu, životadárnému prostředí. Má vlohy pro vnímání živých systémů.

Už kdysi Jan Werich při svých slavných forbínách říkával, že se musí životem pročíst. Dnes by možná mohl říkat, že dnešní mladí mají tendenci se životem prohrát - při hrách počítačových a jiných. Stráví-li ho konzumací zprostředkovaných informací a dějů, pak ten svůj skutečný život také skutečně prohrají.

A kde a jak potom získají dovednosti starat se o cokoli živého - včetně vlastních dětí?

Moc a moc prosím: pamatujte při tvorbě projektů, akčních plánů, koncepcí, při finančním plánování i vlastních aktivních snahách o ekologickou výchovu, že chování člověka je nejvíce ovlivňováno genetickou výbavou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Nejméně ho lze ovlivňovat poučováním. Poskytněte výchovné šance samotné matičce Přírodě. Bude to ku prospěchu jak dětí, tak přírodního prostředí."

Toto Emilčino nezměrné celoživotní úsilí věnované výchově k bezprostřednímu pozitivnímu vztahu dětí k přírodě, živým tvorům a jejich aktivní ochraně bylo důvodem k udělení nejvyššího ocenění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy - Stříbrné medaile.

Bohužel, zpráva o udělení tohoto ocenění již fyzicky Emilku nezastihla mezi námi.

Pro to vše na Emilku Strejčkovou nezapomeneme.

Emilko, navždy zůstaneš v našich srdcích...

 

Eva Vavroušková: Pro vzpomínku na paní Emilii Strejčkovou

O Emilce Strejčkové - zakladatelce Toulcova dvora s (dnes už) vzpomínkami Aleše Máchala a Aleše Kočího.

Zpráva Zeleného kruhu:

„Emilie Strejčková byla zakladatelkou a dlouholetou ředitelkou Střediska ekologické výchovy hl. města Prahy Toulcův dvůr. Během svého života mj. vytvořila systém regionální ekologické výchovy pro žáky základních škol Prahy 10 (kolekci učebních pomůcek, metodických listů pro učitele), iniciovala doplnění informačního okruhu životního prostředí Prahy o ekologické vyhodnocování parcel nebo se svými spolupracovníky prosadila vyhlášení prvních přírodních parků v Praze. Za celoživotní obětavou práci v ekologické výchově dostala v roce 1997 Cenu ministra životního prostředí."

 

 

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)