Buď se naučíme krajinařit včas, nebo budeme mít problém

Tamara Faberová

Proč je vlastně tak důležité, jak vypadá okolní krajina? Přímé pouto „potravinové závislosti“ na nejbližším prostředí je přerušeno, i když je diskutabilní, na jak dlouho. Pouta jemnějšího druhu jako touha po harmonii ale přetrvávají. Něco nám v našem světě dostatku pořád chybí. Hledáme krásu a mír, ale dobrat se k nim je těžké. Naše představy o ideálním stavu světa, který by byl podoben arkadskému ráji, alespoň sepíšeme na papír a dlouho se o nich bavíme. Není to špatné, ale je to pořád málo.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Buď se naučíme krajinařit včas, nebo budeme mít problém

2011-05-13 09:42:18

Tamara Faberová

Proč je vlastně tak důležité, jak vypadá okolní krajina? Přímé pouto „potravinové závislosti“ na nejbližším prostředí je přerušeno, i když je diskutabilní, na jak dlouho. Pouta jemnějšího druhu jako touha po harmonii ale přetrvávají. Něco nám v našem světě dostatku pořád chybí. Hledáme krásu a mír, ale dobrat se k nim je těžké. Naše představy o ideálním stavu světa, který by byl podoben arkadskému ráji, alespoň sepíšeme na papír a dlouho se o nich bavíme. Není to špatné, ale je to pořád málo.

PART I. – úvod

Člověk je opravdu svérázný tvor. Kdysi dávno lovil a sbíral, pak poměrně nedávno si začal pěstovat jídlo za domem, aby si to zjednodušil. Zemědělská revoluce! Na krajině to bylo poznat. V rámci usnadňování vymyslel šikovné stroje, aby měl čas i na další činnosti, než je pouhé shánění potravin. Za pár let se mohla podstatná část populace přestěhovat do továren a trávit čas tam. Průmyslová revoluce! Na krajině to bylo poznat. Vývoj se nedá zastavit a dorazily počítače. Sbalili jsme si věci z výrobních hal a šli do kanceláří spisovat důležité dokumenty, abychom učinili náš svět lepším. Po skončení náročné pracovní doby vyjdeme ven a jdeme, tedy spíše jedeme, domů. Díváme se na okolní svět z okna, myslíme si: „Měl/měla bych konečně vyjít na procházku, potřebuji si vyčistit hlavu!“, ale něco nás zadržuje. Venku to většinou vypadá dost zvláštně. Buď je moc zima, nebo je moc vedro, buď je tam moc lidí, nebo nikdo, abychom se dostali na hezčí místo, museli bychom jít dlouho kolem aut, a to se nám nechce -  většina pohybuchtivých jedinců se tedy raději zavře do posilovny, jde do hospody nebo v nejlepším případě do parku. Na krajině je to, jak jinak, poznat. Prostor kolem nás nám nastavuje zrcadlo o nás samotných.

Proč je vlastně tak důležité, jak vypadá okolní krajina? Přímé pouto „potravinové závislosti“ na nejbližším prostředí je přerušeno, i když je diskutabilní, na jak dlouho. Pouta jemnějšího druhu jako touha po harmonii ale přetrvávají. Něco nám v našem světě dostatku pořád chybí. Hledáme krásu a mír, ale dobrat se k nim je těžké. Naše představy o ideálním stavu světa, který by byl podoben arkadskému ráji, alespoň sepíšeme na papír a dlouho se o nich bavíme. Není to špatné, ale je to pořád málo.      

PART II. – vývoj

Současné generace nemají už vlastní zkušenost s hladem. Hlad byl vždy velmi pádným důvodem, proč člověk ovlivňoval krajinu, v níž žil. Posledních 100 let (s výjimkou obou světových válek) je v Evropě potravin dostatek. Celá populace má jen velmi málo zpětných vazeb vztahujících se ke krajině jako primárnímu předpokladu své fyzické existence, ke krajině jako zdroji obživy. V dnešní době máme „internetové klapky na očích“, projíždíme kolem polí, ale naprosto s nimi nemáme spjat pocit ohromné důležitosti pro náš život. Žijeme ve vazbě: mám hlad – jdu do obchodu. Lidé se po celé generace modlili za dobrou úrodu či lov a příznivé podmínky, a doufali, že budou mít co jíst. My máme ve spleti zemědělských dotačních titulů potíže vnímat realitu, víc řešíme dotace než dostatek deště. Jsme vnitřně odtrženi od místa, kde prodléváme. A ještě se divíme, že máme problém s vlastní identitou.  

A přeci – možná, že v sobě máme zakódovaný pocit krajiny, která má předpoklady nás uživit, pokud už ne trvale udržitelně, tak alespoň krajiny dostatečně životodárné po několik generací. (Ostatně měřítko lidského „trvale“ by bylo zajímavé zkoumat – je ohraničeno případnou další dobou ledovou nebo až se výkon Slunce zvýší natolik, že pro  současné formy života bude Země neobyvatelná? Nikdo si netroufá odhadnout, jak přesně bude naše planeta vypadat za 100 let, natož za 500, a to je z pohledu historie lidské rasy docela krátká doba!)

Ideální krajinu by si (nejen) neolitický zemědělec na našem území mohl představovat asi jako pole na úrodné půdě + pastviny na půdě méně úrodné + les na zbytku území, uspořádané tak, aby do žádné z ploch nebylo příliš daleko. Ovocné stromy a keře pro zvěř jsou vítané. Primitivní logika – a de facto evropská kulturní krajina. Všechny tři složky land use (tři nožky trojnožky) mají význam, dají se přirovnat k třem „záchranným potravinovým pásům“. Pole dávají jídlo v úrodných letech s dostatkem srážek. Pastviny jsou pro dobytek, který je rezervou pro méně hojná léta. Les v blízkosti člověka, ona pseudodivoká příroda, je nejen zdroj dřeva, ale hlavně místo divokých rostlin a zvířat, na které se dá obrátit v případě nejvyšší nouze. Když bylo nejhůře, když umřelo všechno ostatní, divoká příroda vydržela. Čím pestřejší svět, tím lépe, tím větší jsou šance, že při změně klimatických, politických nebo jiných podmínek nám zbude něco k snědku. Obsáhle to popisuje Brian Fagan v knize The Long Summer (2005). Příběh starých civilizací v područí měnícího se klimatu. Po přečtení jsem dostala docela strach. Asi by nebylo marné pořídit si aspoň pytel zrní, pro všechny případy. Co se týká krajiny, Fagan více méně předpokládá, že divoce rostoucí rostliny a zvířata snesou větší extrémy než citlivé kultivované plodiny a živočichové. Biodiverzitu a pestrou krajinu bychom měli uchovat především kvůli nám samým. Pokud se o pestrost nestaráme, řežeme si pod sebou větev.

Pro lepší pochopení souvislostí si můžeme shrnout několik prostých faktů:

1. jsme na svém životním prostředí – na své krajině – závislí, ať chceme nebo ne, ať to vnímáme nebo ne;

2. v dlouhodobé historii docházelo opakovaně ke změně přírodních podmínek a v budoucnu tomu nebude jinak;

3. pokud lidé nebyli schopni včas se přizpůsobit, jejich utrpení bylo neodvratitelné.

Vyvstává zásadní otázka: můžeme ovlivnit své prostředí tak, aby jsme přežili příští změnu? Podle hlasů mnoha odborníků je možné usuzovat, že změna probíhá už delší dobu, ale naše reakce nejsou nejrychlejší.

Měli bychom posunout naši správu krajiny o krok vpřed. Po počítačové revoluci je, zdá se, opět čas na nějakou „krajinnou“ inovaci. A měla by být ekologicky funkční, ne pouze postmodernistická reminiscence starých časů, umělé setrvávání v historii. Možností, jak rozvinout potenciál našich krajin a zároveň posílit vnímavost obyvatel vůči svému prostředí, je mnoho. Lidé musí začít spatřovat pravou hodnotu věcí, jakými jsou zdravá voda, vzduch,  čisté potraviny a energie, ale i prostor a čas – všeho začíná být nedostatek, co je vzácné, má nejlepší předpoklady stát se chráněným a váženým. Čeho si člověk váží, to vždy přirozeně chrání. Naštěstí tento proces už v Evropě probíhá, dal by se přirovnat k pozvolnému probouzení. Lidé by měli poznat, že jejich život může mít smysl, že dokáží prostředí kolem sebe obohacovat, pokud jen budou chtít. Navíc je to může i bavit, protože při tom mohou uplatnit svoji kreativitu!

Samozřejmým předpokladem ovlivňování je důkladné poznání, porozumění své krajině. Víme o svém světě dost? Můžeme pominout fakt, že často nejsme schopni vyznat se sami v sobě. Pokud bychom znali přesné způsoby chování systémů vzduch, voda, půda, toků tepla a prvků, jejich součinnost a také, jak je ovlivňuje interakce s živými tvory, a dokázali se podle toho řídit, byli bychom o velký kus napřed. Možná už víme o dost víc, než vědomě používáme, staré návyky se těžko odkládají (Cílek 2006). Stálo by za uváženou překonat naši australopitéčí strnulost, protože kdo se nenaučí potřebnému včas, může vyhynout – evoluce nechává pozdravovat.

Měli bychom v sobě rozvinout vlastnosti, které jsou nejen výhodné pro dobré soužití mezi lidmi, ale zároveň by se pozitivně odrazily i v krajině. Křesťanská tradice Evropy pro to poskytuje ideální podmínky.

Samostatné myšlení – nebýt líný analyzovat nové informace. V současné době není těžké dojít k závěru, že s klimatickými, politickými a dalšími proměnami počítat musíme. Pohodlnost v myšlení propůjčuje lidi snadné manipulaci ze strany jakéhokoli subjektu, jež je dost chytrý takového prostředku použít. Bezmyšlenkovité přijímání názorů znamená zbavení se vlastní svobody. Život bez svobody měly slovanské národy možnost ochutnávat 40 let.

Adaptace (schopnost změny, nebýt strnulý) – dokázat překonat sám sebe, pokud se ukáže, že naše zvyky nejsou dobré. Kupříkladu upravit své stravovací návyky, způsob bydlení, přestěhovat se nebo změnit způsob obživy. Pokud dotáhneme myšlenku do konce, hlavní je vždy flexibilita našeho myšlení a chtění.

Citlivost (empatie, vnímavost) – s touto vlastností daleko lépe a především rychleji pochopíme, co se v našem prostředí děje a ohleduplněji zareagujeme. Kdo se lépe vcítí do postavení druhého, ať už se jedná o člověka, zvíře, rostlinu nebo krajinu, ten získává mnoho informací.

Ochota pomáhat - člověk by měl ve svém prostředí fungovat jako nositel ideálů a rozvíjet ho (Day 2004). Žádný živý tvor na Zemi nemůže projevit vlastnosti již zmiňované a mnohé další, které jsou výsadou lidí. Právě ideály dodávají světu další dimenzi.  

PART III. / Zatím je nám celkem dobře, tak proč něco řešit?

Většina z lidí žije vnitřně podobně jako před tisíciletími: jejich hlavním cílem je zajištění své hmotné existence. Na vyšší hodnoty nezůstává čas. „Přirozená“ sobeckost odsunuje trvalou udržitelnost na zadní kolej. Člověk se velmi těžko dokáže přinutit vnímat víc než pár desítek let do budoucna. Před trvalou udržitelností stojíme bezradně, její význam nás přesahuje. Jsme příliš determinování délkou svého života, pouhým mžikem v životě krajiny.  

Ostatně je docela pravděpodobné, že náš život vůbec není o trvalé udržitelnosti, umřít stejně musíme všichni, i čas Země a Slunce se jednou naplní, jen by byla škoda, kdyby celé lidstvo zahynulo kvůli vlastní blbosti, jakou by bylo zneužití jaderných zbraní či zničení úrodných půd. Líbí se mi myšlenka, že život je o maximálním poznání sebe sama; o sebevyjádření. Přes všechny hrůzy, co člověk za minulá staletí napáchal, pořád je možné doufat, že výsledky lidské činnosti mohou být stejně krásné jako práce přírodních procesů. Život je víc než přežívání. Je to vůle, chuť poznávat, prožívat svět, nalézt pravdu. Okolní krajina nám k tomuto nabízí prostor a podmínky. Pomocí ní můžeme pochopit, co je v nás, ale pokud nebudeme vnitřně zralí a nezačneme se učit z vlastních chyb, asi těžko se nám podaří něčeho dosáhnout. Evropská úmluva o krajině je dobrý pokus pobídnout Evropany změnit svůj přístup a aktivněji se podílet na utváření krajin. Česká republika sice úmluvu podepsala, ale na její výzvy reaguje asi jako pravěký ještěr – příliš pomalu. Náš problém.

Seznam literatury

  • CÍLEK, V.: Tsunami je stále s námi. Alfa Publishing, Praha 2006. 
  • DAY, Ch.: Duch a místo. Vydavatelství ERA, Brno 2004.  
  • FAGAN, B.: The Long Summer. How Climate Changed Civilization. Granta Books, London 2005.  

Mnohé další publikace poskytly podnět k vlastnímu přemýšlení.