Význam dobrovolnictví - součásti udržitelného způsobu života

Eva Krásenská
Kde žijeme

Narodili jsme se do světa, který podléhá určitým principům (obvykle tělesa padají ve směru tíhového zrychlení) a kde člověk zavedl některá pravidla (když něco chci, poprosím, když chci pokácet starý strom, požádám o povolení…). Jak vyrůstáme, tato pravidla a principy objevujeme a začínáme je chápat.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Význam dobrovolnictví - součásti udržitelného způsobu života

2012-01-01 16:53:13

Eva Krásenská

Kde žijeme

Narodili jsme se do světa, který podléhá určitým principům (obvykle tělesa padají ve směru tíhového zrychlení) a kde člověk zavedl některá pravidla (když něco chci, poprosím, když chci pokácet starý strom, požádám o povolení…). Jak vyrůstáme, tato pravidla a principy objevujeme a začínáme je chápat.

 

Bez velkých nadějí na změnu

Jsme jenom součástí systému

A s větší nebo menší nevolí

Jsme jenom součástí toho soukolí.

 

Jak zpívá jedna česká skupina, systém nás obklopuje. Žijeme v něm. A on žije díky nám. My ho tvoříme. Více či méně. Ať chceme či nikoli. Systém nám nabízí ochranu, řád, bezpečí. A taky pokládá hranice našim možnostem.

V systému máme příležitost vybrat si své životní role, ve kterých hájíme a prosazujeme svá skálopevná i váhavá přesvědčení a hodnoty naplňující naše konání smyslem. Přijetím role, ba i nevědomým, svět ovlivňujeme. Jako spotřebitel vytvářím poptávku, rozhoduji, kdo získá a jak budou asi využity peníze z mé peněženky, mohu být hodným i špatným příkladem pro ostatní. Jako učitel trávím tisíce minut s mladými, pro než může mít moje dlouhodobá práce zásadní vliv. V roli rozhodovatele tvořím zákony, přijímám nebo zamítám návrhy na změny. V pozici vůdce mohu lidi nadchnout, a tak šířit a uskutečňovat své ideály. Jako dobrovolník ukazuji, že se dnes nedělá jen pro peníze a slávu. Mohu si taktéž oblíbit roli škůdce a kazit plány ostatních. Mojí identitou se může stát nadávající škarohlíd. Nebo se nemusím projevovat vůbec. Anebo si vyberu jednu z nekonečna dalších možností.

Znám lidi, kteří svou roli jaksi zdědí, pozoruji lidi, kteří se do ni nechají dostrkat. Stejně tak potkávám mezi námi lidi, kteří si své role vědomě a dobrovolně vybírají a velmi je to baví.

A co za to

Mám ráda stromy v krajině. Miluji aleje. Nádherné jako bývávaly v baroku. Na jaře voní, v létě poskytují stín, v korunách hnízdí ptáci a v kůře stromů hmyz. Mohu pod nimi v babím létě najít sladké jablko. Bez listí ukazují cesty a strukturu krajiny.

A tak jsem napsala mail panu starostovi Ostopovic u Brna, jestli by bylo možné v obci vysázet alej. V průběhu několika měsíců jsme naplánovali výsadbu tak, aby měla smysl i za sto let. Jeřabiny na podzimní korále pro děti, keře pro zajíce, vrby k vodě. Pokud vše půjde hladce, společně s místními školáky i důchodci vysázíme na podzim několik desítek stromů, o které budeme dále pečovat. Nejedná se jen o mě a o místní, kteří přiloží ruku k dílu. Změní se krajina, lidé, kteří tím místem budou procházet. Změní se i vzduch. Změní se biodiverzita…

Je to příběh jeden, nikoli jediný. Ukazuje, jakou tvář může dobrovolnictví mít. Nejde jen o vysázenou alej. Zdá se mi podstatnějším to, co nejde vidět – jako plod v břiše těhotné ženy. Občas slýchávám: „Ty pracuješ zadarmo? Vždyť ani kuře zadarmo nehrabe.“ Ve skutečnosti to zadarmo není, přestože se výplaty nedočkám. Získám zážitek, hřejivý pocit uspokojení, cennou zkušenost, kterou mohu napsat do svého CV.

Dobrovolníci nejsou neplaceni proto, že jsou bezcenní, ale proto, že jejich práce je k nezaplacení. Dobrovolníci jsou jako mravenci, pořád se hýbou, na výsluní jsou vidět dobře, v lese je těžké je spočítat, přestože jich tam žije habaděj. I ekonomika dobrovolníky přehlíží. Kdyby se finančně ohodnotila práce dobrovolníků, zjistilo by se, že díky nim Česká republika ušetří skoro 15 miliard Kč, tedy asi 1 % HDP. To není málo.

Paradoxně však ani práce dobrovolníka není vždy zadarmo. Pokud vystupuje pod hlavičkou nějaké organizace, stojí jeho práce i desítky korun na hodinu, avšak tyto peníze nejsou mzdou dobrovolníka. Mzdy se už předem vzdal. Tyto peníze potřebuje organizace na svůj chod, propagaci, nářadí, lektory a další. Nepodlehněme zdání, že dobrovolnictví nikdy nic nestojí.

I přesto se dobrovolnictví řadí na seznam mezi pralesy, dálnice, důchodce, bezdomovce, kteří v dnešní době čekají na peníze. Přesto jsou náklady zanedbatelné oproti tomu, kdyby stejnou činnost místo dobrovolníků dělal někdo placený.

Stačí najít díru

Dobrovolnictví oplývá jednou důležitou vlastností. Univerzalitou. Dobrovolně může dělat téměř kdokoli téměř cokoli. Stačí chtít a najít díru ve světě – aktivitu, která je potřebná, nenahraditelná a přípustná v rámci pravidel systému.

A proč vlastně davy lidí pracují zadarmo a rádi? Pravděpodobně cítí, že žít jen pro sebe je málo. Takové přesvědčení může kořenit v náboženství či víře, pohádkách (vzpomínáte na splněná přání a pomoc těm, kteří se podělili s ošklivou babiznou v hlubokém lese), ve vzorech v našem okolí. Dobrovolnictví může být uskutečněnou touhou být užitečný a angažovat se (nejen pro seniory). Někteří potěší, když se o jejich skutcích ví, jiní dobrovolničí, dalo by se říci, tajně. Nepotřebují pozornost.

Ve společnosti pozoruji proměnu trávení volného času generace dnešní a té našich rodičů. Jakoby ten dnešní dětský volný čas byl součástí plnění strategického plánu Jak udělat úspěšnou kariéru. Nemyslím to nijak zle – prostě víc záleží rodičům i dětem na tom, aby se něco naučily, v něčem zdokonalily. A trochu se vytrácí bezcílné bytí jen tak venku a kolektivy, kde každý zná každého. Právě ta touha něco si zkusit, něco se naučit, může být motivací pro dobrovolníka. Je to praktické a postupně i více společností i firmami oceňované, pokud máte v životopise napsané: dva roky dobrovolníkem v dětské nemocnici, péče o jabloňový sad starých odrůd nebo hlavní vedoucí dětského ekoklubu. Dobrovolnictví si buduje prestiž.

Někteří jazykové tvrdí, že se dnešní doba vyznačuje rychlostí, krátkodobostí a jednorázovostí – jako rychle kazící se zboží. Dovolím si zdůraznit, že v dobrovolnictví může člověk najít nepovrchní trvanlivou alternativu.

A proč vlastně předchozí odstavce navlékají na své nitky (po)malost, radost, svobodu se rozhodnout, angažovanost a nemateriálno? Protože právě tyto korálky dobrovolnictví podle mě nesou potenciál naplnit vizi trvale udržitelného způsobu života. Jednak v barvách životního prostředí, krajiny a přírody, také v tónech společenských i odstínech lidského štěstí.

Zkusím to celé převrátit naruby a zeptám se, zda dobrovolnictví podporuje trvale neudržitelný způsob bytí? Skeptik by odvětil, že záleží na druhu činnosti a mnoha okolnostech, na tom, s čím dobrovolnictví porovnáváme a že raději nebude zobecňovat. Pro mě je důležité, že dobrovolnictví hájí nekonzumní hodnoty. A proto se ho nebojím označit za podporu trvalé udržitelnosti.

A je možné stavět trvale udržitelný způsob života na nedobrovolnosti – tedy na povinnosti, příkazu, zákazu či strachu z trestu? Jak by to zapůsobilo na lidské postoje a štěstí, jež považuji za podstatné, pokud mluvím o trvalosti. Poslouchali by lidé spokojeně, když by si mohli koupit maximálně jeden kus nového oblečení za rok, každou sobotu by museli vysadit strom a nesměli si koupit oblíbené banány z Jižní Ameriky? Vím, přeháním a navíc existují účinnější způsoby, jak posílit trvale udržitelný způsob života (finanční zvýhodnění, osvěta).

Hrdinové dnešní doby

Představuji si společnost, kterou tvoří lidé nezaměňující štěstí s pohodlím, kriticky přemýšlející o tom, co je smysluplné. Odpovědní, angažovaní a ráno po probuzení odpočatí. Respektující jinakost, nadšeni spoluprácí a mající radost ze štěstí druhých. Společnost pestrou, která má čisté životní prostředí. Společnost, která je průhledná, kde fungují zpětné vazby, zná svůj cíl a vyvíjí se. Pokud jste spřízněni s touto představou ideální společnosti, možná se mnou budete souhlasit i ve způsobech, jak se jí přiblížit.

Myslím, že není možné, aby vznikla sama od sebe nebo pouze na pokyn shora. Je dobré vytvořit příznivé podmínky, nabídnout příležitost. A nechat lidi, ať se stanou hrdiny. Obyčejnými hrdiny, kteří se nebojí udělat něco dobrého a dobrovolného. Ať už jednotlivci sami za sebe nebo společně pod hlavičkou organizace. Ať už o tom informují média nebo se o tom nikdo nedozví. Ať už jsou to záležitosti, které dobrovolně dělají (mapují čolčí a mločí tůně), nebo záležitosti, které dobrovolně nedělají (nepřejídají se). V každém případě jsou to činnosti blízké, osobní, prosyceny vztahem k místu/člověku, protože lhostejnost je funkcí vzdálenosti. A nezapomenout se pochválit, poděkovat si a úspěchy oslavit.

Věřím, že lidé šťastní mohou žít způsobem všestranně příznivým.