Prostory účasti (s osudem světa)
2007-04-16 20:39:50
Možnost podílet se na společném dobru je zásadní odpovědí na Kantovskou otázku „Co mohu činit?“ Praktický rozum, který se jí zabývá, otevírá prostor také pro environmentálně zaměřené úsilí.
Mysl člověka je formována otázkami – více než tím, co je možné na ně odpovědět. Takto bytost, která se lidskou teprve stává, začíná tázáním „Kdo jsem?“ – jež ji jako člověka postupně vymezuje (odpověď totiž nikdy není definitivní). Když už si tato (původně neurčitá, stále více však nabývající tvaru) bytost uvědomí sama sebe, jde jí postupně o širší souvislosti světa, na kterém pobývá; zajímá se pak: „Odkud přicházím?“ Jakmile vývojově dospěje k třetí z těchto utvářejících otázek: „Co mohu činit?“, je přivedena k hlubšímu zamyšlení o podstatě a smyslu své existence, a to v okolnostech, které byly historicky dány. Jak je vůbec dnes možné se vypořádat se situací, ve které se nalézáme – ve světě, který se evidentně rozhodl ničeho nedbat, zkonzumovat sám sebe pro čiré potěšení? Co je třeba vykonat, aby vina, která je zcela anonymní, a přece lpí na každém z nás, byla napravena? Tak se jistě ptá každý citlivý člověk; často pak je těžké najít pozitivní rovinu pro celoživotní úsilí, jež se nemůže opřít o důvěru v lidské společenství.
Odpovědnost může být pociťována velmi okrajově nebo naléhavě, jako osobní úkol nebo systémový problém, k němuž individuální jednání nemůže přispět. Dilema je často neřešitelné v rovině, která je intenzivně vnitřně prožívaná: předstírat nulovou spolupráci s lidským společenstvím je pokrytecké; začlenit se do řádu, který je těžké změnit, nemožné. Postavit se stranou a vést svůj osamělý život mimo dějinné souvislosti civilizace úpadku a zmaru znamená tvrdou dřinu. Kdo dá ale právo vyčlenit i vlastní děti? Je možné ocitnout se mimo společnost, o kterou v této podobě nestojíme; zpět se ale mohou vydat jen ti, kdo znají cestu. Je třeba setrvat, ovšem tak, že se nehraje na černou a bílou: ono kladné, které se jen předstírá, a záporné, jež se zatracuje – a využívá.
Tíhu světa lze unést jen, pokud odstoupíme od problému, kterého jsme jinak součástí jako jeho původci i oběti. Lidské možnosti se ukazují v zamyšlení, které není samozřejmým proudem myšlenek „zdravého rozumu“. Řešení, jež jsou nejvíce nepochybná a každému zjevná, se v tomto odstupu mohou projevit jen jako nové a nepodařené experimenty s lidským světem. Technikou lze pomalu napravovat, co s její pomocí a silou bylo vykolejeno, vymknuto z řádu přirozenosti; tím se však její nadvláda nad zlem, a tedy i dobrem lidského rozhodování jen zvětší. Žádat mechanismy přírodní znamená odevzdat se mocnostem, nad kterými není vláda žádná. Každá „systémová cesta“ se dovolává spásného samohybu, který lze jen zprovoznit a nechat samo-volně působit, což je velmi pohodlné, ale také nebezpečné. Aktivní a těžko se prosazující vůle k dobrému pak již potřeba není; ale právě a jedině tento činný princip, dobro, jež nelze uchopit vědecky ani popsat jako výsledek smyslové zkušenosti, je tím, co jedině může pro změnu působit. Jeho podoby mohou být rozmanité – třeba vyjádřené prostředky technickými, jako účinná pomoc onomu přirozenému, jež by jinak bylo utlačeno, nebo aplikace systémových zákonitostí v konkrétních případech. Znovuustavení rovnováhy by však bez (vždy pochybného a nedokonalého) rozhodnutí pro to, co je „dobré“, a bez činného (vždy se s potížemi potýkajícího) úsilí o jeho dosažení, možné nebylo.
Takto se problém ukáže, když o něm neuvažujeme čistě abstraktně, ale v souvislostech lidského života. Právě ten byl z rozvažování vyloučen principem objektivity, jež má nezávislému pozorování zaručit objekty jisté, pro všechny stejně se dávající. Umožňuje dokonalou dohodu v kontextech předmětného myšlení, které je jasně vymezeno svým účelným zaměřením, avšak dohodu lidsky založenou zaručit nemůže. Tam se naopak individuální, neopakovatelné a nedokonalé okolnosti stávají fenoménem podstatným, který nemůže být pominut, aniž by lidská podstata dialogu byla popřena. Pokud se tedy rozhoduje o podobě světa, není tak možné činit bez bytosti, jež je jeho konstitutivním prvkem a činitelem (a vice versa).
Paradoxně tak způsob, jakým od skutečnosti odstupujeme, prostor jiného, je třeba popřít v jeho abstraktní podobě, pokud se odtud, z této perspektivy díváme na svět, který nechceme jen ovládat – chceme naopak být součástí. Člověk se s pozicí nezávislého, nezúčastněného pozorovatele ztotožnil, ačkoli původně se tento úhel pohledu hodil jen jako pouhý prostředek a nástroj. Neodpovídá však původní lidské situaci; z pozic takto na rozumu vydobytých lze rozvažovat jen o tom, co se netýká bytostí, na nichž nějak záleží. Právě současné myšlení je v pokušení upadnout do této „pasti zdravého rozumu“, tím ošemetnější, čím více intelektuálního úsilí je zapotřebí pro její pokračující (zcela mimovolné, běžným vzděláním stále podporované) na-stražení.
Původní a přirozený prostor účasti na společném díle si každé společenství vždy znovu vytváří a pěstuje – jedině zde a takto je možno lidsky být. Kontext lidské existence je rozumem nezachytitelný, jsoucí neobjektivně, a tedy jinak z pohledu, jenž vlastně již převažuje. Jestliže se podstatným okolnostem pobytu a jejich povaze nevěnuje dostatečná péče, může být ochota ke sdílení starosti o společnou věc zapomenuta, a pak se z tradice vytratí. Tím je porušen závazek (a narušeno jeho stálé ustavování) k tomu, co se těžce předává a chrání ve vztazích jednotlivých lidských bytostí a také ve svébytném prostoru mimo tyto vztahy samotné – jež se podstatně liší od pole možných příležitostí pro čerpání užitku jakéhokoli druhu. K možnosti spolu-bytí, pobytu vymezeného a rozvrženého v lidsky definovaných souřadnicích, je nutné se teprve vracet, velmi složitě tento prostor srozumění hledat a budovat; stále znovu vymezovat jako situaci vlastní i společnou. Je však zásadní a jedině platnou alternativou vůči postavení, ve kterém jsme se octli nechtěně – které bylo vyhrazeno pouze rozumu jistým způsobem zaměřenému. Kde vskutku lidské rozhodování a jednání své přirozené zdroje nemá, což dokládají všeobecně špatná – podstatě člověka i jeho světa neodpovídající – rozhodnutí generovaná z těchto pozic.
Návrat k autentickému bytí ve světě lidském je složitý a také bolestivý – je třeba se vzdát anestetického působení kosmické věčnosti, která zbavuje starosti, a může dokonce zaručit jistou formu „nesmrtelnosti“. Spolu-bytí uskutečňované pobytem je nutno převzít jako nelehký úkol, ke kterému jsme přivedeni; do situace, v níž jsme i my sami přítomni, je třeba se těžce „prožít“. V takto spolu-utvářené existenci se jedinec angažuje především citově – je hřejivým, ale i bolestivým milieu, kterým je rozum teprve nesen. K racionalitě se nelze uchýlit, ani se jí vzdát: rozmýšlení jako takové se teprve stává podstatnou součástí způsobu bytí založeného na sdílení. Ek-sistovat jako člověk znamená soustavnou reflexi, možnost odstupu – to je princip první. Principem druhým je právě dobro, na němž je třeba se činně podílet. Žité zásady jsou nedostupné rozumu, který se člověku bytostně vzdálil: takto by se dobro stalo prospěchem, účelovým směřováním k něčemu, co je vždy „dobré“ jen pro někoho či něco, a je také relativní – vždy se za něj platí pokuta někde jinde. V rozmýšlení samotném by pak nebylo možné být přítomen jako Já, skutečná bytost, která není odsouzena myšlením do pouhé role subjektu postaveného proti skutečnosti.
Hledání způsobu, jak být na světě a sdílet jeho osud – to je úkol pro celý život. Abychom jej naplnili, musíme se naučit přijímat v aktu, kdy sami dáváme maximum. Teprve potom budeme obdarováni my, a spolu s námi i to, co nazýváme prostředím našeho života.
Literatura
- PEŠKOVÁ, J. Já, člověk. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-21766-4.
- PEŠKOVÁ, J. Role vědomí v dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-217-0.
- PEŠKOVÁ, J., ŠEVČÍK, O. Filosofie – kultura – civilizace. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1997. ISBN 80-86039-17-X.
Poznámka
Příspěvek publikován jako – širší a jinak zaměřený – článek „Prostory setkávání“ ve sborníku věnovaném památce profesorky Jarky Peškové. Tento sborník se v současné době připravuje k vydání.