Jakou bych chtěl mít svou zemi - Českou republiku?

2012-05-31 12:12:02

Martin Říha

Je jistě mnoho příčin frustrace občanů z dnešních poměrů v zemi, ale pro lidi myslící systémově je snad nejhorší současný způsob vládnutí oněch politických „elit“, které u nás již příliš dlouho uzurpují moc ve státě. Zastupitelská demokracie může fungovat a vést stát k prosperitě jen tam, kde politický systém vynáší do veřejných funkcí lidi s nejlepšími odbornými a morálními předpoklady stát řídit, dokázat občany sjednotit a nadchnout pro nějakou vizi dalšího pozitivního vývoje a také ji s nimi uskutečňovat. Začít ale musíme u sebe. Co chceme se svou zemí udělat my sami, je základ, od kterého se odvíjí to ostatní. Aniž bych to někomu vnucoval, pokusím se v následujících stránkách formulovat co nejstručněji, co by mohlo být podle mého názoru oním svorníkem společné národní vůle v hospodářské, sociální i environmentální oblasti jako vize dlouhodobě udržitelného vývoje naší země.

Úvod

Je jistě mnoho příčin frustrace občanů z dnešních poměrů v zemi, ale pro lidi myslící systémově je snad nejhorší současný způsob vládnutí oněch politických „elit“, které u nás již příliš dlouho uzurpují moc ve státě. Zastupitelská demokracie může fungovat a vést stát k prosperitě jen tam, kde politický systém vynáší do veřejných funkcí lidi s nejlepšími odbornými a morálními předpoklady stát řídit, dokázat občany sjednotit a nadchnout pro nějakou vizi dalšího pozitivního vývoje a také ji s nimi uskutečňovat. Pokud je ústavní systém v ČR nastaven jako volební soutěž o výkon veřejné moci a správy mezi politickými stranami, je podmínkou demokratického vládnutí také zajištění a skutečné fungování vnitrostranické demokracie s volnou soutěží idejí o vedení těchto stran. Zmocní-li se ovšem partají zákulisní lobby a zájmové skupiny, obsazující kandidátky na funkce ve veřejné správě ne podle schopnosti hájit veřejné zájmy, ale pro jejich zájmy soukromé či skupinové, stává se z demokratické fasády režimu fraška - Potěmkinova vesnice vhodná tak pro vzdálenější pozorovatele a ignoranty, nezajímající se o politiku, ale nestravitelná pro zasvěcené „idealisty“, vědomé si skutečné původní úlohy „správy věcí veřejných“ - tedy zajišťovat z prostředků vybíraných daňovým systémem to, co je veřejnými, tedy všem občanům společnými zájmy a záměry a tyto prostředky řádně spravovat, nikoliv rozkrádat. To totiž zároveň znamená degradaci vládnutí na „žití ze dne na den“ a „vytloukání klínu klínem“, jak to předvádí současná vláda. Namísto jasné vize kam a jak celou zemi, celou společnost smysluplně a trvaleji nasměrovat, předvádějí vládní činitelé zkusmé poskoky tu na jednu, tu na druhou stranu podle okamžitých nápadů, jejich odezvy ve veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, zjevně nepodřízené nějaké dlouhodobější představě, jak chceme fungovat jako hospodářská jednotka a společenská komunita v rámci Evropy a světa. Z jejich vystupování není jasné, v čem a do jaké míry se chceme zapojit do mezinárodní spolupráce, v čem si chceme zachovat politickou a hospodářskou relativní autonomii, v čem se budeme řídit společnými zájmy EU v globalizujícím se světě a kde a jak chceme chránit zájmy vlastní země v případě, že se nám některé věci v EU nelíbí. Začít ale musíme u sebe. Co chceme se svou zemí udělat my sami, je základ, od kterého se odvíjí to ostatní.

Nevládní ekologická hnutí, neziskové organizace a kritičtí jednotlivci bývají napadáni, že jenom kritizují, ale sami nepřinášejí žádnou ucelenou alternativu vládní politiky, zahrnující hlavní aspekty vývoje. Že pokud nějaké mají, jsou jen dílčím pohledem neprovazujícím ekonomickou, sociální i environmentální problematiku, že jsou poplatné jejich zaměření, a tím nezahrnují vše, co musí vláda řešit.

Aniž bych to někomu vnucoval, pokusím se v následujících stránkách formulovat co nejstručněji, co by mohlo být podle mého názoru oním svorníkem společné národní vůle v hospodářské, sociální i environmentální oblasti jako vize dlouhodobě udržitelného vývoje naší země:

Primér

Zemědělství, lesní a vodní hospodářství a těžba surovin jsou hlavní krajinotvorné lidské aktivity, rozkládají se a hospodaří na drtivé většině státního území a spolu s osídlením, dopravní a technickou infrastrukturou určují proměny krajiny od starověku do dneška. Této odpovědnosti za stav a vývoj většiny státního území neodpovídají ani počty lidí, kteří se jim věnují, ani pozornost většiny společnosti, ač jsme právě na nich existenčně závislí. Hnací silou růstu hospodářství se zdál být po dlouhá desetiletí a natrvalo průmysl a s ním spojená urbanizace, tzn. růst měst na úkor venkova a i na venkově rostoucí podíl lidí, žijících městským způsobem života. Venkov a venkovské osídlení byly dlouho považovány za historicky dožívající formy lidské existence. Ukazuje se však, že to má své ekonomické, sociální i environmentální limity. Současné výzvy, spojené s existenčními nejistotami a krizovými jevy v hospodářství odtrženém od přírodních koloběhů energií a surovin, nastoupenou cestu urbanizace a podcenění rozvojového potenciálu venkova zpochybňují a ukazují, že tudy cesta nevede a že to je třeba změnit. Zdravá sídelní struktura potřebuje obojí.

Zemědělství

v České republice mělo v minulosti a může zase mít všechny předpoklady pokrývat všechny potřeby základních produktů pro výrobu potravin i technických plodin a učinit naší zemi soběstačnou kromě bavlny, rýže, exotického ovoce, koření, mořských ryb a některých dalších speciálních cizokrajných komodit zpestřujících nabídku. Nejen z důvodů potravinové bezpečnosti státu, sociálních jistot zemědělců a navazujících zpracovatelů a výrobců potravin, ale i k eliminaci zbytné a zboží zdražující dálkové dopravy s jejími negativními dopady na životní prostředí, lidské zdraví a bezpečnost musí stát i občané všemožně podporovat domácí pěstitele, chovatele a výrobce. Je to ekonomické, ekologické a sociálně ohleduplné. Proto je ve státním zájmu, aby v rámci EU nebyli čeští zemědělci a výrobci potravin jakkoliv diskriminováni ve výši dotací z fondů EU, a pokud nadále budou, musí náš stát rozdíl dorovnávat, nebo si u orgánů EU vyhradit právo v této výši stanovit znovu dovozní cla či přirážky. Stát musí zajistit svou autoritou přinejmenším to, že obchody a obchodní řetězce nesmějí české zboží diskriminovat, tzn. odmítat a dávat přednost dovozu a cenově (obchodní marží, prodlevou úhrad) znevýhodňovat. Naši zástupci v EU musí důrazně trvat na rovnosti podpor zemědělské výroby v celé EU a odmítnout kvóty na naše tradiční produkty, odpovídající klimatickým podmínkám, jako jsou cukrovka a výroba cukru, mléko a mléčné výrobky, domácí ovoce a zelenina, domácí sladkovodní ryby, luštěniny, brambory, vepřové, skopové či jehněčí maso, drůbež, vejce ap. Musí důsledně rozkrýt a zlikvidovat v celé EU skryté dotace do výroby i dopravy, které způsobují, že v rozporu se zdravým rozumem jsou výkupní i konečné ceny zboží z dovozů vč. je zatěžující dopravy nižší, než domácí produkce, kterou je ovšem třeba učinit stejně kvalitní, ale která se obejde bez větších dopravních nároků. Je třeba, aby do odstranění nerovnosti našich zemědělců v konkurenci se zeměmi EU jsme i my jako spotřebitelé kupovali přednostně naše produkty, podporovali a využívali farmářské trhy, prodej „ze dvora“ a ekologické zemědělství, a tak jsme donutili i mezinárodní obchodní řetězce chovat se v naší zemi slušně a s respektem k vlastním producentům i spotřebitelům. Po zemědělcích pak chceme, aby hospodařili na orné půdě tak, aby omezili větrnou a vodní erozi, aby i v chovech živočišné produkce používali humánní metody zacházení se zvířaty, vyloučili správnou lokalizací provozoven a čistotou obtěžování obyvatel emisemi prachu, pachů, znečišťování vodních zdrojů a toků, aby vrátili krajině pestrost, ekologickou stabilitu a krásu v podobě obnovy některých mezí, remízků, mokřadů, rybníků, udržovaných polních cest a alejí, s návratem ke hnojení statkovými hnojivy a s jen dobře uváženým používáním hnojiv umělých, herbicidů a pesticidů. Za stavu, kdy na 1 obyvatele ČR již připadalo v roce 2010 jen 0,40 ha zemědělské půdy, je třeba konečně začít zemědělskou půdu opravdu důsledně chránit, ekonomicky i administrativně, a donutit investory a orgány veřejné správy pro lidské aktivity využívat jen již zastavěné území obcí, resp. jeho nevyužité či špatně využité pozemky a stavby. Nezbytné výjimečné zábory ZPF by měly být kompenzovány např. návratem dříve zastavěných ale již nevyužívaných ploch zpět do přírodního stavu s půdní rekultivací. Také by se měla zpřísnit kontrola nad uložením a využitím již dříve skrývané ornice a podorničních vrstev z minulých záborů. Dlouhé ukládání na deponiích bez využití je znehodnocuje, zbavuje života. Další úbytek by byl sebevražedný.

Lesnictví

Celkový podíl cca 33 % státního území pro lesy je v ČR dlouhodobě stabilní a byl by vyhovující, kdyby šlo o půdu skutečně zalesněnou kvalitními, stanovištním podmínkám odpovídajícími, druhově a věkově pestrými porosty a lesy všude plnily dobře své funkce hospodářské, ochranné, vodohospodářské, klimatické, krajinotvorné, přírodovědné i rekreační podle rozumné územní funkční diferenciace. Jen tam, kde tomu tak není, je třeba větších cílených lidských zásahů pro ochranu a další kultivaci lesů, podle jejich polohy a hlavního určení v souladu s lesním zákonem a legitimními veřejnými zájmy. Výslovně přitom zdůrazňuji, že mimoprodukční funkce lesů musejí lesy plnit kontinuálně i ve velkoplošných zvláště chráněných územích přírody a krajiny, jako jsou národní parky a chráněné krajinné oblasti a takové oblasti nesmějí být zneužívány pro jednostranné přírodovědné experimenty, pokud plnění takových funkcí, byť jen dočasně, ohrožují nebo znemožňují.

Při restituci lesů ukradených komunisty původním vlastníkům a případné privatizaci dalších státních lesů měly být do soukromých rukou předány lesy hospodářské, zatímco lesy zvláštního určení a lesy ochranné, kde ohledy na jiné funkce lesů v území, než je produkce dřeva, ve veřejném zájmu převažují a brání docilování běžných ekonomických výnosů z hospodaření, by měly zůstat státu, regionům, městům nebo obcím, tedy ve veřejném vlastnictví. Hospodařit by se v nich mělo s podřízením se ochraně oněch veřejných zájmů, které vedly k jejich zařazení do těchto kategorie lesů. Stát by mohl dokonce nabídnout směnu hospodářských lesů ze své držby a jejich převedení do lesů privátních, pokud je zatěžují taková omezení, pokud to dovoluje lokalizace a lesy s omezeními hospodaření naopak převzít do své držby.

Vodní hospodářství

Česká republika se nachází na evropském rozvodí, téměř žádné významné toky do našeho území nepřitékají, zato všechny povrchové vody odtékají do sousedních zemí a naše území spadá do úmoří Baltského, Severního i Černého moře. Z toho vyplývá velká odpovědnost vůči vlastnímu obyvatelstvu k ochraně vydatnosti a kvality zdrojů pitné vody i k sousedním a dalším zemím za čistotu povrchových vod odtékajících z našeho území. Poloha ČR ve středním klimatickém pásu se střídáním teplot v průběhu roku a s nestejnoměrností odtoku povrchové vody způsobují jednak potřebu vodu v území zadržovat, akumulovat a snižovat odtokové špičky, ale i uvážlivě využívat a chránit zaplavované nivy vodních toků před zástavbou a nevhodným využitím jako volné - průtočné území. Tyto zásady vodního zákona je třeba nejen deklarovat, ale konečně je také důsledně naplňovat. Je absurdní, pokud se po povodních nejen povoluje opětovná zástavba v ohrožených místech, ale dokonce jsou k tomu schváleny příspěvky ze státního rozpočtu, pořádány sbírky a pojišťovny takové objekty pojišťují. Zodpovědní tak za asistence státu opakovaně přispívají na škody nezodpovědným.

Je třeba konečně učinit přítrž všem výjimkám z povinností, ukládaných vodním zákonem jak v oblasti ochrany zdrojů, tak v čištění odpadních vod. Chráněné profily a území zátop případných budoucích vodních nádrží pro akumulaci pitné vody či protipovodňovou ochranu by měly být omezeny na místa, kde to není v rozporu s jiným „nepřestěhovatelným“ veřejným zájmem, např. s ochranou přírody a krajiny v národních parcích či v CHKO, nebo na místech historických sídel.

Těžba surovin a surovinová politika

Základním principem při využívání omezeného nerostného bohatství země musí být úspornost. Surovinová a průmyslová politika státu a jeho chování k podnikatelské sféře musí vycházet z principu upřednostňování opakovaného využívání zejména kameniva a stavebních materiálů a jiných vyčerpatelných a neobnovitelných zdrojů před novou těžbou a využívání omezených zásob a zdrojů energetických surovin jen do nezbytné míry a s co nejvyšší dosažitelnou účinností. Podle toho by měl být utvářen i optimální mix energetických surovin z domácích zdrojů a z dovozu a skladba energetických zdrojů - výroben elektřiny a tepla ve státních energetických koncepcích. Těžba surovin vč. paliv musí být v dotčeném území šetrná jak k osídlení, ke zděděným kulturním hodnotám, tak k přírodě a krajině a k vodnímu režimu v ní. Je nezbytné jasně deklarovat, že není ve veřejném zájmu vyvážet energetické suroviny a „surovou“ elektřinu nezhodnocenou jejím použitím ve výrobcích jen pro okamžitý zisk soukromých těžařů a energetiků. Obojí budeme potřebovat sami, resp. další generace.

Na rozdíl od nedávné minulosti je naprosto nezbytné vážit odpovědně přínosy a náklady těžby v porovnání s přínosy zachování současných hodnot dotčeného území nebo s náklady na vytvoření stejně hodnotných nebo rovnocenných náhrad. Do bilancí přínosů a ztrát musí být započítávány i ztráty ekonomických přínosů zábory ničených ekosystémů. Netěžená ložiska surovin nepředstavují ztrátu - jsou k dispozici dalším generacím, které je patrně budou umět těžit či užívat hospodárněji. Je třeba výrazně změnit horní zákon tak, aby těžba ložisek surovin nebyla považována a priori za převažující veřejný zájem před ostatními legitimními zájmy v území, aby obce a dotčení vlastníci měli důstojné postavení ve všech řízeních podle horního zákona a náhrady za škody nebo jinou újmu způsobené těžbou byly adekvátní důsledkům, nikoliv jen symbolické, a aby nemusely být vymáhány soudně, ale byly dohodnuty předem nebo uznány a hrazeny jako součást nákladů na těžbu, což se musí promítnout i do ceny surovin, do povolovacích řízení a rozhodnutí dle horního zákona. Je už konečně třeba změnit stav, kdy orgány horní správy jsou spíše prodlouženou rukou zájmů těžařů, než aby chránily opravdu veřejné zájmy v území a vykonávaly i ekologický dohled nad těžbou a jejími důsledky a vlivy na okolí.

Sekundér

Energetika a průmysl byly po celá minulá dvě století hlavními nositeli hospodářského vzestupu naší země a tvoří dodnes hlavní ekonomický sektor, podílející se rozhodující mírou na rozhojňování bohatství země a růstu životní úrovně obyvatel. Zároveň je ale již po několik desetiletí zřejmá tendence snižování jejich podílu na zaměstnanosti i tvorbě HDP převážně ve prospěch terciéru a kvartéru. Přesto si rozhodující podíl na pracovní aktivitě v ČR podrží i v následujících desetiletích, jen je třeba zachytit trend posunu od materiálově a energeticky náročných jednoduchých produktů k nástupu sofistikovanějších inovativních technologií s vysokou přidanou hodnotou duševní práce anebo specializované manuální zručnosti při nízkých spotřebách materiálů a energie („od vývozu uhlí, kaolinu, elektřiny, ingotů a válcovaného materiálu k vývozu „know-how“ve formě elektroniky, jemné mechaniky, optiky, skla a porcelánu, speciálních nanoproduktů a textilií, od těžké chemie k výrobě léků, biotechnologiím, patentům ap.“).

S rozvojem průmyslu souvisí úzce i rozvoj dopravy. Ta je dnes však zjevně v mnohém nadbytečná, uměle podporovaná a se špatnou dělbou dopravní práce. Zatímco silniční nákladní doprava se až nebezpečně a nezdravě rozvíjí, klesly výkony vodní dopravy, přepravy po železnici a také investice do nich, stále je nedostatečně podporovaná MHD a veřejná doprava mezi obcemi a v důsledku toho hypertrofuje IAD. To má negativní důsledky v plošných nárocích dopravy v pohybu i v klidu, rozvrací to urbánní strukturu měst, má to negativní důsledky na bezpečnost ve veřejném prostoru, na životní prostředí i lidské zdraví, na pohodu v sídlech. Dostatečná pozornost není až na výjimky věnována pěší a cyklistické dopravě. I to je potřeba změnit činy, ne jen ústy.

Stavebnictví prošlo během minulého dvacetiletí obrovskou proměnou k lepšímu. Od monopolu podniků tzv. „velkého stavebnictví“ s nevyhovující a nepružnou nabídkou panelových technologií a typových objemových řešení, doplněnou jen omezenými kapacitami tzv. „malého stavebnictví“, s malou nabídkou konstrukčních materiálů a nekvalitním řemeslem, se rychle přizpůsobilo v pestrosti materiálů, forem i v kvalitě prací. Dosud se nedostalo na evropskou a světovou úroveň v logistice, v rychlosti výstavby a také v čistotě stavenišť a eliminaci negativních vlivů výstavby a staveništní dopravy na okolí. 

Energetika a energetická politika

S rostoucími potřebami průmyslu a dopravy se od 19. století rozvíjela u nás i energetika. Potřebu energetických surovin již koncem 18. století a v I. polovině 19. století nedokázaly uspokojit lesy a produkce dřeva či dřevěného uhlí a rychle se rozvíjela těžba uhlí a také jeho doprava, což tehdy podnítilo i rozvoj železniční dopravy. Objevené zásoby černého uhlí ve Slezsku a na Severní Moravě, na Kladensku, Žacléřsku, Rosicku i jinde a hnědého uhlí na Sokolovsku a v Severočeské hnědouhelné pánvi i v dalších menších lokalitách umožnily rozvoj nejen lokálních továrních zdrojů elektřiny a tepla, ale i městských plynáren, elektráren a tepláren s celými zásobovacími lokálními a později i regionálními rozvodnými soustavami, pospojovanými ve 20. století postupně do jednotné celostátní rozvodné sítě. Teprve koncem 20. století a v posledních dvou desetiletích bylo uhlí zčásti vytlačováno ve vytápění a vaření v domácnostech nejdříve svítiplynem vyráběným z uhlí, později zemním plynem nebo elektřinou, ve velkých zdrojích elektřiny a tepla pak zemním plynem a energií atomovou z jaderných elektráren. To vše jsou však paliva z vyčerpatelných a neobnovitelných zdrojů, které dříve nebo později, podle míry exploatace ložisek a účinnosti jejich využití, „dojdou“ a nelze na nich proto stavět energetickou koncepci státu donekonečna. Proto musí růst důraz jednak na zvyšování účinnosti využití energetického potenciálu paliv, ale také na odstraňování zbytečných ztrát v rozvodech a konečně a hlavně i na úspory v místě konečné spotřeby energií jak ve výrobě, tak ve vytápění bytů a občanského vybavení. Prosazují se postupně znovu také nevyčerpatelné a obnovitelné zdroje energie - tedy využití energie slunečního záření, větru, gravitace u proudící vody, geotermální energie a energie z biologického materiálu - biomasy nebo bioplynu. Současný zděděný energetický mix paliv a zdrojů energie odpovídá popsanému historickému vývoji. Přes 50 % energie se vyrábí z uhlí, mezi 25-30 % z jádra, o zbytek se dělí zemní plyn, ropa a zatím malým dílem nevyčerpatelné nebo obnovitelné zdroje. Pod tlakem na omezování produkce CO2 a prachu lze předpokládat postupné omezování spalování uhlí, růst podílu zemního plynu, jádra, nevyčerpatelných a obnovitelných zdrojů. Na rozdíl od mnohých ekologických organizací a aktivistů nevidím však v ČR jako reálné, aby se v dohledné době podíl nevyčerpatelných a obnovitelných zdrojů zvýšil výrazně nad hranici cca 19-20 %, a naopak považuji za reálné a žádoucí, aby se ještě dočasně zvýšil podíl energie z jaderných elektráren. Výstavbu nových bloků bych však nejen z důvodů nezhoršování vztahů s Rakouskem a SRN, ale také logiky rovnoměrnosti rozmístění zdrojů a zatížení sítě, rozmístění hlavních spotřebišť a nechuti zamořit českou krajinu dalšími dlouhými a zranitelnými vedeními vvn rozvádějícími energii se ztrátami, upřednostnil nikoliv dostavbu JE Temelín či Dukovany, ale novou výstavbou v severní, průmyslovější a hustěji zastavěné části našeho území. A to na prověřených a územně dlouhodobě chráněných lokalitách Tetov mezi Pražskou či Středočeskou a Hradecko-pardubickou průmyslovou aglomerací a Blahutovice mezi aglomeracemi Olomouckou a Ostravskou, ze kterých je snadné vyvedení a využití elektrického i tepelného výkonu bez dlouhých a zranitelných venkovních vedení. Postupně dožívající velké zdroje spalující uhlí bych však nahrazoval menšími, více decentralizovanými zdroji s kombinovanou výrobou elektřiny i tepla. Ty by měly být určené pro menší spotřební okruhy, odpojitelné v případě potřeby či havárií od celostátních a mezinárodních sítí a provozovatelné samostatně. Soustava by se tak stala odolnější vůči velkým „black-outům“, ať už z důvodů technických havárií, přírodních katastrof nebo teroristických útoků na zdroje a rozvody, resp. výpadky v zásobování by tak postihovaly menší části území a rozsah spotřebišť. Tak by byl zajištěn hlavní trvalý výkon, nezávislý na denním diagramu odběrů.

Problémy s rozkolísáním sítě při napojení nespolehlivých obnovitelných zdrojů lze zčásti řešit adaptací a regulací zdrojů i rozvodných sítí („chytré sítě“), zdrojů využívajících pro spalování dřevní štěpku a odpadní produkty z rostlinné výroby (sláma, pazdeří apod.), bioplyn ze zbytků z rostlinné i živočišné výroby, které nejsou závislé na rozmarech počasí, a hlavně také tím, že mnohé z těchto zdrojů (včetně malých vodních elektráren) nemusejí být zapojeny do centrální rozvodné sítě, ale mohou sloužit lokální spotřebě jednotlivých objektů nebo jen autonomním sítím a přitom rovněž snižují nároky na instalovaný výkon velkých zdrojů. Tím by odpadly výhrady k budování a připojování dalších zdrojů do celostátní sítě. Pro rychlý náběh a krytí špiček ve spotřebě jsou vhodnější plynové zdroje, než přečerpací vodní elektrárny znásilňující krajinu (jako např. PVE Dlouhé Stráně v Jeseníkách). Pro domácnosti by měl být k dispozici nadále především zemní plyn a také dřevo a paliva z něj vyráběná. Dřevo a dřevní štěpku je třeba rezervovat pro domácnosti a malé zdroje. Neměly by ho spalovat a činit nedostupným či příliš drahým pro malospotřebitele, a dokonce na to dostávat státní dotace velké zdroje energie.

Zdrojové oblasti pro dovozy energetických surovin by měly být maximálně diverzifikovány, aby nezakládaly přílišnou závislost na jedné zemi či regionu s nebezpečím ohrožení zásobování při tamní politické nestabilitě, přírodních katastrofách či nevyvolávaly pokušení politického a hospodářského vydírání odkudkoliv.

Průmysl

Čechy, Morava a Slezsko byly nejprůmyslovější oblastí Rakouska-Uherska a k dalšímu prudkému rozvoji průmyslu, zejména textilního, kožedělného, strojírenského, sklářského, keramického, elektrotechnického, polygrafického a potravinářského došlo po vzniku samostatného Československa za tzv. „1. republiky“. Je zajímavé, že tuto bohatou a pestrou skladbu „lehkého“ průmyslu „utáhly“ energeticky relativně malé zdroje elektřiny (největší a nejmodernější prvorepubliková elektrárna Ervěnice u Mostu z roku 1926 měla instalovaný výkon jen 70 MW). Po 2. světové válce byl ekonomický profil ČSR výrazně změněn od převážně lehkého spotřebního průmyslu k hutnictví železa, těžkému strojírenskému a chemickému průmyslu, zatímco tradiční průmysl žil až na výjimky z podstaty a postupně až na výjimky zaostával. Na světových trzích jeho produkci začaly vytlačovat levnější a pružněji na trh reagující noví konkurenti především z Asie, což vyvrcholilo koncem 20. století téměř úplným kolapsem mnoha výrobních závodů tradičního průmyslu, které tento vývoj a potřebu inovací nezachytily. Tento stav až na výjimky trvá dodnes. Co se naopak rozvíjí je průmysl elektrotechnický, většinou díky cizímu kapitálu a v současnosti až nezdravě intenzivně průmysl automobilový. Z něj pouze Škoda Auto Mladá Boleslav si však udržela i plnohodnotnou konstrukci a vývoj, Tatra přišla o výrobu luxusních osobních vozů a zatím neprosperuje příliš ani výroba vozů nákladních, jinak jde o montovny v podstatě cizích produktů (Toyota, Peugeot a Citroen v Kolíně, Hyundai v Nošovicích), nákladní automobily LIAZ z Mnichova Hradiště skončily úplně. Zmizeli nebo podstatně zredukovali svou produkci dříve velcí výrobci progresivních konstrukcí motocyklů (Jawa, ČZ), drží se několik menších výrobců autobusů, ovšem s cizími firmami a komponenty (např. ve Vysokém Mýtě po bývalé Karose). Totéž platí o výrobě letadel, jen závod v Kunovicích vyvíjí nový stroj s nadějí na úspěch, ovšem již s cizími motory, protože Motorlet v Praze rovněž skončil.

Drasticky byla zredukována česká síť závodů potravinářského průmyslu, velkých cukrovarů a mlékáren, daří se naopak malým pivovarům, pekárnám, cukrárnám, výrobnám sýrů a regionálních specialit. Jen s obtížemi se drží některé sklárny a porcelánky. Chybí domácí kapitál, masivnější podpora začínajících českých hlav v začátcích podnikání, větší odvaha podpořit inovativní myšlenky bankami. Podnikání mnoha lidem otravuje přemíra administrativy, daňová zátěž, stále se měnící podmínky podnikání, účetnictví, vykazování kde čeho. To vše je třeba zjednodušit, ne o tom jen mluvit a činit opak, jako je tomu dnes. Je smutné, že úspěšní raději stěhují sídla svých firem jinam - do Holandska, Lucemburska, Švýcarska, na Kypr (!) či do Střední Ameriky, ačkoliv služby od státu využívají nadále zde v ČR. Tato „distanc“ státu od vlastních podnikatelů a podnikatelů od vlastního státu je patologický jev, který je třeba obrátit. Průmysl je nutno podporovat především v oborech s vysokou přidanou hodnotou lidského umu a manuální zručnosti a s co nejmenší spotřebou surovin a energií. Česká republika by se díky relativně vysoké vzdělanosti a zručnosti mohla a měla stát jakýmsi „druhým Švýcarskem“ Evropy, ne jeho kovárnou, jako byla za RVHP.

Stavebnictví

Přes obrovský pokrok, který učinilo naše stavebnictví po roce 1990 po jeho privatizaci a následné diverzifikaci na množství stavebních firem různé velikosti a specializace a také s žádoucím přesunem velké části kapacit z nové investiční výstavby do stavební údržby, oprav, rekonstrukcí a modernizace stávajících stavebních fondů, existuje stále několik atributů našeho stavebnictví, které musí být ještě zlepšeny. Jsou to logistika přípravy a provádění staveb, počínaje kvalitním a rychlým geologickým, příp. i historickým a archeologickým průzkumem, organizace zařízení staveniště, dopravy a čištění dopravních prostředků a mechanismů, a s tím související rychlost a spolehlivost v dodržování termínů výstavby, udržování čistoty na staveništi i v jeho okolí a eliminace nepříznivých vlivů na životní prostředí hlukem, vibracemi, prachem a emisemi škodlivin do ovzduší. Zlepšit je třeba i projektovou přípravu ve stádiu investičních záměrů, projektových zadání a rozpočtů staveb a také komunikaci investorů, projektantů i dodavatelů s veřejností a s orgány veřejné správy již ve stádiu hledání lokalizace a přípravy investičních záměrů. Chronickým nedostatkem vyplývajícím z předešlých je totiž množství sporů a odvolání do rozhodnutí o umístění či povolení staveb, nedodržování rozpočtových nákladů, což zejména u veřejných zakázek způsobuje v průběhu výstavby obrovské problémy s financováním z omezených veřejných finančních zdrojů. V té souvislosti je nezbytné změnit i způsob vyhlašování veřejných soutěží na projekty, výběr nejlepších návrhů, projektantů a dodavatelů.

Na urbanistická řešení a významné stavby ve veřejném prostoru musí být vyhlašovány architektonické soutěže, vítěz musí mít právo zpracovat a dozorovat projekt a vlastní výstavbu, hlavním kritériem pro výběr vítězného návrhu či projektu nesmí být jako dosud podle zákona o veřejných zakázkách nejnižší cena, ale nejlepší poměr užitné i výtvarné hodnoty ke garantované ceně a nabídnutá doba záruky za kvalitu odevzdaného díla. Není nadále únosné, aby např. dopravní stavby trpěly již několik let nebo dokonce měsíců od uvedení do provozu takovými poruchami nivelety vozovky, konstrukce mostů a sesuvy přilehlých svahů zářezů a náspů, jakých jsme v současnosti svědky na dálnicích D11, D47 (nyní D1) nebo na rekonstruovaných železničních koridorech, a to při současném zjevném předražení staveb.

Doprava

Česká republika je uprostřed Evropy a na důležitých transevropských tazích Z - V, SZ - JV, JZ - SV a S - J. Díky železné oponě a zanedbanosti železniční i silniční sítě se jí hlavní zátěžové proudy do roku 1989 spíše vyhýbaly, ale po roce 1990 se tato omezení uvolnila a bylo třeba „špunt“ v srdci Evropy alespoň zčásti rychle odstranit. Tuto potřebu naprosto zaspala železnice a nárůst dopravy se výrazně přelil do dálkové nákladní dopravy silniční. Dostavbou dálnic D1, D2 a D5 se až na Pražský okruh zlepšilo dálniční spojení Z - V, dostavbou bývalé D47 (dnes D1) na Ostravsku se zlepšilo i spojení na SV do Polska a dále do Pobaltských republik a do Ruska, ale zbývající radiály jsou stále jen nefunkční torza. Na D8 chybí už zoufale zbývající úsek přes České středohoří od Lovosic po Řehlovice, na D11 obchvat Hradce Králové a pokračování ve skromnějších parametrech R 11 na Královec a Lubawku do Polska, na D3 úsek od Mezna do Prahy, R3 kolem Českých Budějovic na hranice s Rakouskem na Linec, na R6 celý úsek na území Ústeckého a velké části Karlovarského kraje, na R7 dlouhé části za Slaným k Žatci a na Chomutovsku. Zoufale už dlouho chybí R35 od Úlibic u Jičína kolem Hradce Králové až do Mohelnice jako paralela k D1 v severní části České republiky, chybí i dlouhé úseky důležitých tangent jako R13 a R14, R43, R52, R48, byť některé jsou rozestavěné. Tím by ale odstranění zaostání rozvoje silniční sítě za Evropou u nás mělo skončit a u silniční sítě pak přeorientovat investice do velkých oprav a podstatně posílit drobné opravy a údržbu i na ostatní silnice I., II. a III. třídy, které jsou mnohde už v zoufalém stavu. Zejména ve směru Z-V bude po dobudování R35 mezi Hradcem Králové a Mohelnicí kapacita silniční sítě pro naše potřeby dostatečná a neměla by být dále zkapacitňována, protože v tomto směru v Evropě existují trasy mnohem méně energeticky náročné rovinami Německa a Polska severně od nás a údolím Dunaje od SRN přes Rakousko a Maďarsko na Ukrajinu jižně od našeho území, takže před zvyšováním zátěže silniční dopravou nad kapacitu D1, D2, D5, D11 a R35 bychom již měli naše území kvůli negativním dopadům na životní prostředí chránit. Totéž bude platit ve směru S - J po dostavbě R48, R52, R43, D3, R3 a R4.

Konečně se něco hnulo i na železnici. Po přestavbě vybraných železničních koridorů s finanční účastí fondů EU se začíná s opravami a modernizací některých dalších páteřních tratí, s obnovou vagonů a celých souprav, nastupuje konkurence dosavadnímu monopolu ČD v podobě vlaků STUDENT AGENCY, Leo a dalších soukromých dopravců. Ještě je potřeba zachránit trati, které přestaly provozovat ČD, buď jejich privatizací či převodem na kraje, města a obce či zájmová sdružení. Zajišťují dopravní obslužnost venkova v situaci, kdy se z úsporných (mnohdy ovšem sporných) důvodů ruší mnohé školy, školky, zdravotnická zařízení, obchody a služby a bez veřejné dopravy do větších středisek osídlení by byly nedostupné zejména pro mládež a staré lidi. Není obhajitelné, že to, co dokázali naši předkové za chudého Rakouska - Uherska vybudovat a úspěšně provozovat i nástupnické státy po více než jedno století, my nedokážeme ani řádně provozovat a udržovat a nahrazujeme to energeticky náročnější dopravou autobusy. Naléhavě a rychle se musí zlepšit stavební stav a vybavení budov nádraží v částech pro cestující i personál, čekáren, služby pro cestující. Železnice se musí rychle zbavit nevyužívaných kolejišť a ploch a chátrajících budov, poničených zastávek a drážních domků hyzdících města, obce i krajinu. Stejně naléhavé je znovuobnovit konkurenceschopnost železnice v nákladní dopravě k dopravě silniční, resp. přeměnit dosud monotypového železničního dopravce ČD Cargo na provozovatele kombinované kontejnerové dopravy po železnici s pružnou nabídkou dovozu přepravovaného zboží na dráhu i z ní do místa konečného určení vlastními či najatými auty a pustit i sem konkurenci dalších dopravců. Někde musí být chyba v neschopnosti managementu změnit obchodní politiku i v „penězotocích“. Je třeba ji odhalit a odstranit „žáby na prameni“, které tyjí z nepřiměřených platů a odměn, z finančních „tunelů“, zatímco jimi spravovaný předmět podnikání a služeb chátrá.

Ve vodní dopravě bych konečně sprovodil ze světa námět na budoucí možnou výstavbu průplavu Labe - Odra - Dunaj přes naše území a zrušil definitivně územní ochranu jeho koridoru v Politice územního rozvoje ČR i v územně plánovací dokumentaci krajů a obcí, jichž se dotýká. Připojení na evropskou síť vodních cest bych ponechal na řece Labi, splavněné však až do Pardubic v parametrech zajištění ponoru 1,4 m po 330 dní v roce a s potřebnými vodními díly v Horním Žlebu, Malém Březně i v Přelouči, avšak s ekologicky přijatelnými řešeními všech těchto stupňů tak, jak je pro ŘVC připravoval před svou smrtí spolu s Ing. Šindlarem Ing. Ivan Dejmal. Univerzální dopravní, logistický, skladový a překladový uzel v Pardubicích, umožňující překládku z lodí na dálnici a silnice, na rychlostní železniční koridor a na letiště (i v dalších vzájemných kombinacích) má hlubokou logiku a je hřích ho nedotáhnout do konce.

Terciér

Obchod a nevýrobní služby tvoří rostoucí segment hospodářství, který převzal část pracovních sil z priméru a přebírá je i ze slábnoucího podílu sekundéru. Přesto lze říci, že potenciál, který se u nás ještě skrývá v možné, ale dosud nevyužité nabídce nemateriálních služeb, je ještě obrovský. Nejrychleji se v tomto sektoru na nové podmínky adaptoval samotný obchod a služby obchodního charakteru, jako jsou opravny a servisy, čistírny, prádelny, autoopravny ap. Rychle se také naučily využívat některé díry v zákonech a omezení státního dozoru, včetně kvality zboží a služeb. Ze všech sektorů však patrně nejvíce trpí „postsocialistickým syndromem“, spočívajícím v tom, že tyto služby do roku 1989 i dlouho po něm zajišťoval institucionálně i financováním výhradně stát a lidé v něm pracující byli na tento způsob zajištění zvyklí jak ve školství, tak ve zdravotnictví a v sociální péči. Jen stěží se vrací povědomí o svépomoci, o zajišťování takových služeb spolky, církvemi, charitativními organizacemi, uvnitř rodin a obcí bez přispění, nebo jen s malým a nejistým příspěvkem státu. Závisí to i na obnově pocitů sounáležitosti občanů v rodinách, občanských komunitách krajů, měst a obcí, na ochotě si pomáhat a nenatahovat kvůli tomu pořád ruce ke státu jako všemocnému a nevyčerpatelnému zdroji. To vyžaduje i určitou nezvyklou míru kreativity, vynalézavosti, podnikavosti, na kterou lidé z tohoto sektoru nebyli vždy zvyklí. V tomto sektoru přežívá nejvíce postbolševické rovnostářství, odpor k penězům a k „podnikání se zdravím, se vzděláním, s péčí o staré, tělesně postižené a nemocné“ lidi, jakoby peníze nebyly jen neutrální prostředek a univerzální platidlo, ale cosi „od ďábla - špinavé“. Vyvrátit tyto předsudky bude asi úkol na generace, ale musíme se snažit. Nelze to řešit bez nového „rozdání karet“ v odpovědnosti a kompetencích mezi státem, kraji, obcemi, nevládními organizacemi a spolky, s tím spojenými novými systémy výběru a určení daní a posílení neformální, ale důkladné kontroly hospodaření s veřejnými prostředky, které jsou do takových zařízení vkládány. Musíme obnovit původní záměr a konstrukci daní, tzn. příspěvků na krytí společného zájmu v tom oboru, ve kterém je daň či poplatek vybírán, bez neodůvodněného přesouvání výnosů z takových daní a úplat mimo obor a problém, který měl být z výnosů řešen. Bude to vyžadovat dovést princip subsidiarity až do důsledného rozbití centrálně-direktivního přerozdělování daní jen centrálními úřady, tzn. obnovou místních a krajských daní vedle daní státních, i když pod státní kontrolou, ale ne se státním rozdělováním. Odpadly by tak mimo jiné tahanice o spravedlivé rozpočtové určení výnosů z daní mezi kraje a obce a také mezi obce různých velikostních kategorií.

Obchod a služby

Lze-li o něčem v ČR prohlásit, že to po roce 1990 funguje z hlediska občana - zákazníka výrazně lépe, než před rokem 1989, tak je to zajištění pestrosti a množství zboží v obchodech a kvality služeb. Jinak už ovšem vidí naši zákazníci i dodavatelé zboží zejména chování obchodních řetězců cizích firem. Tlak na nákupní ceny pod výrobními náklady a hrozba nahrazení našeho zboží levnějším zbožím ze zahraničí je možná dobrým bičem na racionalizaci práce v zemědělské prvovýrobě a ve zpracovatelském průmyslu ČR, což by byl nepochybně vliv pozitivní. To ale 20 let po změně režimu nutně vyvolává otázku, zda jsou naši zemědělci opravdu tak neschopní cenově konkurovat pro nějakou svou intelektuální nedostatečnost, nešikovnost, nebo zda to není spíše dumpingovým tlakem ze zahraničí na jejich likvidaci coby konkurence na trhu, skrytě dotovaným „státními protektory“ zemí EU původu konkurenčního zboží. Tady by si mělo české zastoupení v orgánech EU posvítit nejen na nestejnou podporu farmářů v zemích původní „15“ a nově přistoupivších, ale i na skryté vnitrostátní dotace na produkci vlastních zemědělců, u nás z jejich strany kritizované. A trvat nekompromisně buď na rovných podmínkách, nebo oznámit znovuzavedení ochranných cel, nebo vnitřních dotací či jiné administrativní či ekonomické opatření k ochraně vlastních producentů i obyvatel - zákazníků před jejich v podstatě nekalou konkurencí. Souvisí to i s nutností omezit zbytnou dopravu a její negativní vlivy na životní prostředí. Členství v EU pro nás nesmí být nevýhodné a diskriminující. Také je nezbytné zvýšit sankce za prohřešky, jako je nepoctivá a klamavá reklama, vědomý prodej vadného či špatně značeného zboží, zboží s prošlou zaručenou dobou trvanlivosti ap. Nejsme „popelnice Evropy“.

Školství

Vzdělání a dobrá fyzická kondice je nepochybně významný faktor, který jednotlivci zvyšuje jeho možnost uplatnění v životě a na trhu práce. Je proto samozřejmé, že do něj investují všichni odpovědní rodiče dětí. Co nejlepší (to neznamená automaticky „nejvyšší“) vzdělanost populace a zejména mladé generace je nesporně i veřejným zájmem. Ten je však již nutno odstupňovat. Stát nemá a nemůže mít zájem ani potřebné prostředky, aby všichni ekonomicky aktivní měli při vstupu do pracovního poměru nebo podnikání vysokoškolské vzdělání, ale měl by se snažit, aby diferenciace vzdělanostní úrovně odpovídala potřebám pracovního trhu a konkurenceschopnosti našeho hospodářství s jinými zeměmi EU a ostatního vyspělého světa. Podle toho by měl regulovat kapacitu různých vzdělávacích stupňů a „odměřovat“ státní finanční podporu školských zařízení. Základní vzdělání musí být nadále hrazeno pouze z veřejných rozpočtů, ale střední a vysoké školství by už mohlo a mělo být zčásti financováno se spoluúčastí rodičů či studentů samotných nebo budoucích zaměstnavatelů. Státní finanční příspěvek by měl být pružný a odpovídat aktuálně míře zájmu státu o zvýšení počtů studentů a učňů v nedostatkových oborech, zatímco v oborech s přetlakem přihlášených oproti předpokladu uplatnění na trhu práce by mohl být státní finanční příspěvek nižší nebo žádný. Všechny stupně a typy škol by navíc měly mít možnost ucházet se o účelové dary, příspěvky či dotace z podnikatelské i nevládní neziskové sféry, spojené s přípravou studentů či odborníků „šitých jim na míru“ nebo s řešením některých úloh v oblasti marketingu, různých průzkumů, výzkumů, vývoje ap. O ně by státní příspěvek neměl být snižován - měly by to být prostředky navíc na rozvoj vlastní školy, tzn. vybavení, platů pedagogů i možností studentů a učňů zúčastnit se např. zahraničních stáží a praxí.

Nadále by měla na celostátní úrovni fungovat na politice nezávislá odborná akreditační komise, posuzující počet a kvalifikaci pedagogů, vybavení vysokých škol a způsobilost garantovat úroveň výuky, a tím zajistit potřebnou kvalitu absolventů. Střední a základní školy by ve stejném smyslu měly hodnotit orgány školní inspekce. Zejména vysoké školy by si měly být jen při splnění předepsaných předpokladů jisté vysokou mírou akademické svobody, tzn. svobody myšlení, projevu, volby orientace výuky i výzkumu. Neměly by se už nikdy opakovat podvody, jaké provázely získávání nikoliv vzdělání, ale jen titulů po nereálně krátkém, nedostatečném nebo žádném studiu lidé z politiky a byznysu, jako tomu bylo na Právnické fakultě ZČU nebo dalších školách, vč. privátních, nebo uznávání pochybných diplomů ze zahraničí. Také by se již nikdy neměla opakovat šaškárna, jakou předvedl ministr školství Dobeš v březnu 2012, když v rozporu se závazným stanoviskem odborného a nezávislého orgánu, jakým nesporně díky statutu, proceduře posuzování a složení představuje současná Akreditační komise VŠ, prodloužil akreditaci právnického vzdělání na ZČU až do roku 2016. Tím dopustil v rozporu s veřejným zájmem „vypuštění do praxe“ dalších čtyř ročníků potencionálních právnických nedouků, jako by jich v našem soudnictví, na státních zastupitelstvích a v advokacii nepůsobilo už dost. Potřebná opatření k nápravě, která by umožnila, aby byla akreditace znovu vydána, měla být přijata na Právnické fakultě ZČU, nikoliv na MŠMT, aby „opravovala“ rozhodnutí Akreditační komise. Je to jen další příklad, jak si u nás exekutiva představuje fungování právního řádu, kde předpisy jsou jen Potěmkinova vesnice určená navenek a její dodržování se ve skutečnosti děje „jen jako“, jak to kdysi v 80. letech minulého století za vlády komunistů trefně nazval herec Miloš Kopecký na sjezdu dramatických umělců.

Přechodně slabší ročníky s méně žáky by neměly vést k bezhlavému redukování sítě mateřských školek a škol a k propouštění učitelů. Zejména proto, že tento trend se může zase obrátit a tato zařízení a pedagogové pak budou chybět, ale i proto, že nižší počty žáků ve třídách mohou přinést klady v možnosti individuálnější péče o jednotlivé jak zaostávající nebo tělesně handicapované, tak nadané žáky v žádoucím inkluzivním vzdělávání, v menších problémech s udržením kázně a ve snížení stresů pedagogů, což lze promítnout i do stagnace či snížení učitelských platů s nižšími sociálními a ekonomickými důsledky, než jejich propouštění. Stát navíc pod faktem dlouhodobého stárnutí populace a rostoucího nepříznivého poměru počtu ekonomicky aktivních přispívajících do důchodového systému k počtu starobních důchodců musí přistoupit k daleko aktivnější propopulační politice a nepříznivý trend se snažit obrátit. Nová prorodinná a propopulační politika musí však motivovat a umožnit mít děti v rodinách lidí vzdělaných, pracovitých, uvyklých k řádné péči o děti a o jejich přípravu na život, nikoliv lidí nevzdělaných, o výchovu a vzdělání dětí nepečujících, k práci téměř nepoužitelných, do sociálních fondů nepřispívajících, parazitujících na sociálních podporách, kteří si díky špatně nastavenému systému podpor udělali právě z plození dětí „živnost“.  

Věda a výzkum

Pro základní výzkum považuji za nezbytné zajistit dlouhodobou jistotu stabilního financování bez velkých výkyvů ze státního rozpočtu, aniž je předem předurčován či státem zadáván směr a rozsah výzkumných témat. Musí zde panovat určitá velkorysost a značná míra důvěry v akademickou obec, jak a kam prostředky bude sama směrovat, jak je bude využívat a jak zajistí kontrolu a zpětnou vazbu pro další orientaci či případnou nápravu chyb. Státní úředník nemůže vědět lépe, než vědecká obec, kam základní výzkum orientovat a mnohé objevy jsou v této sféře nečekané a nenaplánovatelné.

Něco jiného je výzkum aplikovaný, kde lze očekávat od státu i od podnikatelského sektoru jednak vyšší míru zasahování - konkrétnějšími zadáními, usměrňováním cíleným financováním konkrétnějších výzkumných programů a úkolů, se záměrem uvádět je také co nejdříve do výrobní i jiné praxe. Stát by neměl vědě a výzkumu klást překážky v podobě přemíry administrativy, administrativních komplikací při zajištění mezioborových studií, společných programů a projektů vědecko-výzkumných a školských pracovišť, pokrytých kompetencemi více orgánů státní správy.

Ani u aplikovaného výzkumu by však stát neměl násilně rušit či měnit právní formu zavedených pracovišť, která si na sebe dokáží vydělat vlastní činností a obejdou se bez státních dotací. Taková pracoviště by měl nechat vyvíjet se a transformovat podle vývoje potřeb a kapacit v jejich oboru působnosti dle vlastní úvahy jejich vedení a vědeckých rad a chránit je jako intelektuální poklad a pracovní příležitosti stejně jako legální podnikatelskou sféru. Například současná snaha MŽP zrušit VÚKOZ v Průhonicích je z tohoto hlediska chybou, stejně jako bylo chybou ponížení VÚVA Praha na ÚÚR v Brně na pouhou servisní organizaci ze strany MMR. I zde by mělo platit „více trhu a méně politického direktivního řízení“.

Zdravotnictví

Stát je zodpovědný za zdravé životní prostředí a hygienické podmínky na celém státním území. Mimo jakoukoliv pochybnost by proto měly být věnovány veřejné prostředky do pokrytí veškeré potřebné medicínské prevence, k níž patří fungování kapacitně dostatečné, efektivně územně rozmístěné a účinné hygienické služby, dostupnost sítě obvodních zdravotních pracovišť, rychlé záchranné i ostatní zdravotní pomoci v terénu, systém zdravotní péče o těhotné, rodičky, o kojence včetně preventivních prohlídek, očkování a vakcinace.

Lidské zdraví je však především hodnotou pro lidi samotné a podle toho by měla vypadat jejich spoluodpovědnost za ně. Ani za socialismu nebylo zdravotnictví bezplatné, jak idiotsky tvrdila tehdejší ústava a jak se toho mnozí dovolávají i podle té dnešní, i když ta to už negarantuje, přečte-li se příslušné ustanovení celé. Není žádný důvod, proč by se měly hradit z veřejných rozpočtů či ze základního zdravotního pojištění veškeré náklady na léčení lidí, tím méně lidí nezodpovědných jako jsou kuřáci, alkoholici, narkomani, lidé nemístně riskující, pokud si sami způsobí nemoci nebo úrazy při nebezpečných činnostech a sportech. Ti nechť si na své léčení alespoň přispívají nebo ho hradí zcela, ať už hotově ze svého, nebo z odpovídajícího komerčního připojištění. Je ale také zřejmé, že určitou základní úroveň zdravotní péče, odpovídající standardu současnosti ale i finančním možnostem pojištěnců a pojišťoven, má pokrývat veřejné zdravotní pojištění, do něhož přispívají pojištěnci ekonomicky aktivní a za ostatní je hradí stát. Vše nad tuto v diskusi odborníků s politiky dohodnutou základní a z veřejných zdrojů reálně financovatelnou úroveň musí být jako nadstandard placeno pacienty. Hyppokratova přísaha sice hovoří o povinnosti lékaře pomoci nemocnému za každých okolností, ale nikoliv o povinnosti pracovat zdarma. Stát proto musí předpisem ošetřit a zajistit úhradu i pro případy pomoci lidem nepojištěným, cizincům ap., aby se tak nedělo na účet lékařů či zdravotních zařízení, kde k ošetření či léčení došlo.

Rozmístění zdravotních zařízení, zejména nemocnic, musí bezpečně garantovat jejich každodenní dostupnost pro pacienty prostředky hromadné dopravy osob a u rychlé záchranné služby by neměl být přesahován limit příjezdu do 20 minut od vyžádání a 30 minut k předání stabilnímu a vybavenému ambulantnímu pracovišti nebo nemocnici. Tyto standardy musí být dodrženy i za nepřízně počasí a ve ztížených podmínkách (noc, nepřízeň počasí, zima apod.). Pracovníci záchranky by měli požívat zvýšené ochrany podobné, jakou disponují veřejní činitelé.

Na druhé straně je nezbytné docílit i změny přístupu mnohých lékařů k pacientům, zděděných z minulosti ve formách nerespektování jejich osobnosti, přání a vůle jako rovnoprávných klientů, nikoliv „předmětů do opravy“. Více než na ochranu kolegů i při zjevných pochybeních by se na ochranu práv a integrity pacientů měla zaměřit Česká lékařská komora.

Sociální péče

O péči o předškolní děti, nezletilé žáky škol v době mimo vyučování, o lidi v produktivním věku, ale zdravotně postižené, o nemocné a o lidi v poproduktivním věku se primárně má v rámci mezigenerační a mezilidské solidarity postarat fyzicky vlastní rodina či nejbližší příbuzní. Sociálně citlivý stát, jakým by měla být i ČR, však v takovém případě přinejmenším kompenzuje alespoň částečně ztrátu výdělku pečovatele s tím spojenou a přiměřeně i zvýšené náklady na péči o takové osoby po celou potřebnou dobu, protože to jednak prospívá ošetřovanému a mezilidským vztahům v rodině, ale i z hlediska veřejných rozpočtů to pořád vyjde levněji, než ústavní péče s náklady na budovu a její provozní náklady, stálý personál na třísměnný provoz s jeho mzdovými náklady a odvody na zdravotní a sociální zajištění a fond zaměstnanosti. Ústavní péče by měla být zajišťována jen v krajním případě, pokud se nepodaří za podmínek výše uvedených zajistit péči v rodině ani náhradní pečovatelskou službu, ať už v domácnosti příjemce nebo pečovatele. Státní příspěvek musí být poskytován přímo příjemci sociální podpory, jen u nezletilých a u lidí zbavených soudem svéprávnosti jejich rodičům či zákonným zástupcům. Ti z těchto prostředků pak hradí jen skutečně vykonávané služby případným externím dodavatelům, jsou-li objednány a skutečně v dohodnutém rozsahu řádně poskytovány. Pro podporu subjektů, vykonávajících řádně činnosti v sociální oblasti, by mělo být vyhrazeno určité stabilní procento státní, regionální či místní podpory z veřejných rozpočtů, aby měly existenční jistotu a mohly svou činnost plánovat na delší období.

Kromě této základní péče státu je vhodné z prostředků krajů či obcí a za případných příspěvků ze soukromé a podnikatelské sféry zajišťovat určitý společenský nadstandard v podobě zajištění prostorů pro společenský styk příjemců sociální podpory formou denních stacionářů, kluboven, pořádání společných akcí včetně zájezdů či výletů, ale i zde půjde o nadstandard, hrazený zcela nebo zčásti z vlastních prostředků uživatelů a zásadně nenárokový, závislý jen na dobré vůli donátorů nebo zájmových spolků dané občanské komunity.

Pokud se péče o sociálně potřebné stane předmětem činnosti nějaké charitativní, církevní či jiné organizace, schopné a ochotné vykonávat potřebnou péči o příjemce sociálních služeb ambulantně, např. vařením či rozvozem jídla, zajišťováním nákupů či úklidem v domácnostech uživatelů takových služeb mimo ústavní péči, měly by mít tyto organizace oprávnění tyto služby uživatelům v odpovídající výši nákladů účtovat. Totéž platí o školních družinách, zájmových kroužcích u dětí, v žákovských a dorosteneckých oddílech, v neprofesionálních sportovních klubech ap., pokud se starají o náplň volného času mládeže v mimoškolní době, kdy se o děti nemohou starat zaměstnaní rodiče. Administrativně nesmí být ze strany státu, krajů či obcí zatěžována běžná sousedská výpomoc s hlídáním dětí.

Naprosto nesnesitelný je již dlouho trvající stav, kdy celá velká skupina obyvatel nevzdělává sebe ani své děti, programově se nesnaží být jakkoliv užitečná a parazituje na společnosti tím, že celý život zneužívá všechny formy sociální podpory. Namísto vděku a pokory však navíc krade, ničí majetek, přepadá lidi řádně se živící a hrozí násilím úředníkům v sociální oblasti, pokud jim odpírají „právo“ na příživnický způsob života, způsobuje nepořádek, hluk, ruší noční klid a otravuje život těm ekonomicky aktivním, z jejichž práce a daní žije, a ještě nám dělá ostudu i v zahraničí. A stát, místo aby jim měřil stejným metrem jako ostatním občanům, jim ustupuje ze strachu z obvinění z rasismu. Je neúnosné, když člověk pracující poctivě po celý život má nižší podporu v případné nezaměstnanosti a k stáru nižší důchod, než někdo, kdo nikdy nepracoval a žil celý život jen ze sociálních dávek. S tím je třeba rázně skončit. Dávky sociální péče vázat na posílání dětí do škol, na vlastní hledání práce a na trvalé alespoň jednoduché veřejné práce ve prospěch obce při úklidu veřejných prostranství, v odpadovém hospodářství, v péči o zeleň, v dopravě ap. Také situace odsouzených delikventů ve vězeních nesmí být lepší, než jsou-li na svobodě. Vězení není zaopatřovací ústav či rekreace a delikventi by z něj měli mít strach, ne se tam mít lépe než na svobodě a těšit se tam jako na způsob státního zaopatření a ochrany před všedními povinnostmi.

Politika a veřejná správa, právní řád, policie, soudnictví - rovnost a spravedlnost

Za jednu z největších polistopadových (1989) chyb v definování a rozdělení kompetencí mezi ústředními orgány veřejné správy považuji zrušení celostátního útvaru pro komplexní, integrované a dlouhodobé strategické plánování, tehdy logicky existujícího na úrovni federace, a to bez náhrady. Tuto kompetenci nevykonává v potřebném rozsahu a na potřebné úrovni ani MMR, které by k tomu mělo nejblíže. Potřebnou strategickou syntézu a meziresortní koordinaci při tvorbě strategických rozvojových dokumentů našeho státu nevykonává ani vláda ČR, ani Rada vlády pro udržitelný rozvoj, kterým pro to chybí jak potřebný filosofický základ erudice a činnosti, tak potřebná kreativita členů. Všechny strategické rozvojové dokumenty jsou proto poznamenány resortismem, nikdo stát nevede s potřebným nadhledem, s dlouhodobější perspektivou, než je jedno až dvě funkční či plánovací období a s nezbytným celostním, holistickým přístupem.

Přitom je však zároveň zřejmé, že mnohé kompetence, dosud rozdělené mezi mnoho ústředních správních úřadů, by mohly vykonávat méně četné, skromnější a komplexnější úřady, vzniklé sloučením a současně redukcí agend při kvalitnějším odborném obsazení takto vzniklých úřadů. K tomu však chybí potřebná „politická vůle“, protože by to zredukovalo příležitosti a počty funkčních míst pro různé spřízněnce s politiky nebo vysloužilce vládních stran. Tak si lze představit např. zřízení onoho obnoveného útvaru strategického plánování jako součásti Ministerstva financí nebo MMR, ale i sloučení kompetencí MMR, MPO a MD do jednoho orgánu s obnovenou kompetencí pro strategické a integrované plánování, sloučení MŽP a MZe, sloučení MŠMT a MK, lze si představit i sloučení MPSV a MZd. Vedlo by to kromě zlepšení koordinace a komunikace i k výrazným úsporám na všude se opakujících správní agendy nevykonávajících obslužných administrativních a provozních útvarech.

Po celoživotní zkušenosti ve veřejné správě nebo v projektových a expertních službách pro ni jsem přesvědčen, že politický systém, který negeneruje a nevyzvedává do veřejných funkcí ty, kdo prokáží svým životem a prací nejlepší odbornou i morální kvalifikaci pro obhajobu věcí veřejných, tedy nám všem společných, je vadný. Byl tak postaven již minulý režim tzv. „reálného socialismu“ s ústavně zakotvenou vedoucí úlohou KSČ. Jediný rozdíl po Listopadu 1989 je však ten, že se dnes v možnosti parazitovat na veřejné moci, správě a veřejných financích střídá prostřednictvím „pseudovoleb“ (z lidí neprůhledně vybraných předem nikoliv občany, ale stranickými sekretariáty) více stran a mafií v pozadí. Systém málo početných politických stran bez stabilního ideového a programového ukotvení a ovládaných sekretariáty s vazbami na různé zájmové skupiny, zaměřené na zneužívání veřejných funkcí a veřejných financí k osobnímu či skupinovému prospěchu způsobuje, že tyto strany při volbách nebojují o čest hájit po vymezené funkční období veřejné zájmy, ale o možnost zneužívat veřejnou správu a finance po dobu funkčního období pro sebe, jako vlastní kořist. Podle toho také vybírají kandidáty. Nikoliv ty nejlepší pro veřejnou službu, ale s nejlepšími předpoklady loajálně plnit úlohu prznitelů právního řádu a pijavic, vytvářejících a využívajících umně vytvářené mezery v zákonech k prospěchu vlastnímu a svých podporovatelů. Nezávislí kandidáti se dostanou na kandidátky stran jen výjimečně, pod slibem loajality, sami díky nastaveným pravidlům nemají reálnou šanci kandidovat a být zvoleni. To je špatně alespoň do doby, než se vyčistí prostředí v samotných politických stranách, jejich orgánech a nezačnou i tam působit demokratické poměry, nikoliv stavovské nebo regionální mafie. Tento mor bohužel zasáhl i státní zastupitelství, policii a soudy, které by měly být z principu na politice nezávislé. Recept, jak rychle vyčistit tento Augiášův chlév bohužel neznám. Revoluce se neosvědčily, obvykle vynesou časem k moci jen jinou špínu, než byla ta dosavadní. Bude to tedy spíše výsledek evolučního vývoje a poznání i u těch, kdo z pokleslých poměrů těžili, že to tak dál nejde a poškozuje to dlouhodobě a v očích zahraničí celou společnost včetně nich.

Právní řád je žádoucí rychleji zbavit předpisů z doby před Listopadem 1989, zjednodušit a zpřehlednit, přiblížit předpisy k obecnému historickému chápání spravedlnosti. Obrovské množství zákonů a vyhlášek, navíc stále pozměňovaných, je nepřehledné i pro právníky, natož pro laiky. Jak by bylo možné všechny znát a dodržovat? Dnes jistě nestačí, jako kdysi, Desatero, ale současná změť předpisů nemůže nikoho v životě orientovat k poznání, co je a co není legální. Ztrácí se v tom zdravý selský rozum i smysl pro spravedlnost.

Je dále neúnosné a ostudné, že mnozí hrdinové druhého a třetího odboje doslova živoří s nízkými důchody, vypočítanými s ohledem na tresty a snížené příjmy v aktivním věku, zatímco komunističtí prokurátoři, vyšetřovatelé SNB A StB, soudci a vězeňští dozorci, kteří na nich vykonávali „třídní spravedlnost“ nebo dokonce i podle tehdejších předpisů násilnosti a bezpráví, požívají nadále vysoké důchody a výsluhy, vyměřené jim podle bolševických předpisů. To je národní ostuda, diskvalifikující nás jako právní a spravedlivý stát v zahraničí, pro zjevnou neschopnost alespoň dodatečně nastolit alespoň částečnou spravedlnost.

Při tom všem musíme mít důsledně na mysli, že předpisy, státní zastupitelství, policie, soudy a orgány veřejné správy jsou tu zřízeny a placeny z veřejných prostředků pro slušné lidi a plátce daní a jejich ochrana coby obětí zločinů a přestupků musí být výrazně vyšší, než lidí pravidla slušného soužití a zákony přestupujících. K tomu musí být vedeni úředníci, policisté i soudci. Po 40 letech pokřivených vztahů mezi lety 1948 a 1989 to bohužel stále ještě není samozřejmost a často se nelze ubránit pocitu, že se dbá více na práva pachatelů přestupků, zločinů a dlužníků, než na práva jejich obětí. Všechny orgány státní moci a správy, včetně presidenta a soudů, jsou spoluodpovědné za morální klima v zemi, za utváření předpokladů pro mezigenerační a sociální smír v zemi a měly by jít svým životem, vystupováním i prací příkladem dospělým i dětem. Jejich rozhodování by nemělo být v příkrém rozporu s obecným smyslem pro spravedlnost a jen v případě, kdy k tomu výjimečně dojde, nebo rozsudek znamená zjevně přílišnou tvrdost zákona, by měl president využít práva udělit milost. Opakované omilostnění korupčníků, lhářů a defraudantů presidentem Václavem Klausem je neomluvitelné, protože tím nastavuje křivý a následování nehodný obraz státního vnímání spravedlnosti. Víc to bohužel vypovídá o něm samém, než o omilostněných. Nápravu však nespatřuji ve zrušení institutu presidentských milostí nebo jeho zkomplikování kontrasignací milostí předsedou vlády, ministrem spravedlnosti či předsedou Nejvyššího soudu. Nejde ani o správní akt, ani o odvolací stupeň soudu, jde o akt milosrdenství. Ani u takového by však nemělo být pochyb o tom, že se tak děje v souladu s obecným chápáním morálky a z důvodů zřetele opravdu hodných. Lze spíše litovat, koho máme za presidenta a jak tento nástroj využívá.

Úředníci musí být slušně placeni, musí splňovat morální i odborné předpoklady pro výkon veřejné správy a konečně musí být i chráněni před zvůlí politiků a nátlakem zájmových skupin účinným zákonem o veřejné službě. Správní soudnictví se musí v případě sporů o výkon a rozhodování veřejné správy konečně zabývat i věcným meritem předmětů sporů, ne jen posuzováním procedurálních postupů a právních náležitostí. Musí dobře vážit, jaký výsledek je optimální věcně i časově z hlediska ochrany veřejných zájmů. Právo tu není samo pro sebe, má sloužit k posunování věcí správným směrem i věcně. Absolutizace ochrany soukromých zájmů a soukromých majetků ve sporech se zájmy veřejnými je stejně škodlivá, jako někdejší argumentace „veřejným zájmem“ i tam, kde o ně ve skutečnosti nešlo a kdy byl tento pojem zneužíván proti nepohodlným jednotlivcům či skupinám obyvatel. Soudy budou muset vyslechnout všechny a dobře vážit případ od případu, bez paušálních návodů a zneužívání precedentů. Bude to patrně vyžadovat jiné typy a vzdělání soudců, hledajících opravdu spravedlnost a ne jen tupé dodržení litery nedokonalého, protože vždy obecného zákona. Zákon není cílem, ale má být prostředkem a oporou při hledání spravedlnosti vzdělanými mozky charakterních soudců.

Zcela a rychle je třeba změnit předpisy a praxi pro zajištění vymáhání dluhů. Stávající systém privátních exekutorů utržených ze řetězu a těžících z vymáhání dluhů víc, než původní věřitelé, okrádající dlužníky o mnohonásobky dlužných částek, je skandální a představuje naprosté selhání Parlamentu, státních zástupců i soudů, o Exekutorské komoře nemluvě.

Napříště také musí být vyloučeno, aby se veřejným zájmem zaštiťovali politici, úředníci, investoři či další subjekty v případech, kdy by vyhověním jejich požadavkům byl porušen zákon. V tomto smyslu musí právní řád a orgány činné ve správním i v trestním řízení zajistit ochranu řádného výkonu státní správy i samosprávy, „padni komu padni“.

Státní, krajské, městské a obecní finance

Stejně jako při uvážlivém a odpovědném hospodaření jednotlivců a rodin, tak při spravování veřejných financí základním principem musí být v rámci jednoho funkčního či plánovacího období vlád a reprezentací krajů i obcí vyrovnané rozpočty. V době hospodářského růstu musí být přebytky v hospodaření přednostně určeny k splácení případných dluhů a úvěrů, kterými byly kryty výdaje v období recese, nepřesahujících však v úhrnu více než cca 10 - 12 % běžného rozpočtu. Trvalé žití na dluh, utrácení nad rozumnou mez a zadlužování se dokonce i v dobách hojnosti je nezodpovědné a nepřijatelné. Musí se výrazně změnit netečný vztah veřejnosti a orgánů činných v trestním řízení a také předpisy vůči nezodpovědným voleným funkcionářům a úředníkům za škody způsobené státu, krajům či obcím nezodpovědným hospodařením. Ne jen politickou odpovědnost, ale i odpovědnost trestní je třeba vyvozovat tam, kde půjde o zjevné zneužití pravomocí veřejných činitelů při správě státního, krajského či obecního majetku, při zneužití veřejných financí k vlastnímu prospěchu, prospěchu rodinných příslušníků, spřízněných skupin obyvatel či podnikatelů na úkor veřejnosti a všech plátců daní. Neznalost zákona v těchto případech delegované a dobrovolně přijaté odpovědnosti a pravomoci neomlouvá, ale diskvalifikuje pro výkon veřejné funkce. Napříště by neměla být akceptována výmluva „já nevěděl, mně to podstrčili podřízení a já to jenom podepsal“. Kdo na to nemá, nemá lézt do funkcí.

Do celého systému veřejné správy musí být důsledně promítnut princip subsidiarity také tím, že bude podle kompetencí důsledně zreformováno její financování a rozpočty. Namísto jediného centrálního daňového systému a úřadu, který přerozděluje výnos z daní z jednoho místa jak mezi ministerstva, tak mezi regiony a obce, musí být zákonem obnoveny i regionální a místní daně v kompetenci tamních finančních úřadů a „šité na míru“ potřebám regionů, měst a obcí. Na státní úrovni musí zůstat jen distribuce celostátní daně, potřebné pro chod státních orgánů, obrany, zahraničních záležitostí, pro odstraňování regionálních disparit a prosazování celostátních zájmů. Odpadnou tak tahanice o rozpočtové určení daní a regiony, města a obce budou ke svým kompetencím v samosprávě mít i reálné finanční prostředky k jejímu výkonu. K tomu budou odpovědné za řádné hospodaření svým občanům a voličům, budou k tomu mít vlastní kontrolní orgány a budou samozřejmě při hospodaření muset respektovat zákony a předpisy regulující tyto rozpočtové pravomoci. Výkon od stanovení druhů, výše, výběru až po užití regionálních a místních daní však musí být na nich.

Tzv. „veřejné zakázky“ musí být rozdělené na zakázky umělecko-kreativní a zakázky technické. U zakázek umělecko-kreativních musí být vyhlašovány architektonické nebo výtvarné soutěže a hlavním kritériem nesmí být nejnižší cena, ale nejvyšší kvalita nebo nejlepší poměr kvality k ceně. Poroty urbanistických a architektonických soutěží musí být především nezpochybnitelně nezávislé, složené většinově z uznávaných umělců či architektů a znalců umění, s pouze kontrolním a menšinovým zastoupením správních orgánů. U významných státních zakázek musí být pokud možno složení poroty mezinárodní. Výsledky soutěže musí být vyhlašovatelem respektovány. Mezinárodní ostudu, jakou jsme si způsobili při mezinárodní soutěži na novou Národní knihovnu v Praze dle projektu architekta Jana Kaplického, bychom již nikdy neměli zopakovat.

Celý výkon státní správy a samosprávy musí být rutinně podrobován posuzování jeho vlivů na dlouhodobou udržitelnost vývoje v jejich správních územích a veřejné kontrole jako samozřejmost, nikoliv jako vnucené, správu prodražující, zdržující a komplikující zlo. Nesmí být omezené jen na některý z pilířů dlouhodobé udržitelnosti (ekonomický, sociální nebo environmentální), ale posouzení se musí stejně seriózně a do stejné hloubky zabývat všemi těmito aspekty, jejich vyvážeností a musí se týkat jak fáze koncepční, programové a projektové, tak rozhodování a realizace opatření veřejné správy. Tlaky na obcházení těchto postupů a omezování možností účasti a kontroly veřejnosti musí být odmítány a postihovány.

Stejně tak je ale neúnosné, aby předpisy pod záminkou zajištění nezávislosti chránily před rychlým odvoláním úředníky (včetně státních zástupců, policistů a soudců) zjevně neschopné plnit úkoly nebo přistižené při zneužívání moci, úmyslném zdržování či nečinnosti, při zametání prohřešků a zločinů „pod koberec“ ap. Jen fungující stavovská samospráva chránící veřejné zájmy, nikoliv své „hříšníky“, má právo na existenci. Platí to stejně pro architekty, inženýry a techniky činné ve výstavbě, lékaře, jako pro soudce a ostatní právníky, exekutory, a stát musí mít možnost účinně a rychle zjednat nápravu, pokud takto nefunguje. Obdobně musí být účinněji než dosud kontrolováni a v případě prohřešků postihováni soudní znalci, osoby s autorizacemi pro odborné činnosti a posudky pro státní správu i soudy ap.

Obrana vlasti, armáda

Obrana tak malé země v tak exponované poloze v centru Evropy, jako je Česká republika, nemůže být zajištěna jakkoliv silnou vlastní armádou izolovaně, ale je realisticky zajištěna především ukotvením ČR v mezinárodních uskupeních, jako je NATO a nepřímo i EU a jejich společnou vůlí udržet na evropském kontinentě mír. To však neznamená, že nemusí mít vlastní armádu a vést obyvatele ke schopnosti základní domobrany. Současný stav, kdy byla zrušena povinná základní vojenská služba mužů, armáda je oproti minulosti málo početná a pouze profesionální, však má svá úskalí. Vyžaduje dohodu s ostatními členy NATO o specializaci, kompatibilitě výzbroje i výcviku a o racionálním vzájemném doplňování při řešení společných úkolů na mezinárodní straně mince, ale dle mého názoru také zavedení nějaké formy náhradního výcviku ostatních obyvatel pro úkoly domobrany na straně vnitrostátní. Nelze zastírat, že základní vojenská služba měla významný vliv na výchovu a fyzickou kondici i duševní dozrání mladých mužů ke kázni, schopnosti řídit i podřídit se, účinně kooperovat, který nebyl po zrušení vojny ničím nahrazen. Alespoň základní výcvik ke kázni a ovládání ručních zbraní, v orientaci a přežití v terénu, užívání ochranných pomůcek a ve schopnosti spolupracovat v týmu bych proto pro mladé muže povinně a pro mladé ženy dobrovolně obnovil. Ne vše z toho dokáží v potřebném rozsahu zajistit zájmové a sportovní organizace. Příkladem může nám být systém švýcarský nebo izraelský.

Specializace armády by se měla ubírat tam, kde máme tradici - schopné velitele a instruktory a vykazujeme dobré výsledky. Z úcty k tradici bych zachoval v životaschopném rozsahu alespoň stíhací a transportní letectvo, bitevní letouny a vrtulníky, z ostatních profesí vojenské lékaře, chemiky, průzkumníky a speciální jednotky, ale i ženisty, schopné v době míru pomáhat při záplavách a jiných přírodních pohromách postiženému obyvatelstvu, hasičům a policii. Snažil bych se, aby se ČR v rámci specializace v NATO prosadila např. i v elektronickém sledování evropského prostoru (aktivní i pasivní radiolokátory, speciální letecký průzkum ap.), díky umístění evropského systému družicového mapování a orientace Galileo v ČR bych dále rozvíjel i vojenskou topografii a další specializované služby na ni vázané a využitelné i v civilním sektoru.

Dále bych však územně redukoval vojenské objekty ve městech i v krajině i vojenské výcvikové prostory a co nejvíce možného území i objektů převedl pod civilní veřejnou správu k jinému účelnému využití.

Rodina, výchova a vzdělávání, veřejné sdělovací prostředky

Přestože to tak v posledních desetiletích nevypadá a čím dál více mladých lidí a dokonce i matek zůstává svobodných, přestože se už více manželství rozpadá, než uzavírá, přesto je právě rodina tvořená mužem, ženou a dětmi optimální základní jednotkou pro socializaci, výchovu a mimoškolní vzdělávání dětí i soužití dospělých a také ekonomického hospodaření. Jako taková musí být upřednostňována i v nástrojích sociální podpory státu, motivujících k zplození a přípravě na život nejméně dvou dětí pro zajištění alespoň prosté, když už ne žádoucí rozšířené reprodukce národa a dostatku pracovních sil. Život v harmonickém prostředí s oběma modely a vzory chování - mužského i ženského - a jejich vzájemného doplňování a prožitek jejich odpovědného soužití je nejlepší předpoklad pro rozvinutí bohaté a kreativní osobnosti a budoucí uplatnění dětí v práci i ve společnosti. Nesouhlasím s dnes prosazovaným principem úplného zákazu fyzických trestů. Ve věku, kdy nelze apelovat na rozum, ale funguje už „první signální soustava“ je plácnutí na zadek nebo přes ruku mnohem jednoznačnějším, účinnějším a srozumitelnějším nástrojem, než nějaké diskuse a sofistikované metody odvádění pozornosti od nevhodného chování. Navíc zůstane zážitek trestu vpečetěn v paměti a obvykle už není třeba v dalším životě fyzický trest v téže věci opakovat, zatímco promluvy a diskuse takovou trvalou stopu nejen nezanechají, ale vedou k opakování nevhodného chování a ve vyšším (obvykle pubertálním) věku pak dokonce k poměřování sil, které může rodičům „přerůst přes hlavu“. Stupňování tlaku od napomenutí až po fyzický trest při neuposlechnutí je přirozené a obnovuje autoritu spolehlivě a rychle. Následky na duševním zdraví a sebevědomí jsou dnešními pseudohumanisty přeceňovány - kdo jsme přiměřené fyzické tresty zažili, necítíme se poškození na sebevědomí ani ve vývoji, naopak jsme se naučili snáze ctít autority a dostalo se nám více předpokladů pro nekonfliktní socializaci při vstupu do společnosti, do práce a vůbec do světa dospělých, než mnozí dnešní frackové, které nechávají rodiče „růst jako dříví v lese“.

Za nesmírně pozitivní pro zdravý vývoj dětí i dospělých považuji potřebu nikoliv mentorování, ale žijících kladných vzorů chování. A to nejen v širší rodině, ale i ve škole, v občanské komunitě obce, města či státu, ve světě. Obrovskou roli by zde mohly sehrávat veřejné sdělovací prostředky, jako rozhlas, televize, noviny, Internet a sociální sítě, jenže bohužel nesehrávají, a to dokonce ani prostředky veřejné služby, placené z veřejných prostředků a kontrolované patrně neschopnými Radami pro rozhlasové a televizní vysílání, kde by to mohlo být součástí společenského zadání pro jejich působení ve veřejném prostoru.

Namísto kladných vzorů se těžiště pozornosti při výběru filmů i v prostředcích veřejné služby upíná ke zločinu a zločincům, senzacím, drogám, namísto správných vzorců chování, jako je střídmost, neplýtvání energií a surovinami či potravinami, empatie, vzájemný respekt a pomoc se masivně podporuje a reklamou přímo adoruje nadměrná spotřeba, móda, sobectví, požitkářství. Vzory nepředstavuje ani současná politická a kulturní „pseudoelita“, vystavovaná sdělovacími prostředky na odiv, ačkoliv jde o nepravé modly a celebrity namísto skutečně kvalitních lidí s největšími přínosy pro vědu, kulturu, pro společnost, pro náš národ a stát doma i v zahraničí. Národ je krmen podružnostmi, skutečnými i vymyšlenými aférami společenských nul, zatímco mnozí lidé slušní a seriózní se u nás neubrání narušování soukromí a smyšlenkám šířeným bulvárem k jejich diskreditaci ani u soudů.

Výchově dnešní populace a zejména mladé generace jistě neprospívá, když vidí veřejný prostor plný neřešené korupce, hádek a rivality lidí placených z našich peněz namísto spolupráce, neschopnosti nebo neochoty vykonávat to, k čemu tito lidé byli zvoleni nebo jmenováni, zneužívání postavení, neoprávněného a nepostihovaného obohacování. Nechápe-li předseda vlády, že za částku odměn své asistentce by mohl být placen policista 5 měsíců či průměrný důchodce dokonce 10 měsíců, a to v době od všech vyžadovaného „utahování opasků“, ztratil dávno kontakt s realitou života běžných občanů a mnohých pracujících, kteří také „dřou jako koně“, často v zaměstnáních, duševně i fyzicky náročnějších. Proč by běžní občané měli být lepší, když se zde ve vrcholných orgánech státu, bank a různých fondů krade beztrestně a ve velkém? Donekonečna se znovu a znovu v politice i kultuře přehodnocuje a „recykluje“ historie, zatímco přemýšlení o dalším vývoji lidstva při populační explozi a omezenosti zdrojů naší planety se bagatelizuje nebo je téměř nevyřčeným, ale tiše sdíleným „tabu“. Je smutné, že na tomto poli vykonává větší práci při odhalování nepravostí a nekoncepčnosti vládnutí pár investigativních novinářů, než orgány veřejné správy k tomu určené a než neustále oslabovaná, ochromená a rozvracená policie.

Jak se má správně orientovat mládež pro budoucí život v situaci, kdy je pro prohřešky pedagogů a vedení právnické fakulty v Plzni ve prospěch několika politiků a šíbrů v pozadí ohroženo dostudování stovek řádných studentů, aniž je potrestán kdokoliv z pachatelů, nebo kdy prezident omilostňuje korupčníky a zloděje, s absurdními a společensky nepřijatelnými vysvětleními svých pohnutek? Jak to, že se s tím nic nedělá, nemění se předpisy a nevyvozuje zodpovědnost, když je to do nebe volající? Jak to, že již desítku let trvající neschopnost tyto problémy řešit neodstraní od moci a do zapomnění hlavní politické strany a jejich exponenty ve vládních funkcích a nehledají se jiní, schopní to konečně změnit? Vždyť tu takoví lidé jsou, dokonce je někdy v noci nebo v málo sledovaných časech pustí do sdělovacích prostředků. Jenže tím to taky končí.

Kultura, sport, tradice, vlastenectví

Vyspělý národ se neobejde bez kultury, sportu, bez péče o tělo i duši. Jeho příslušníci znají a jsou hrdí na jeho historii, slavné osobnosti, chrání jako samozřejmost nemovité i movité památky, podporují živou kulturu a sami se jí zúčastní. Zdravý a kulturní národ pěstuje i fyzickou kulturu, sport, nevyhýbá se zdravé fyzické námaze při práci a v oborech, kde to není možné, alespoň cvičí nebo používá k dopravě vlastní pohyb, jako je chůze nebo cyklistika, lyže, brusle ap. Rozumně vedený stát podporuje kulturu i sport od předškolního a školního věku dětí jako součást bohatství života, jako prostředek pro socializaci a utváření občanského a národního společenství, pro kultivaci mezilidských vztahů a sociální smír, jako prostředek pro identifikaci s vlastním státem, s euro-americkou civilizací, vybudovanou na křesťanských, židovských a antických základech, vč. principu „kalokagathia“ - harmonického rozvoje těla i ducha. Státní podpora kultury musí být založena na jasném určení toho, co tvoří celostátně důležitý a reprezentativní národní poklad neživé i živé kultury, kde by měla být péče i financování ze strany státu úplné, jako jsou národní kulturní památky, Národní divadlo, Česká filharmonie, Národní galerie, Národní knihovna a Národní technická knihovna, Národní museum a Národní technické muzeum, Státní opera, obdobné instituce moravské a slezské a některé další instituce chránící nebo rozvíjející kulturu, a co lze pouze dotovat nebo se dokáže financovat samo. Musí mít stabilní, jasný a průhledný systém kulturních grantů a cen, o které se umělci mohou ucházet a o jejichž rozdělování musí rozhodovat exekutiva s respektem k závěrům odborných a na státu nezávislých výběrových komisí. Na financování kultury by mělo být vymezeno určité trvalé procento veřejných rozpočtů, aby kulturní instituce a spolky nežily v nejistotě z roku na rok, zda nebude ohrožena jejich existence a mohly plánovat s větším časovým předstihem. Obdobně musí podporovat kulturu i krajské a místní samosprávy. Ze státního rozpočtu musí být financována i kulturní reprezentace státu navenek, jako jsou účasti na světových výstavách, festivalech divadelní a filmové tvorby. Ostatní kulturní instituce a živá kultura musí usilovat o co nejvyšší podíl samofinancování, a to ze vstupného, bankovních úvěrů, sponzorských příspěvků, jednorázových darů a sbírek, vlastní prací a prostředky umělců samých a prodejem výtvarných i jiných děl např. rozhlasu, televizi či do zahraničí. Zvyklost z dob předlistopadových, že v kultuře „vše hradí stát“, tudíž všichni občané a plátci daní vč. těch, kteří její plody nevyužívají nebo ani nemohou využívat, je nadále neudržitelná. Podpora zde bude vždy výběrová, podle významu a kvality, nikoliv plošná.

Obdobně tomu musí být ve sportu. Stát na sport má přispívat jen v omezeném rozsahu. Bezesporu je jeho starostí a nákladem podpora Českého olympijského výboru a národních reprezentací těch sportů, ve kterých dosahují naši sportovci slušných výsledků, a tím naši zemi skutečně dobře reprezentují. Není však důvod podporovat a hradit veškeré náklady na reprezentaci sportovcům, sportovním oddílům a svazům, které výsledky hodné podpory nemají. Stát, kraje a obce by ovšem měly z veřejných rozpočtů přispívat sportovním svazům, oddílům a jednotlivcům na provozní náklady spojené především s tělovýchovou mládeže a na základní tělovýchovu bez závodních ambic, přičemž i zde se musí svou aktivitou a členskými příspěvky, foundrisingem, nabídkou reklamy a sháněním sponzorů či dárců podílet co nejvíce svazy, oddíly i jednotlivci sami. Z vybavení pro sport se obdobně jako v kultuře ze státního rozpočtu má hradit jen národní sportovní stadiony a sportoviště mezinárodního významu, jako je auto- a motodrom Velké ceny v Brně, národní stadion na Strahově nebo jeho náhrada, důstojná sportovní a kulturní hala jako je Sazka Aréna v Praze - Libni, kterou by měl podle mého názoru vlastnicky převzít za umoření jejích dluhů a její provoz financovat stát. U ostatních zařízení lze počítat nanejvýš jen s dílčími státními příspěvky na provoz a údržbu i na nové investice a hlavní tíha investování i hrazení provozu musí ležet na samotných svazech, oddílech, krajích, městech a obcích, na sponzorství a darech a na výtěžku ze vstupného.

Ochrana krajiny, přírody a vývoj osídlení

Česká krajina jako výsledek geologických procesů, klimatických vlivů středního klimatického pásma a tisícileté lidské kultivace je přírodním i kulturním pokladem. Přes všechny chyby, kterých jsme se při osidlování a kultivování naší země v minulosti dopustili, má všechny předpoklady plnit díky své pestrosti, vodnímu režimu a síti toků, ekologické stabilitě, vegetačnímu pokryvu, estetické a rekreační hodnotě a plodnosti půdy veškeré funkce na ni kladené a přesto zůstat hodnotou i sama o sobě, schopnou samoregulace a s lidskou pomocí i regenerace jizev, které jí vytvořil člověk svými činnostmi, zejména pak těžbou surovin. Musí se stát samozřejmostí pro veřejnou správu, občany i podnikatelskou sféru, že tento poklad musí být v potřebné míře nadále chráněn jako celek, ne jen ve zvlášť chráněných územích přírody a krajiny, požívajících nejvyšší stupeň ochrany. Musíme lépe definovat ochranu krajinného rázu, aby neznamenala negaci jakéhokoliv, i pozitivního a krajinu obohacujícího prvku, do ní umisťovaného, příliš konzervativním a rigidním výkladem tohoto pojmu. Kdyby byl takto rigidně uplatňován v minulosti, nevznikla by třeboňská rybniční soustava, nevyrostla by Hubáčkova krásná stavba vysílače a restaurace s hotelem na Ještědu a spousta dnešních krásných krajinných dominant v podobě hradů, zámků, klášterů, poutních kostelů, Křížových cest a Božích muk, technických památek železničních viaduktů, silničních mostů ap. Namísto extrémních postojů musíme vzít rozum do hrsti a ctít odbornost architektů a používat možnosti veřejné kontroly a účasti na rozhodování. A protože naše populace je už po desetiletí stabilní a početně neroste, nemělo by se osídlení plošně rozšiřovat novou zástavbou na úkor volné krajiny, pozemků určených k plnění funkce lesa a zemědělského půdního fondu, jak už bylo uvedeno v kapitole o zemědělství a lesnictví. Při rekultivacích ploch a lokalit devastovaných těžbou surovin, ukládáním odvalů, složišť popílku a odpadů musíme vážit, kde je zapotřebí lidských zásahů a v jakém rozsahu, kde lze rekultivaci ponechat na spontánních přírodních procesech či kde oba způsoby vhodně zkombinovat. U obrovských těžebních jam povrchových dolů na Sokolovsku a v SHP se však rekultivace bez vynaložení velkého vkladu energie, lidské práce a finančních prostředků neobejde. Měli bychom však být schopni další škody podobného rozsahu již nepřipustit a potvrdit relativně natrvalo tzv. územní ekologické limity povrchové těžby uhlí tam, kde míra poškození krajiny i osídlení již překročila dávno přijatelné meze.

Nadále musíme pokračovat v obnově územního systému ekologické stability v krajině obnovou mezí, výsadbou remízků, alejí, obnovou mokřadů a malých rybníků a v revitalizaci technicky napřímených a odpřírodněných koryt vodních toků. Dotace do zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství musí být v tomto smyslu orientovány a vázány nikoliv jen na produkci, ale právě na tyto krajinotvorné programy a projekty a na řádnou údržbu kulturní krajiny.

Již více než jedno tisíciletí nejsme kočovníky a žijeme (až na oblast s tzv. „slezskou zástavbou“, oblast „kopanic“ na pomezí Moravy a Slovenska v Bílých Karpatech a na horské oblasti s budním hospodářstvím) v trvalých sídlech s ekonomicky i sociálně výhodnou koncentrovanou zástavbou. Při stagnaci počtu obyvatel není žádný racionální důvod pro vznik nových ostrovů zástavby v krajině ani výrazný plošný rozvoj stávajících sídel, jakých jsme dosud svědky. „Rozvoj“ sídel musí být orientován na zvyšování kvality života obyvatel a stavebních fondů a účelné využití současných zastavěných území měst a obcí, nikoliv na plošnou expanzi do krajiny. Je to v zájmu nejen ochrany krajiny, přírody, ZPF a PUPFL, ale i investiční a provozní ekonomie samotných sídel. Musí se stát samozřejmostí, že pro rozvoj obcí se budou využívat nevyužité nebo z hlediska polohy v sídle nevhodně využité objekty a plochy, již zainvestované a obsluhované technickou i dopravní infrastrukturou (tzv. „brownfields“) a nová zástavba nebude orientována „na zelenou louku“ na periferii nebo dokonce solitérně do volné krajiny. Bude to naléhavým úkolem veřejné správy zejména při aktuální chystané restituci církevních majetků, kdy hrozí „2. vlna restitučního urbanismu“, tedy zástavba ploch církvím vrácené zemědělské půdy, kterou nedokáží samy obhospodařovat a nabídnou je k odprodeji.

Podstatně razantněji musí být v rozvoji sídel posilovány optimální podmínky pro pěší, cyklistickou a městskou hromadnou dopravu oproti individuální automobilové dopravě.

Ochrana přírody, krajiny, životního prostředí a nejen lidského zdraví musí prolínat všechny sektorové politiky a veškerou lidskou činnost v území. Jejich poškozování nad regenerační schopnosti přírody i člověka musí být sankcionováno výraznými a ke změně chování dostatečně motivujícími pokutami a v krajním případě jako trestní čin. Míru regeneračních schopností přírody i lidského zdraví stanoví limity přípustného znečištění složek životního prostředí, dané hygienickými limity u lidského zdraví a veterinárními a fytogenetickými limity u živočichů, rostlin a ekosystémů. V rámci komplexních povolovacích řízení pro provoz staveb a technologických zařízení (IPPC) musí být limity pro jednotlivé škodliviny, pokud jich působí více najednou, přiměřeně sníženy. Jednak s ohledem na již existující znečištění v místě („pozadí“), jednak z důvodů jejich synergického a kumulativního působení navzájem a s dalšími negativními faktory v prostředí (např. hluk, vibrace...), protože všechny najednou a v čase působí na obranné mechanismy a schopnosti vzdorovat jim u organizmů, nikoliv každý zvlášť.

Nadále musí platit zásada „znečišťovatel platí“ i v případech, kdy limity únosného znečištění prostředí (vody, půdy, ovzduší) jimi překročeny nejsou. Tyto úplaty za přípustnou míru znečištění nejsou tresty, pokutami, ale příspěvkem na úhradu externích nákladů souvisejících s činností znečišťovatele, které musejí hradit jiné subjekty nebo veřejné rozpočty, např. na vápnění lesní půdy, na zdravotnictví ap. Je nepřípustné, aby EU nebo český stát podporoval podnikatelskou sféru jejich odpouštěním pod vágním slibem investic do zlepšení technologií, protože tyto investice nemusí nutně směřovat do snížení negativních účinků na lidské zdraví a životní prostředí, jak bylo zamýšleno v předpisech IPPC (BAT). Byla by tak podporována konkurenceschopnost průmyslu, energetiky či dopravy na úkor životního prostředí a lidského zdraví a hrozilo by nám i v mezinárodní konkurenci právem obvinění z nepřípustného „ekodumpingu“. V tomto světle se jeví jako naprosto asociální pozměňovací návrh poslanců, navrhující po roce 2016 úplné zrušení úplat za znečišťování ovzduší, namísto rostoucího tlaku na snížení emisí právě zvyšováním těchto poplatků. Lze to chápat jako nepochopitelný ústupek lobbystům energetiky a průmyslu na úkor zdraví obyvatel průmyslových aglomerací, zejména Ostravska - Karvinska, Severozápadních Čech, Prahy a Středočeské aglomerace. Lze jen doufat, že Senát projeví více soudnosti a vrátí zákon o ochraně ovzduší do původní podoby vládního návrhu zákona, jak ji předložilo MŽP.

Zahraniční politika, vztah k evropským a světovým problémům a institucím

Do genového vybavení všeho živého, člověka nevyjímaje, patří díky evoluci a nabytým životním zkušenostem mimo jiné i ostražitý vztah k jinakosti a k neznámému. Vyvinul se jako součást pudu sebezáchovy a je přirozený. Člověk ho vědomě překonává teprve kulturní nadstavbou, výchovou a vzděláním, protože jeho překonávání je předpokladem k socializaci, toleranci a schopnosti empatie, předpokladem pro pozitivní spolupráci. Tento civilizační překryv původního pudového vybavení je však zdravý a přínosný jen v případě reciprocity, tedy že stejnou míru tolerance a empatie projevuje ono „cizí“ vůči nám a naší kultuře, našim tradicím a našemu způsobu života, jinak je nebezpečný a ohrožující naši identitu a existenci. V tomto smyslu jsou každý jedinec, každé národní či náboženské společenství, každý stát postaveni před obtížný úkol vyvažovat ostražitost a přirozenou nedůvěru k jinakosti s tolerancí tak, aby svou odmítavostí a odstupem nebránil spolupráci při řešení společných problémů, aby jim nepodsouval a priori zlé úmysly, ale také aby neadekvátní vstřícností neohrozil vlastní zájmy a vlastní integritu. Toto je nyní velkým problémem jak ve vztazích národů a států k vlastním minoritám na svém území, tak k novým imigrantům, ale i jiným státům a náboženským systémům v celém globalizujícím se a dnes snadno dostupném světě. 

Česká republika je přes svou malou rozlohu a početnost obyvatel svou polohou v srdci Evropy na křižovatce nejen mnohých transkontinentálních dopravních tahů, ale i mnohých politických a hospodářských zájmů a kulturních vlivů. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se stýkaly a stýkají vlivy z východu, západu, jihu i severu Evropy, v posledním tisíciletí zde uplatňovaly své vlivy obě křesťanské větve - západní katolická a reformované křesťanské církve i východní pravoslaví, židovské náboženství spolu s rezidui pohanství a helénského polyteismu, zprostředkovaného kontaktem se severní hranicí Říše římské, stýkali a potýkali se tu Germáni a Slované, Ugrofinové a zejména jižní Moravy se dotkla i muslimská expanze do jižní Evropy. Po tři století jsme byli součástí mnohonárodní habsburské říše Rakousko-Uherské a samostatnou státnost jsme obnovili jen nakrátko po jejím rozpadu v roce 1918 a pak až zase v roce 1993. V nedávné historii minulého století jsme byli okupováni nakrátko expanzivním hitlerovským Německem a brzy na to stejně agresivním a totalitním komunistickým režimem jako „protektorát“ SSSR. Ze všech těchto vlivů se utvářelo zdejší kulturní a náboženské bohatství, zdejší tradice jako zdroje naší současné identity, ať už si to připouštíme, nebo ne.

Od počátků naší samostatnosti vládci této země usilovali vzhledem k nepočetnosti obyvatel a neschopnosti sebeobrany jen vlastními silami o smluvní zajištění její celistvosti, nezávislosti a míru s nejbližšími sousedy i vzdálenějšími zeměmi, ať už to byli císaři Říše západořímské jako za posledních Přemyslovců a za Lucemburků, nebo země tzv. „Malé dohody“ za 1. republiky. Formálně podobnou roli měla mít i tzv. „Varšavská smlouva“ za komunistického režimu, která se v roce 1968 ale projevila nikoliv jako nástroj k zajištění pomoci při ohrožení vlastní suverenity, ale naopak jako nástroj ovládnutí. Dnes má úlohu ochrany země zajistit naše členství v NATO. Prostor pro určitou širší hospodářskou integraci poskytovalo před jeho rozpadem už zmíněné Rakousko-Uhersko. Po odmítnutí Marshallova plánu a spuštění tzv. „železné opony“ v době komunistického režimu to pak bylo začlenění do tzv. „Rady vzájemné hospodářské pomoci“ (RVHP) s dominancí zájmů SSSR a s násilným přeorientováním našeho hospodářství na těžbu energetických surovin a energetiku, na energeticky náročnou hutní těžkou strojírenskou výrobu, těžkou chemii, výrobu zbraní a velkých investičních celků, zatímco naše tradiční obory lehkého průmyslu byly zanedbávány. Po Listopadu 1989 a po formálním návratu zastupitelské demokracie a tržní ekonomiky jsme vstoupili do Evropské unie, která by mohla zajistit naší na vývoz orientované ekonomice větší prostor pro hospodářskou kooperaci a volný obchod, kdyby tomu původní členské země ES nebránily pod různými záminkami ve vlastních zájmech a kdyby EU netrpěla zjevným deficitem demokracie, projevujícím se v možnosti její orgány zneužívat k porušování oné deklarované rovnosti práv i povinností členských zemí.

Česká republika musí co nejdříve opustit historicky zažitou a dále bezděky aplikovanou úlohu toho, kdo se ve větších politických, hospodářských či vojenských uskupeních, jejichž je členem, jen pasivně podřizuje, namísto aby aktivně až asertivně ovlivňovala rozhodování ve společných orgánech EU a NATO a bránila, stejně jako ostatní země, své zájmy. Zastoupení ČR v orgánech EU nesmí dopustit, aby se ČR namísto výhod z členství znovu stala jakýmsi vazalským státem, který na své členství místo čerpání výhod ze společného trhu doplácí. Musí co nejdříve dosáhnout odstranění všech překážek plnohodnotného členství a zapojení do spolupráce s jinými zeměmi za rovných podmínek společného volného trhu. Dosud tomu tak není zejména v přístupu našich občanů i firem na pracovní a obchodní trhy některých zemí EU, v dotační politice EU do zemědělství, životního prostředí a v odstraňování ochranných bariér a zajištění volné konkurence na trzích zemědělských komodit.

Současné vedení EU bohužel nezajišťuje ideály deklarované při vzniku této organizace, je zbyrokratizované, není politicky neutrální, ale levičácké a náchylné k nedemokratickým praktikám zejména ve vztahu k menším a nově přistoupivším členům. Česká republika se čtyřicetiletou zkušeností s totalitním komunistickým režimem by měla daleko aktivněji uplatnit svou zkušenost jako varování před nepříznivým vývojem v EU a také pragmatismus a zdravý rozum. Nepodporovat slepě trend, jehož produktem bylo mimo jiné i zavedení společné evropské měny „euro“, aniž byly členské státy eurozóny schopné a ochotné podřídit se zcela společné hospodářské a fiskální politice a vzdát se tak podstatné části své autonomie rozhodování o daních, tempu a míře intenzity práce, odměňování a v sociální politice. Tyto nedostatky EU ovšem nejsou důvodem k distancování se od ní, od jejích členských zemí (už kvůli jejich blízkosti a společným zájmům) a od účelné míry politické a hospodářské spolupráce. Musí být důvodem našeho aktivního usilování o změny fungování EU uvnitř jejích volených struktur a výkonných orgánů. Musíme přesvědčit, že pokrokem není a nebude další direktivní kvótování produkce, regulace k ochraně velkých členů před konkurencí, ale naopak otevření se konkurenci z nových zemí a odstoupení od trh deformujících dotací a ochranných bariér, aby se ekonomika EU vyhrabala ze současných dluhových problémů a prosperovala na základě využití vlastních komparativních výhod, lidských i přírodních zdrojů, a stala se tak opět ekonomicky silnou a konkurenceschopnou v globálním měřítku.

Z ostatních, mimoevropských zemí světa bychom nadále měli udržovat už s ohledem na dávnou i nedávnou historii mimořádně dobré vztahy s Izraelem. Nepochybně je v našem nejvlastnějším zájmu vycházet dobře také s USA a Kanadou, s Japonskem a Jižní Koreou, s Brazílií a Argentinou, Austrálií a Novým Zélandem, obezřetně (kvůli mocenským až imperiálním ambicím anebo trvajícímu deficitu demokracie) pak s Ruskem, Čínou, Indií a Vietnamem.

Sílícím problémem se pro Evropu stala v minulých desetiletích západními zeměmi uplatňovaná imigrační politika. Otevřenost občanům bývalých kolonií s možností dostat občanství a liberální přístup k ostatním imigrantům jako vítaným pracovním silám způsobila, že se do původně křesťanských zemí s kulturní tradicí euro-americké civilizace dostalo obrovské množství lidí z jiných náboženství a kultur a s různou motivací, ne vždy ochotných nejen deklarativně, ale skutečně se občansky integrovat do společností cílových zemí, naučit se jejich úřední jazyk a ctít jejich zákony, předpisy a zvyklosti. Mnozí z nich využívají výhody liberálních hospodářských a sociálních systémů těchto zemí, aniž chápou, že v nich nemohou a nesmějí prosazovat jako své „občanské a lidské právo“ ony zvyky, právní a hospodářské systémy zemí, ze kterých pro nespokojenost s tamními poměry odešli a které jsou v cílových zemích nepřijatelné a v rozporu s tamním právním řádem, jako je např. muslimské právo „šáría“. Tím méně že mohou takové normy a zvyky hostitelským zemím vnucovat a tamní právní řád a poměry kritizovat. Přitom jde v některých zemích, jako jsou Francie, Belgie, Německo, Nizozemí, Norsko, Švédsko, Itálie a Španělsko o tak početné menšiny, že to začíná být problém pro ně i pro původní obyvatelstvo těchto zemí. Namísto integrace dochází ke vzniku národnostně či nábožensky izolovaných ghett, nad nimiž ztrácí tamní státní moc faktickou kontrolu, roste kriminalita a napětí mezi původními obyvateli a přistěhovalci, přecházející až k výbuchům násilí a k sociálním nepokojům. Dnes už je zjevné, že tyto země svou ochranu integrity vlastní občanské komunity a suverenity nezvládly a mají obrovský, těžko řešitelný problém.

S pádem „železné opony“, s otevřením hranic a s rychlým doháněním životní úrovně vyspělých západních zemí v nově k EU přistoupivších zemích střední a východní Evropy se stávají pro imigranty z chudších částí světa atraktivní i tyto země, včetně České republiky. Již se to projevilo a projevuje přílivem Vietnamců a Číňanů, Ukrajinců a Rusů, ale budou přibývat i Mongolci, Kazaši a další z bývalých zemí SSSR, z bývalé Jugoslávie a dalších balkánských zemí, Arabové, černoši. Měli bychom se poučit z chyb Západu a nepřipustit, aby takové problémy vznikly i u nás, dokud je čas. Zárodky cizineckých ghett už vznikají v Praze, Karlových Varech, Ostravě i jinde, na našem území začínají působit organizované skupiny cizinců nejen v legálním podnikání, ale i v šedé ekonomice a dokonce i zločinecké mafie. Je na čase aktivněji prověřovat, kdo do země přichází a regulovat počet i sociální statut cizinců, kteří se ucházejí o přechodný nebo trvalý pobyt v ČR a o české občanství, a striktně trvat na slibu loajality a úplné občanské integrovanosti do našeho kulturního i právního prostředí jako podmínce povolení pobytu. Zvůle a nerespektování českých zákonů, jakou projevují např. někteří ruští občané a podnikatelé v ČR (viz např. Karlovy Vary, CHKO Sladkovský les), je nesnesitelná a stát by s tím měl radikálně zatočit a nenechat se korumpovat k přivírání očí. Už snad nejsme ruská kolonie či gubernie. Také bychom měli hájit bez studu své zájmy v této oblasti, jako to dělá např. Švýcarsko a nenechat se ovlivnit zahraniční kritikou, když vidíme, kam to u nich vedlo. Musí být zřejmé, že my jsme tu doma a bude to tu tak, jak si to přejeme a uspořádáme my. Své problémy k nám nikdo nesmí exportovat, máme své vlastní. To není xenofobie, to je prosté fungování pudu sebezáchovy.

Česká republika by měla rozvíjet diplomatické vztahy se všemi zeměmi - členy OSN a hospodářské vztahy s těmi zeměmi, kde panují poměry vyhovující výrazné většině jejich obyvatel, bez ohledu na tam panující formu vlády. Míra tolerantnosti, vstřícnosti a otevřenosti však musí odpovídat recipročně jejich míře tolerantnosti, otevřenosti a vstřícnosti k našim vlastnostem a zájmům. Není důvod poskytovat jiným zemím nebo jejich státním příslušníkům větší prostor pro uplatnění jejich zájmů u nás, než jaký oni sami garantují pro uplatnění našich zájmů u nich. Jsou-li např. v muslimských zemích státními orgány nebo za nečinnosti státu omezováni a pronásledováni křesťané a Židé, neexistuje důvod, proč u nás dovolit výstavbu islámských modliteben, minaretů, umožňovat jim neomezený přístup a imigraci a nevyžadovat bezvýhradné podřízení se našim zákonům a předpisům, bez možnosti obhajoby jinými náboženskými zvyky. To ostatně musí platit i pro naše vlastní problémové minority. Kdo si naši zemi vybere svobodně jako svou novou vlast, musí přijmout i její hodnoty, jichž je naše společnost tvůrcem i produktem.

Česká republika musí aktivně spoluutvářet mezinárodní vůli po dlouhodobě udržitelném globálním vývoji lidstva, regulaci jeho početnosti, po uvážlivém hospodaření zejména s vyčerpatelnými a neobnovitelnými zdroji, jako je úrodná půda, pitná voda, energetické a jiné nerostné suroviny, s ochranou přírody a krajiny, ekosystému moří a příbřežních šelfů, tropických pralesů, zachování biodiverzity, ekologické stability a zdravého životního prostředí.

Podobně, jako by se měla zasazovat zevnitř o změnu uspořádání a fungování EU na kontinentální úrovni, by se měla snažit zevnitř i o posílení akceschopnosti OSN a jejích orgánů při řešení problémů globálních, jak navrhoval už Ing. Josef Vavroušek, CSc., na první světové konferenci o životním prostředí v Rio de Janeiru v roce 1992. Neomezíme-li růst obyvatel Země dobrovolně a nepřistoupíme-li k uvědomělé skromnosti sami od sebe za účinné mezinárodní spolupráce a solidarity při využívání zdrojů Země, učiní to za nás ekonomické krize, přírodní a humánní katastrofy, způsobené překročením seberegulačních a životodárných systémů planety a jejích přírodních zdrojů, nebo existenční ničivé války o území, o úrodnou půdu a potraviny, o pitnou vodu, o suroviny.

Česká republika může mezinárodnímu společenství nabídnout spíše než sílu armády či výkonu hospodářství lidský potenciál duševních schopností a dovedností ve vědě, školství a také v tělovýchově, v tradičně silné geologii, v chemickém výzkumu, v biotechnologiích a ve výzkumu pro farmacii, ale v kritických situacích i smysl pro improvizaci a kritický management, pokud je ovšem sama bude doma dostatečně podporovat (složky integrovaného záchranného systému, CO) a v cizině propagovat. 

Závěr

Nemůžeme očekávat, že to vše zařídí a potřebné změní nějaký „Deux ex machina“ spadlý z nebe. My to musíme začít vyžadovat jako občané a voliči, my se musíme začít aktivně ucházet o moc a o hlasy voličů a vypudit, jak jen to půjde, od politické i hospodářské moci stávající neschopnou, nesoudnou a příživnickou vládu, parazitující na práci slušných lidí. Svět politiky a svět sdělovacích prostředků, ovlivňujících veřejné mínění, je tak propojen, že se musí bojovat na obou frontách najednou. Kdo možnost publikovatelného slova ve prospěch naší věci, měl by psát, tvořit, prosadit se do rozhlasu, do televize, do novin, do elektronických médií a začít publikum ovlivňovat k obratu jiným směrem.

A kdo ze spřízněných mladších duší má dost schopností, morálky a energie, ale také trpělivosti a tak trochu i hroší kůže, aby vydržel mezi vlky do změn k lepšímu ve veřejné službě, měl by jít do politiky a pokusit se něco začít měnit zevnitř, aby se narušil onen stereotyp odstupu veřejnosti od orgánů státu, ono dělení na „my a oni“. Je to náš stát, záleží na nás, jaký bude. Nadáváním pod duchnou nebo v hospodě ho nezměníme. Musíme začít u sebe a ve svém okolí a přesvědčit další, že můžeme současný tristní stav měnit a postupně změnit k lepšímu. My důchodci to v současném kultu mládí už nebudeme, ale mladá a střední generace by do toho měly jít ve vlastním zájmu a v zájmu svých dětí a vnoučat všemi silami. Každé volby jsou příležitostí přispět ke změnám k lepšímu. A blíží se další.

V Hradci Králové 14. března 2012