Věčnost v kosmu

2009-10-26 11:19:45

Jiří Olšovský

Recenze publikace: Alex Vilenkin - Mnoho světů v jednom. Pátrání po dalších vesmírech, přel. Oldřich Klimánek, Paseka, 2008, ISBN: 978-80-7185-936-9, 226 str.

 

Alex Vilenkin (americký astrofyzik a kosmolog ruského původu) napsal zajímavou knihu o vesmíru, či spíše o mnohých světech a vesmírech, v nichž může vznikat i mnoho Zemí podobných té naší (jak to předjal již Giordano Bruno). Přitom se vyprávění o vesmírech nese v základní snaze osvětlit, jak vznikl náš vesmír. Dnes se všeobecně přijímá teorie velkého třesku: na začátku tu byla velmi žhavá „polévka" kosmických pračástic (kvarků a gluonů), z nichž postupně inflací (zrychlená expanze vlivem odpudivé gravitace) vznikly nejprve první atomy, a asi miliardu let po třesku se z nich začaly utvářet první galaxie. V jedné takové spirálovité galaxii žijeme i my s naším Sluncem a soustavou planet.

 

Odpradávna se lidé snažili objasnit svůj původ. V našem kulturním kontextu to byl Hésiodos, který ve své Theogonii vyjádřil původ všeho - jmenoval bohy, aby vysvětlil počátek světa a kosmický řád, který vládne vesmírem. Ve vazbě na řád kosmu pak obvykle člověk buduje svůj étos pobývání na zemi. Tehdy to byla úcta a bázeň boží, jež určovaly lidskou konečnost a místo jedince na zemi. Jakožto smrtelník se člověk vztahoval k nesmrtelnému bytí. Z  konkrétní dějinné situace se snažil pochopit své postavení v kosmu. Ale jak jsme na tom dnes my, jaké je naše postavení v kosmu? Jaké jsou naše další možnosti života? Na tyto otázky podnětně a srozumitelně odpovídá kniha významného amerického kosmologa Alexe Vilekina.

 

Síla prvotní expanze vedoucí ke vzniku našeho vesmíru musela být podle současné teorie, experimentálně potvrzené např. takzvaným reliktním (zbytkovým) zářením (dodnes existujícím jako mikrovlnné záření zbylé po velkém třesku prapůvodní singularity), velmi jemně vyladěna a „nastavena". Sebenepatrnější odchylka od nutných podmínek vede při vznikání vesmíru k jeho nezdaru. Mohou tedy vznikat i takové vesmíry (za hranicí našeho horizontu), které jsou prázdné, neplodné, brzy zanikají apod. Inflatující (rozpínající se) a úspěšně se vyvíjející vesmír má dle dnešní teorie na svědomí jemně vyladěné negativní (záporné) gravitační odpuzování. Síla tohoto odpuzování podle Alana Gutha, Andreje Lindeho, kteří teorii inflace vysvětlující velký třesk rozpracovali, vedla právě k expanzi našeho známého vesmíru. Takřka z ničeho - pouze z nepatrné kuličky či hrudky - vznikl celý náš závratný vesmír.

 

Autor dále vhodně a přehledně osvětluje další současné výklady, jež se vážou k výše zmíněným teoriím třesku a inflace. Jde především o finální, fundamentální teorii všeho, jež by měla vysvětlovat, jak jediný fyzikální zákon vládne všem částicovým jevům, zákonům gravitace, elektromagnetismu, silným a slabým jaderným silám našeho světa. Ukázalo se, že známé částice (protony, neutrony aj.) jsou složeny ze základnějších částic - kvarků, gluonů, gravitonů, jež tvoří fundament našeho světa a zprostředkovávají základní interakce. Právě kvantové jevy a gravitace se mají spojit v dosud hledané teorii všeho, jejímž základem má být „strunová teorie": všechny částice nejsou ničím jiným než vibrujícími smyčkami „strun" (v případě částic tedy nejde o body, nýbrž o „vibrující smyčky" různých tvarů a „barev").

 

V knize je také předvedena teorie věčné (nekonečné) inflace: z expandujícího moře vakua mohou vznikat jednotlivé ostrovní vesmíry, jako je třeba ten náš; díky tomu by tedy kosmos mohl existovat věčně. Jednotlivé vesmíry mají své velké třesky, kdy se pro ně začíná odvíjet jejich čas, neustále vznikají a zanikají. Vidíme, že paradoxy stvoření jsou možné jako na běžícím pásu, kosmologické představivosti se meze nekladou. Vesmíry vznikají z nicoty (vakua), ale ani tato nicota nemůže být podle úvah astrofyziků nicotou absolutní: z nicoty se probublávají jednotlivé vesmíry (i náš vesmír takto vznikl). Teorie se však ve vědě musí dokazovat - a zatím nejlépe prokázaná je pro náš vesmír právě teorie velkého třesku. Vilenkin píše, že snad v 22. století bychom mohli mít ucelenější pohled na kosmos vcelku.

 

Zatím ještě nevíme, zda náš vesmír skončí v ohni (velký křach), nebo zda ho čeká pomalý mrazivý skon. Každopádně dosažené poznatky kosmologů spoluurčují naše současné postavení v kosmu. Již nyní můžeme říci, že bychom se měli učit větší pokoře před silami, které nás nekonečně překračují - i to sugeruje tato pěkně napsaná kniha s několika výstižnými a ilustrativními obrázky. Jsme nepatrným zrníčkem existujícím v již poměrně klidné části jednoho ramena Mléčné dráhy (ohrozit nás však může ledacos, např. v blízkosti nás se náhle vyskytnuvší černá díra, záření gama apod.). Važme si toho, že si zatím pěkně letíme v korábu zvaném Země v nesmírném poli sil našeho ostrovního vesmíru. Učme se pečovat o naši „přirozenou Matku Zemi" víc než dosud, abychom na ní ještě nějaký čas mohli žít. Stejně jako na počátku našich dějin se zkusme otevřít v tiché odevzdanosti nezbadatelnému tajemství bytí.

 

Jen tak se bude moci naše civilizace eventuálně vztáhnout i k jiným civilizacím bloudícím vesmírem, či dokonce kosmem jako takovým. Pouze skrze důsledný ohled k potřebám naší přírody může dojít k prodloužení života lidské civilizace a kultury. Budeme-li chtít komunikovat s jinými civilizacemi, budeme tu muset vydržet co nejdéle, třeba až do chvíle, kdy bude docházet palivo našemu Slunci. Poté se nám snad může podařit alespoň komunikace s jinými ostrovními vesmíry a s jejich přiměřeně vyvinutými civilizacemi.