Miroslava Šulcová: Zelené epizody
2008-06-27 11:24:40
Recenze diplomové práce. Miroslava Šulcová: Zelené epizody, Pedagogická fakulta MU Brno, 2007.
Plný text práce je ke stažení zde.
„Moje pozornost se stále více upíná k přírodě. Je pro mne něčím původním, čistým a plným krásy. Je to část světa, která mě dokáže naplnit a pohladit po duši. Trávím v ní často a ráda dlouhé chvíle procházkami, je to místo klidu, odpočinku a čerpání nových sil. Není nic příjemnějšího než v tichosti poslouchat její řeč – hlasy ptáků, zvuky vody nebo ty, jež způsobuje vítr opírající se do stromů a hrající si s jejich listím. V létě pak monotónní tóny cvrčků na loukách vonících senem, na podzim šumění barevného padajícího listí a v něm šustění kroků, které se s příchodem mrazu promění v kroky ‚okořeněné‘ o křehké křupání sněhu nebo ledu.“
To píše Miroslava Šulcová v úvodu své diplomové práce „Zelené epizody“. Jestli jste si mysleli, že víte, co je příroda, užasnete – takto jste ji možná nepoznali. Je-li běžně materiálem, zdrojem nebo prostě prostředím, zde je nástrojem sebepoznání, které se proměňuje spolu s člověkem, který do ní vloží svou energii. Sílu nezištnou, ale přitom aktivní; působící v souladu, harmonii, ale taky související s tvorbou a přeměnou nikoli lhostejného okolí, ale světa, jehož jsme součástí. Patříme do něj ne samozřejmě, to se jen říká, že s přírodou souvisíme svou přirozeností. Znamenalo by to, že z této původní situace a bodu vycházíme, ale vracet už se nemusíme – ale tak to není, k návratu je třeba se propracovat, promyslet jej, ne pouhým intelektuálním úsilím, celým tělem, všemi smysly, a teprve potom přijmout do myšlení. Jako již čistou poezii, která jedině člověka lidsky utváří. Takto teprve je příroda tím, čím by být měla: partnerem v dialogu, který stále vedeme sami se sebou, v němž nacházíme ztracený rozměr své existence.
Také text Miroslavy Šulcové je možno číst všemi smysly, a přitom se z něj radovat rozumem. Je citlivým a osamělým prohmatáváním se k významům, které jsou pod nebo za koncepty přírody, jimž běžně rozumíme a pracujeme s nimi. Má důležité přesahy (a vlastně i původní cíle) výchovné, není však návodem k použití pro každou příležitost. Kdybychom všichni chodili například česat trávu, vypadalo by to poněkud absurdně – jenomže právě tehdy, když se výchova stává neopakovatelným aktem nejen poznání, ale i porozumění sdíleného s jinými bytostmi, je skutečně tím, čím být má – sama sebou. A může pomoci k témuž i jejím účastníkům.
Autor recenze: Jana Dlouhá